Na předvánočním koncertě

Profesores, doktores at scholárés, akademí civitaes, Vážený pane hejtmane, přátelé.

Dovolte mi, abych Vás s pověřením jeho magnificence rektora Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně profesora Ignáce Hozy, přivítal na dnešním předvánočním koncertě.

Zpočátku se zdálo, že uvítací oslovení hostů nebude žádný problém. Stačí, když nezapomeneme poděkovat všem spolupracovníkům, příznivcům a přátelům. Nevynecháme rodinné příslušníky, přestavitele kulturní, duchovní a společenské obce. A když jsme to sepsali, vydalo to na půldruhé stránky. A tak mi dovolte místo čtení připraveného projevu, zmínit zde jeden zážitek z přípravy koncertu.

Po oznámení programu jsme s napětím čekali, jaký bude zájem. Ale už za týden nám zbylo jen posledních dvacet lístků. Probírali jsme své adresáře, a telefonní seznamy a hledali, jestli jsme na někoho nezapomněli. Na jednoho z dlouholetých přátel Fakulty technologické jsme skutečně zapomněli. Když jsme mu zavolali, omluvil se, že ve středu nemůže, ale že by věděl komu dát zbývající lístky. Již delší dobu pomáhá Dětskému domovu na Burešově a ti by určitě přivítali, kdyby je někdo vzal na předvánoční koncert.

Dohodli jsme se. Druhý den ráno, když jsem přišel do práce, paní Jitka, která odvedla nejvíce organizační práce, již ve dveřích hlásila: „Žádné volné lístky už nejsou!!!“

Co teď s opuštěnými dětmi na Burešově?

Paní Jitka navrhovala přidat řadu židlí. Nebude to ale bezohledné, nechat děti, kterým osud nedopřál výchovu ve vlastní rodině sedět na méně pohodlných židlích. A co tak vyzvat všechny hosty, aby nabídli dětem svou židli a symbolicky se zřekli pohodlného křesla? A nebude lepší raději se Dětskému domovu omluvit?

V tom zazvonil telefon: paní ředitelka z Burešova moc děkuje, ale zároveň se omlouvá, že ve středu již mají děti odpoledne jinou akci a nebylo by možné je na sedm hodin do Auly přesunout.

Problém byl tedy vyřešen, ale nikomu z nás se neulevilo. Byli jsme na jedné straně šťastní, že přijde tolik lidí a na druhé straně nás mrzelo, že děti na Burešově nemohou přijít. Nezbývá než rozhodnutí, že koncert příští rok zopakujeme a na děti z Burešova nesmíme zapomenout.

To spojení dětí, rodiny a Vánoc se ale nedalo z našich myslí již vytlačit. Na další kouzlo nechtěného jsme přišli při přípravě informací o dnešním programu. Aniž to bylo nějak zamýšleno, uvědomili jsme si, že oba autoři dnes předváděných opusů byli kantoři.

Camillovi Saint Saëns, když mu byly čtyři měsíce, zemřel mu otec a vychovávala ho jeho teta. Ve třech letech už dokázal číst, v sedmi mluvil plynule latinsky, nakonec života se dočkal uznání. Jakub Jan Ryba jako by Saint Saënsův osud vyvažoval. Neužil si ani uznání a sám svůj život ukončil sebevraždou. Nicméně oba ve svých dílech dokázali bravurně vyjádřit náladu Vánočního příběhu a dokázali přispět k oslavě nejkrásnějších a nejtradičnějších svátků roku.

Saint Exupéry kdysi napsal, že dospívání není nic jiného, než nabývání nových zkušeností, které nahrazují dětské sny. A Vánoce jsou z tohoto pohledu jakýsi slepenec těch našich nejkrásnějších dětských snů, který si schováváme jako již nepoužívané, ale stále předměty z období našeho mládí.

Vraťme se tedy na chvilku do našich dětských snů, kdy vše bylo možné, kdy naše starosti se rozpouštěly v objetí mámy. Kdy jsme věřili, že na salaši v Betlémě, který byl kdesi nedaleko od našeho domu, se narodil Ježíšek, že tam leží na seně, zavinutý v plenčičkách, Maria mu zpívala, chtíc aby spal…

Až tam s pastýři dojdeme, bude tam plno a od Východu budou přicházet další koledníci, ponesou dary, a mají přijít i tři králové.

A lidí tam bude přibývat, a abychom nepřekáželi, ujmou se nás cherubíni a serafíni, andělé, jejichž jedinou povinností je oslavovat Hospodina. Narostou nám křídla, se kterými stačí jen jednou, či dvakrát zamávat a my se budeme vznášet nad jesličkami a tiše, abychom nevzbudili Jezulátko, budeme s anděly zpívat píseň, jak ji zaznamenal evangelista Matouš a jak ji uslyšíme za chvíli:

Gloria in excelsis Deo et in terra pax hominibus bonae voluntatis.

Neboli:

Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle.

A tak už jen poslední větu, místo toho naznačeného poděkování v úvodu:

Pokoj Vám, lidé dobré vůle!!!

Zlín, Aula AC, 17. prosince 2008

Za docentem Krákoškou

Vážení přátelé,

včera večer jsem sedl k počítači, abych napsal trochu obsáhlejší omluvu z dnešního zasedání Olomoucké pobočky Antropologické společnosti. Měl jsem k tomu dva důvody, již dvakrát jsem se zasedání neúčastnil a dnes se má podle programu zahajovat vzpomínkou na doc. RNDr. Josefa Krákošku.

Proč jsem se chtěl omluvit? Dnes byla pálenice v Buchlovicích vyhrazena pro pěstitele oskeruší. Pro ty, kteří mne ještě neslyšeli propagovat Oskeruše, tedy jenom pár slov. Poprvé jsem o oskeruších slyšel mluvit mého tátu s jakýmsi hostem v našem vinném sklepě. Bezdechu jsem, tehdy jako malý kluk, poslouchal, že Oskeruše je Pan strom s velkým „P“. Že je tajemný, za války že se oskeruše vykupovali v lékárnách, že mají plno vitamínů, že je to přirozený kříženec hrušky s jeřabinou, ale taky to, že kdo zasadí Oskeruši – jejich plodů se nedočká. Bylo to tak vzrušující, že jsem záhy poté s kamarádem vylezl do koruny Oskeruše v sousedově zahradě. Z výšky koruny jsme se dívali na Boršice s dnes už s těžce popsatelným pocitem, že jsme Páni, když sedíme na stromě s velkým „P“. Vzpomínám si ještě na jednu zvláštnost - již tehdy jsem si všiml, že Oskeruše zvláštně – naprosto specificky za vánku šumí. Později jsem z těchto důvodů chodil k jednomu takovému stromu, zvláště tehdy když mi bývalo smutno, uklidnit se tímto uklidňujícím šumem.

Taky mám ještě někde schovaný článek z Mladé fronty ze sedmdesátých let, kde je uvedeno, že Oskeruše je ohrožený strom, a že jich v té době mělo být na jižní Moravě jen okolo sedmdesáti.

Tehdy můj táta zasadil Oskeruši a i u nás se potvrdila stará tradice - jejich plodů se nedožil. Až letos se poprvé zarodilo a sklidili jsme okolo 70 kg jejich vzácných plodů. Oskeruše se netrhají, ale sbírají se plody, které upadnou, musí se zbavit stopky a nechat na slunci „zhniličat“. Pak se suší a usušené strouhají, nebo se rovnou drtí a sypou do bečky na kvas.

Mít oskerušový kvas znamená na Jižní Moravě něco jako být příslušníkem šlechty. Protože pěstitel oskeruší sklízí ze stromů, které byly zasazeny moudrostí a prozíravostí někoho, kdo tu již není. Každý takový pěstitel cítí za své oskeruše zvláštní odpovědnost. Tvrdí se taky, že Oskeruše, která nepatří ušlechtilému vlastníkovi, sama uschne. O dvou takových případech vím. Ta, na které jsem seděl s kamarádem, již není, nejdříve jí zasáhl blesk, a pár let na to uschla. Taky ta uklidňující oskoruše, ke které jsem chodil, již není, les byl vrácen v rámci restituce, pozemek byl prodán, oplocen a oskeruše předloni uschla.

Pálení oskerušového kvasu je obřad, kdy se pálenice pro ostatní zavírají. Přístup mají jen ti, kteří přivezli oskerušový kvas. Hodnotí se destilát z každého kotle a čeká se na okamžik, kdy se lihoměr ponoří po čárku ukazující 50 % alkoholu. Tomuto produktu se říká „prezidentská kapka“, podle starého páleničáře proto, že kterýsi pěstitel odebral tento vzorek a zavezl ho do Hradišťa, když tam byl pan president Masaryk na návštěvě. Někdy se tomuto vzorku říkalo Baťovská, to tehdy, když byla obzvláště dobrá a k polknutí se dodávalo: „Tu by mohl i pan Baťa!“

Když jsem včera uvažoval o tom, co napsat jako omluvu na dnešní setkání a co přidat jako vzpomínku na docenta Krátošku, zazvonil telefon. Volali mi z pálenice. Na Buchlovsku je nás - šlechticů z Oskeruše - jen sedm a v rámci rituálního ubezpečování, že všichni přijdeme pálit, jsem si postesk, že se mi to kryje s termínem dnešní schůzky v Olomouci, kde bych chtěl a měl vzpomenout na zemřelého kolegu a spolupracovníka.

Na Jižní Moravě se na pohřby chodí a rozloučení se zemřelým se ctí. Do hodiny mi zavolal páleničář znova: „Chlapi říkali, že bez tebe by to nebylo ono a že my, co se staráme o oskeruše, musíme držet spolu. Pálit se bude za týden!

A dodal, že to jistě musel být moudrý člověk, se kterým se jeden z nás - pěstitelů oskeruší - chtěl jít rozloučit v době, kdy byl jediný termín pálení!“

Děkuji tedy ušlechtilým Moravanům, kteří jsou schopni zamíchat v pořadí svých životních hodnot a i v této složité době reagují jen na postesknutí toho, kdo se taky s nimi stará o zapomenuté ovoce.

Vážení,

u pálení oskeruší se mluví dost, ale nikdy ne planě a zbytečně. Až budeme za týden koštovat tu prezidentskou kapku, která bude určitě v kategorii Baťovské, vzpomenu si na doc. Krákošku a těm ušlechtilým chlapům povyprávím, kvůli komu se to odložilo. A tak jim jenom řeknu, že to byl člověk, který sázel ušlechtilé stromy, aniž by měl jistotu, že si užije jejich plodů. A že v jeho blízkosti jsem často vnímal jakési uklidňující šustění, velmi podobné šustotu oskerušového stromu, které sázívali jen staří moudří vinaři na místech jejich srdcím milých.

Petr Hlaváček

V Olomouci, 11. prosince 2008

Za docentem Ludvíkem Novákem

_{Vážená truchlící rodino, profesores, doktores at scholares, vážení smuteční hosté,}

_{dovolte mi, abych se s pověření jeho magnificence pana rektora rozloučil se zesnulým doc. RNDr. Ludvíkem Novákem, CSc. dlouholetým pracovníkem fakulty technologické, dnes pracovníkem Fakulty aplikované informatiky University Tomáše Bati ve Zlíně.}

_{Málokdo z akademických hodnostářů si na počátku svého funkčního období uvědomuje, že mezi jeho povinností patří nejen vítat nové členy akademické obce, přijímat jejich sliby, ale i loučit se s těmi, kteří ukončili své putování po této zemi. Letošní rok byl pro nás obzvláště smutný, protože jsme se museli již jednou zmiňovat o smrti. V červnu to bylo ve čtyřicetileté historii fakulty technologické poprvé, kdy byl jmenován inženýrem „im memoriam“ mladý student, který tragicky zemřel po odevzdání diplomové práce. Těžko se člověk brání dojetí, když dojde ke zmaření lidského života na samém počátku jeho dospělosti. Ale ani dnes, kdy se loučíme s jedním z nás, s pedagogem, který nás opouští navždy po 45 letech aktivního působení za katedrou není snadné ovládat své city.}

_{O nejstarší evropské universitě v Bologni se tvrdí, že měla již v XV. století propracovaný předpis, napsaný na pergamenu, kde byl podrobně popsán každý detail, který musí být dodržován při přijímání nových členů akademické obce a při jejich vyřazování po ukončení studia. Případy rozloučení se zemřelými členy akademické obce byly ponechány na vůli rektora. Podle legendy, jeden z pedelů na pergamen připsal vlastní rukou pod tento článek dodatek:}

_{“Jak šťastná je universita, kde rektor nemusí přikazovat svých členům, jak se mají loučit se svými zemřelými.“}

_{Když to zjistil tehdejší rektor, rozhodl se, že tato ručně psaná poznámka nemá být odstraněna, ale ponechána. Protože byla moudřejší, než původní nápis.}

_{Opusťme ale středověk. Citát Johna Donneho se stal známý až poté, co jej použil Erich Maria Remarque jako závěr svého románu a tak mi taky dovolte pro dnešní příležitost jeho malou úpravu:}

_{Smrt každého blízkého člověka nás zraňuje, jako by byla naší vlastní, neb jsme svázáni s lidským věkem tohoto světa. A proto nikdy nechtějme vědět, komu zvoní hrana. Nám zvoní!}

_{První moje vzpomínka na doc. Nováka je z jeho přednášek. Uměl kreslit na tabuli oběma rukama a my jsme nestačili jeho příklady překreslovat do svých sešitů. Byl přesný ve vyjadřování, nikdy se nemusel opravovat, nevzpomínám si, že by se přeříkával. Rozmáchlá gesta ladila s kulatými kružnicemi na tabuli, elipsy byly vždy symetrické.}

_{Dále si živě vzpomínám na svou první zkoušku na vysoké škole, byla u něho a byla neúspěšná. Snažil jsem se tehdy protestovat, … „všechno jsem vypočítal a nevyřešil jsem jen jeden příklad na rozvinutelné plochy!“. Doc. Novák mi vracel prázdný index a s typickým, nezapomenutelným úsměvem dodal:}

_{„Pane kolego, možná v životě nebudete nikdy řešit problémy rozvinutelných ploch, ale budete šťastnější, když to zvládnete“.}

_{Na opravné zkoušce mne nenechal psát znova celou písemku, zadal mi jenom příklad s rozvinutelnými plochami. Když mi zapisoval zkoušku, usmívali jsme se oba, každý z jiného důvodu. Když jsem odcházel, zavolal na mne:}

_{„Vidíte, jaké je to štěstí, když se podaří rozvinout plochu!“}

_{V rozvinování ploch byl mistrem a to nejen těch deskriptivních, ale těch, které mu přinášel sám život. Jednou si zadal pomocné body na tabuli tak nešťastně, že průnikový bod mu vyšel někde pod podobiznou presidenta. Dokázal na toto místo po celou dobu řešení ukazovat prstem a baletními pohyby - okolo v prostoru pevně vetknutého prstu - dorýsovat řešení příkladu takovým způsobem, že v přestávce se jeden spolužák šel podívat, jestli tam neměl ten pomocný bod někde neviditelně naznačen.}

_{Když jsem se připravoval, probíhaly mi hlavou další vzpomínky, které byly mimořádné a které by byly lépe popsány skutečnými mistry slova. Na přednášky deskriptivní geometrie ale básníci nechodí a tak mi dovolte technicky popsat jeden z dalších příkladů vlastními slovy.}

_{Jako student jsem seděl v kavárně, do které nečekaně přišel on - náš profesor deskriptivy - prošel sálem, přišel mezi muzikanty a zahrál si jakoby mimoděk s kapelou na saxofon. Stál a hrál tam s elegancí, která byla srovnatelná s elegancí a pohyby koncertního mistra.}

_{Vzpomínal jsem několik večerů, co dalšího bych měl ze svých vzpomínek zmínit. Až mne napadlo, že jsem úplně zapomněl na něho, co on sám by tomu řekl, kdyby slyšel, co tady dnes povídám. A tak jsem se ho v duchu - v tichu nočního pokoje - ptám:}

_{Pane docente, jeho Magnificence mne pověřila mluvit nad Vaší rakví. Nezlobte se, mohu se zmínit o těch rozvinutelných plochách?}

_{Žádná odpověď, jen ventilátor počítače si tiše šuměl. Žádný úsměv, ani jeho typické kývnutí hlavou. Byl čas jít spát. A pak jsem měl pocit, že slyším, něco jako:}

_{No jistě Petře, rozvíjejte tam vše rozvinutelné a vyřiďte všem, aby byli šťastni.}

_***

_{QUOD BONUM, FELIX, FAUSTUM, FORTUNATUM - QUE SIT.}

_{Ve Zlíně, 14. 11. 2008}

Podzimní promoce studentů

_{Honorábilis paní proděkanko, honorábilé páni proděkani, profesores at doctores, scholáres, academi civiteas, Vážení hosté, rodiče dnes promovaných studentů, přátelé,}

_{dnes se ve 40 leté historii fakulty technologické teprve podruhé scházíme ke slavnostnímu předání diplomů v podzimním termínu. Je to tedy událost, o které by bylo vhodné se zmínit i při slavnostní promluvě. Jenže je to problém, co je třeba v souvislosti s druhým termínem promocí zdůraznit. Při představování studentů jste si mohli všimnout, že pro diplomy přicházeli studenti prakticky všech studijních programů. Převážně bakaláři, ale i několik Magistrů - inženýrů, studenti denního i kombinovaného studia. Když jsem se na poradě kolegů ptal, čím si to vysvětlují, jeden akademický pracovník to nazval jako promoce těch méně úspěšných. Jiný se ale ohradil, a řekl, že je třeba mluvit ne o méně úspěšných, ale o skupině více líných.}

_{Jedno abcházské přísloví říká, nejdříve se podívej, kdo Tě poslouchá a pak teprve mluv. A tak mi dovolte, abych se nejdříve podíval, kolik je zde líných a kolik méně úspěšných.}

_{Zdá se, že nevidím nikoho neúspěšného (vždyť všichni drží v ruce diplom) a pokud jsem dobře slyšel ten smích, mám i další důvod vyloučit neúspěšné. Francouzi totiž říkají: „Kde je málo úsměvu, tam je málo úspěchu.“}

_{A na toto konto ještě jeden moudrý výrok. Je přičítán Soičirovi Hondovi, který ke konci svého života řekl: "Úspěch je jedno procento na konci těch devadesáti procent neúspěchu."}

_{A ani líných tady asi taky nebude moc. Jeden žurnalista definoval lenost jako neodolatelnou chuť odpočinout si ještě dříve, než se člověk unaví. Copak tak vypadá někdo ze zde přítomných?}

_{A abychom sami nebyli obviněni z lenosti, dohledejme v klasice, jak se moudří dívali na líné. Za všechny to řekl již před dvěma tisíci let Lucius Annaeus Seneca: „Lenošení bez vzdělání znamená smrt a hrob pro žijícího člověka.“}

_{Zdá se tedy, že důvody dnešní opožděné promoce jsou někde jinde. Můj velmi dobrý přítel esejista a vysokoškolský pedagog prof. Komenda z Olomouce, kdysi napsal: „Štěstí můžeš potkat, ale úspěchu musíš jít naproti.“}

_{Nechci zde při příležitosti opožděných promocí lacině kárat, ani domýšlet důvody, či hledat zdůvodnění. A tak se domluvme, hlavní důvod, proč jsme se dnes sešli lze spatřovat v tom, že jste nevěděli, že úspěchu je třeba jít naproti.}

_{A když jsme si citovali již tolik přísloví, dovolte mi dodat ještě jedno – tentokrát polské: „I po špatných žních je třeba zasít znova.“}

_{Většina z Vás již pokračuje na magisterském stupni, a pevně věřím, že magisterské promoce zvládnete v letním termínu a že žeň bude hojná.}

_{Nedávno se mi dostal do ruky v citaci zápis jednoho Bolognského rektora, který před šesti stoletími radil studentům, co mají dělat, aby byli úspěšní. Cituji v překladu:}

_{Chcete-li dosáhnout úspěchu, snažte se změnit tři věci: Jazyk, zvyky a myšlení.}

_{Změnit jazyk znamená zvládnout jazyk svého oboru a tím je dnes Angličtina. Samotné zvládnutí jazyka ještě není zárukou úspěchu. Spíše naopak, zvládnutý jazyk je jenom prostředkem ke snadnější orientaci, ke zjišťování úrovně našeho poznání, ubezpečování, že jdeme po správné cestě.}

_{Jestliže zvládnutí jazyka není snadné, pak změny zvyků jsou ještě náročnější. Mnoho chyb a neúspěchu vzniklo jenom tím, že se nám nechtělo změnit navyklé, že nám připadalo směšné, či zbytečné se učit podle někoho. Tentokrát mi dovolte dodat jedno ruské přísloví, to říká: Zvyk není kůlna, kterou bys snadno přestavil, ale přestavěný zvyk ti bude prospěšnější než kamenný dům.}

_{A nakonec nám zbývá změnit naše myšlení. To je to ze všeho na světě nejhorší, ale pozor, se znalostmi cizího jazyka a změněnými zvyky to jde snadno.}

_{Přátelé bakaláři a magistři inženýři,}

_{držíte ve svých rukách čerstvé diplomy, proti Vám sedí Vaši nejbližší. Většina přinesla květiny a další dostanete ještě později. Nezapomeňte, že ti, kteří Vám budou blahopřát, mají sami zásluhy na Vašem úspěchu. Vzpomeňte i na ty, kterým už poděkovat nemůžete. Nezapomeňte i na to, že za Vašim úspěchem a štěstím stojí řada jiných lidí, kteří se snaží o chod této společnosti. A v tom davu je i několik učitelů a pedagogů.}

_{Ať se Vaše moudrost a přehled rozvíjejí, ať nezaostáváte za velkorysostí a tolerancí.}

_{Americký herec Mel Brooks kdysi řekl: Netaktnost často není neslušnost, je to jen pravda řečená dříve, než je to nutné.}

_{No ale jednu předčasně řečenou pravdu mi přece jen dovolte. Najdete ji v Talmudu. Stojí tam doslova:}

_{„Mnohému jsem se naučil u svých učitelů, ještě více u svých druhů, ale nejvíce u svých žáků.“}

_{Vážení bakaláři a magistři inženýři,}

_{ze srdce Vám všem přeji, abyste se co nejdříve a v co největším počtu a co nejúčinněji začali učit od svých žáků.}

_{QUOD BONUM, FELIX, FAUSTUM, FORTUNATUM - QUE SIT.}

Náš táta: K úmrtí Tomáše Bati

_{Náš táta, když jsem byl ještě malý, vždycky chválíval maminku za nedělní oběd slovy:}

_{Maminko, to bylo tak dobré, že by to neodmítl ani pan Baťa.}

_{A já jsem si dlouho myslel, že pan Baťa je někdo, komu je určeno jenom to nejlepší jídlo. Tehdy jsem měl na otázku příbuzného: Co chci dělat, až budu veliký, odpovědět, že budu chodit na oběd k Baťům.}

_{Dětské představy o budoucnosti bývají čisté, éterické - na rozdíl od tvrdé a složité reality života. Moje představa dobrého jídla u Baťů mne ale dlouho neopouštěla a to i přesto, že nám ve škole vysvětlovali, jak kapitalista Baťa vykořisťoval dělníky. Náš táta, by přece nikdy na nejlepší oběd darebáka nepozval.}

_{I později, když má první láska přijala mé pozvání na zmrzlinu, jsem se snažil být vtipný a použil slov mého táty. Tenkrát jsem poprvé nepochodil a tak jsem se s naším rodinným klišé a svými dětskými sny tiše odebral do vnitřní ilegality. Osud mi však byl nakloněn.}

_{Ještě krátce před revolucí mne jiný velký člověk, pan Pivečka, představil panu Baťovi na kongresu v Německu a on nás oba pozval na pracovní snídani. Číšník se tehdy uklonil a řekl: Pan Baťa si objednal vaječinu, budete si ji přát taky?}

_{První, od dětství vysněné jídlo s člověkem, kterému jsou na Slovácku přána ta nejlepší jídla, byla obyčejná vaječina s cibulkou. Ale ještě než ji donesli, pokládal mi pan Baťa jednu otázku za druhou. A já jsem mu chtěl o naší Fakultě tolik říct, že vajíčka vychladla a já je nestačil dojíst. Nu což, dětské sny se naplňují zřídkakdy a možná je na nich krásné to, že se nenaplňují.}

_{Nakonec jsem s panem Baťou obědval ještě mnohokrát, na různých místech v Evropě, ve Zlíně i u něho doma v Torontu. A vždy se víc mluvilo, než jedlo.}

_{Dnes si uvědomuji, že nikdy nešlo o jídlo samotné a tak, jak z vysněných dětských představ pomalu odcházela čistá éterická představa - uvolněný prostor se pomalu naplňoval novými plány a představami, které neměly nic společného s jídlem.}

_{Když jsem s ním naposledy mluvil letos v květnu, probírali jsme návrh nové světové normy na číslování obuvi. Pan Baťa si nechal podrobně vysvětlit připomínky a nakonec řekl:}

_{„Počkejte, počkejte… to kdyby se Vám podařilo, jak říkáte, to by bylo dobré pro všechny, i pro nás.“}

_{A ta slova mi chutnala, jako ten nejlepší pokrm v pětihvězdičkovém hotelu.}

_{A tak mi pan Baťa nakonec můj velký dětský sen naplnil.}

_{Děkuji, opravdu mně s Vámi chutnalo.}

-------------------------------------------------------------------------------------

Projev měl být přednesen na shromáždění pohřebních hostů na zahradě rodiny Baťů v Torontu (5. 9.). Z důvodů špatného počasí (začalo pršet) byl přednesen v upravené podobě až při příležitosti vzpomínkového setkání ve Zlíně dne 10. září 2008.

Zasedání vědecké rady

Dámy a pánové,

dovolte mi jen pár slov úvodem. Četl jsem si nedávno v Baťových poznámkách a našel jsem tam řadu podnětného. Např. Na jedné dozorčí radě si Tomáš Baťa posteskl:

Největší, překážkou pokroku … je to, že pokroku lze docíliti jen za součinnosti mnoha lidí.

A měl pravdu. V posledním týdnu jsme s paní Ing. Šímovou usilovali o dostatečný počet součinných lidí pro naplnění kvora. Když se blížil termín vědecké rady, začal se zákonitě zvyšovat počet omlouvajících se. Osobním jednáním a kontakty se dařilo přesvědčovat omlouvající se a získávat tak přislibující. Tak tedy speciální dík patří především šesti statečným, kteří čestně zběhli z klubů Zasloužené rekreace do klubu Odpovědného překonávání překážek pokroku.

A tady bych vzpomenul jiného velikána, jednoho ze zakladatelů Izraele Ben-Guriona, který prohlásil:

Kdo nevěří na zázraky, není realista.

Vážení členové vědecké rady, dovolte mi přivítat Vás, jako pokrokové součinné realisty na třetí Vědecké radě děkana Fakulty technologické.

A tak po baťovsky: Hurá do práce!

Promoce studentů FT s prvními potravináři

Vaše magnificence, vážený pane rektore, honorábilis paní proděkanko, honorábilé páni proděkani, profesores at doctores, academi civiteas, Vážení hosté, rodiče dnes promovaných studentů, přátelé.

Dovolte mi, abych nejdříve poblahopřál našim novým absolventům. Je pro mne velkou ctí, že mohu tuto gratulaci sdělit v okamžiku jejich prožívaného pocitu štěstí. Dále mi dovolte, abych při této příležitosti upozornil, že v této skupině jsou i první absolventi potravináři, kteří absolvovali kompletní studia na Fakultě technologické ve Zlíně. Má slova ale patří všem, ne jen jednomu oboru, nebo jedné skupině.

Není snadné promlouvat ke studentům při promocích. Každá skupina je jiná, a každá by měla být jinak oslovena. A tak vzhledem k výjimečnosti dnešních promocí, mi dovolte netradiční promluvu.

Pro svátečnost této chvíle se na chvíli přesuneme do Paříže roku 1267. Dochoval se totiž záznam, že již v tomto roce zde studenti znali a zpívali píseň Gaudeámus Igitur.

V této době u nás vládl Přemysl Otakar II, známý jako král železný a zlatý. Jeho vláda trvala pětadvacet let a během ní bylo založeno a městskými právy obdařeno 25 nových měst. Jen v našem nejbližším okolí udělil tento král svá Privilegia Uherskému Hradišti, Uherskému Brodu, či Vsetínu. A v duchu jeho aktivit vznikají na našem území další města, například Kroměříž. Po celou dobu, kdy studenti v Evropě zpívali své Gaudeámus se na našem území žádnému jinému panovníkovi nic podobného nepodařilo zopakovat.

Povyšování obcí na města však sebou přineslo neuvěřitelný rozvoj řemesel. Historici spočítali, že v době Přemysla Otakara bylo rozlišováno na 220 druhů řemesel. V době tohoto krále se patrně poprvé začalo prodávat teplé jídlo. Pekaři se začali specializovat na výrobce koblihů, chleba, preclíků, či placek.

V té době se taky začaly stavět větší mlýny a prosazují se specialisté kameníci, kteří vyrábí jen mlýnské kameny. A dalo by se pokračovat. Nemáme na to dostatek času a tak jen dodejme, že po tomto rozmachu se dalších šest století struktura řemesel a jejich role výrazněji neměnila.

Další významný rozmach můžeme znovu pozorovat až v druhé polovině 19. století. Kdy se začínají v malém městečku přehlédnutém Přemyslem Otakarem II. prosazovat myšlenky Valašského ševce. Především Tomáš Baťa začíná porušovat uvedená tradiční pravidla řemeslné výroby a zvyklosti ševcovského řemesla v jeho klasické cechovní podobě. Prosazuje dělbu práce, osobní odpovědnost a přitom všem se řídí heslem:

Ne budovy a stroje, ale lidé!

V tomto zjednodušujícím historickém přehledu se symbolicky vraťme ke zmíněné studentské písni. Ve Velké Británii v šedesátých letech prohrála vládnoucí strana volby a nově vzniklá vláda ve snaze dokazovat chybné řízení předchůdců, umožnila přebudování dvacítce lepších středních škol na University.

Po necelém půlstoletí došlo k náhodnému porovnání měst, které transformaci škol na university provedli s těmi městy, kde k tomu nedošlo. Až na zanedbatelné výjimky, ve všech nových „universitních městech“ došlo k následnému rozvoji, výstavbě, či vzniku nových možností zaměstnání, kulturního vyžití…

Před deseti lety byla ve Zlíně jediná fakulta s přibližně osmi sty studenty. Dnes je zde universita s pěti fakultami a téměř 12 tisíci studenty. Počet spolupracujících universit v zahraničí se počítá v desítkách. Výměna pedagogů, studentů je tak rozsáhlá, že muselo být zřízeno oddělení pro zahraniční styky.

Zlín se stal dalším světovým místem, kde se několikrát ročně po právu a po zásluze může důstojně a čestně zpívat Gaudeámus igitur. Požádali jsme Akademický pěvecký sbor Dvořák, aby nám v této slavnostní chvíli hymnu zapíval tak, abychom si mohli během ní vzpomenout na vše, co si naší vzpomínky zaslouží. Na rodiče, přátele a nejbližší, kteří Vám pomáhali, povzbuzovali a sdíleli s Vámi všechny radosti i strasti. Vzpomeňme i na ty, kteří se těšili na tento okamžik, ale kterým nebyla účastnit na dnešní slavnosti dopřána.

A tak si všichni zazpívejme Gaudeamus igitur, iuvenes dum sumus: post iucundam iuventutem, post molestam senectutem, nos habebit humus. Aneb, nechte nás slavit, když jsme mladí. Po veselém mládí, po mrzutém stáří, hlína nás pohltí.

Vivat academia, vivat professores, vivat membrum quodlibet, vivant membra quaelibet,
semper sint in flore!

Dlouhý život akademie, dlouhý život učitelé! Dlouhý život studente! Dlouhý život studentko!
Kéž vždycky se daří!

Vivant et republica et qui illam regit. Vivat nostra civitas, Maecenatum caritas Quae nos hic protegit.

Dlouhý život Státe a Tobě, kdo mu vládneš! Žijte dlouho naše Města a jejich patroni, kteří se tu o nás starají.

Vivat nostra societas, Vivant studiosi Crescat una veritas, Floreat fraternitas, Patriae prosperitas.

Žijte dlouho, naše společnosti, moudří vzdělanci a učenci, Ať pravda a upřímnost živí naše bratrství a blahobyt naší země.

Alma Mater floreat, Quae nos educavit; Caros et commilitones, Dissitas in regiones
Sparsos, congregavit

Ať vzkvétá naše Alma Mater, pramen vědění, Přátelé a kolegové, ať jste zblízka nebo zdáli,
přijměte její pozvání!

QUOD BONUM, FELIX, FAUSTUM, FORTUNATUM - QUE SIT.

Promoce studentů FT

Vaše magnificence vážený pane rektore, spectabilis paní proděkanko, spectabilé páni proděkani, profesores at doctores, academi civiteas, Vážení hosté, rodiče dnes promovaných studentů, přátelé.

Je pro mne velkou ctí promluvit na dnešní slavnostní promoci studentů technologické Fakulty University Tomáše Bati ve Zlíně. Zhostit se této role vzhledem k událostem posledních dní není snadné.

Začněme tradičně vzpomínkou na velkého průmyslového filosofa Tomáše Baťu, po němž byla nazvána i naše Alma Mater. V úvodu jeho knihy vydané v roce 1932, nazvané: Úvahy a projevy, najdeme tato slova:

Náš život je jediným předmětem na tomto světě, který nemůžeme považovati za své soukromé vlastnictví, neboť jsme ničím nepřispěli k jeho vybudování. Byl nám jenom propůjčen s povinností odevzdati jej potomstvu rozmnožený a zdokonalený.

Tento citát jsem nevybral náhodně, protože si můžeme položit otázku: Cožpak nejsou promoce první oslavou výsledků našich snah na cestě rozmnožování vědomosti a schopnosti, které máme předávat našim potomkům?

Letos, poprvé za více než 40 letou existenci slavnostních promocí absolventů Fakulty technologické byl přiznán titul Inženýr absolventovi, který splnil své studijní povinnosti, vypracoval diplomovou práci, ale tragická smrt mu zabránila možné obhajobě a složení státní zkoušky. Život však jde dál. A i přes tuto událost budeme za chvíli zpívat starodávnou studentskou hymnu, kde se v jedné sloce zpívá:

Vita nostra brevis est, Brevi finietur; Venit mors velociter, Rapit nos atrociter; Nemini parcetur.

Přeloženo:

Náš život je krátký, zakrátko se skončí, smrt přijde rychle, krutě nás uchvátí, nikdo nebude ušetřen.

V naší společnosti se o smrti mluví stále méně a méně. Ale nebylo tomu vždycky tak. Nedávno se mi dostalo do ruky komentované kázání Mistra Jana Husa, které připravil k výročnímu dni úmrtí císaře Karla IV. Píše se v něm:

Již za starodávna bývalo zvykem myslit na tyto věci. Vypravuje totiž Jan, patriarcha alexandrijský, že téhož dne, kdy byl císař korunován, brali umělci do rukou kousky různobarevných mramorů a přinášeli je korunovanému císaři s otázkou:

„Z kterého mramoru poroučí Tvoje Veličenstvo, aby mu byl udělán hrob?“

A slušelo se, aby si (císař) sám vybral, takže týž den, kdy mu byla vkládána na hlavu ozdoba královského vínku, byly činěny přípravy i k jeho poslednímu odpočinku.

Nehodlám se dnes vracet ke středověkým tradicím, ani předčítat zajímavé příběhy. Ale přesto, čistě akademicky, kdy jindy, než dnes by se slušelo, nebo chcete-li, mohlo být v duchu byzantinských tradic provoláno:

Strádání i radost nás provází bez ohledu na věk a tak my čerství absolventi prohlašujeme:

Vy, kteří jste se podíleli na naší dnešní naší slávě, postavte nám každému velký pevný hrob, aby bylo kde po naší smrti vytesat zásluhy a zvěčnit naše skutky. Už dnes bychom chtěli do kamene vytesat poděkování našim rodičům, přátelům a blízkým, protože, kdybychom nestihli udělat už nic, ať nejsou naše náhrobky prázdné a na našich hrobech ať jsou oslavovány jen správné počiny a skutky.

I když jsou dnes promoce a tedy čas radosti, dovolte mi ještě jednou pro svátečnost této chvíle přesunout se na chvíli do Paříže roku 1267. Dochoval se totiž záznam, že již v tomto roce zde studenti znali a zpívali zmíněnou píseň Gaudeámus Igitur.

V této době u nás vládl Přemysl Otakar II, známý jako král železný a zlatý. Jeho vláda trvala pětadvacet let a během ní bylo založeno a městskými právy obdařeno 25 nových měst. Jen v našem nejbližším okolí udělil tento král svá Privilegia Uherskému Hradišti, Uherskému Brodu, či Vsetínu. A v duchu jeho aktivit vznikají na našem území další města, například Kroměříž. Po celou dobu, kdy studenti v Evropě zpívali své Gaudeámus se na našem území žádnému jinému panovníkovi nic podobného nepodařilo zopakovat.

Povyšování obcí na města však sebou přineslo neuvěřitelný rozvoj řemesel. Historici spočítali, že v době Přemysla Otakara bylo rozlišováno na 220 druhů řemesel. V době tohoto krále se patrně poprvé začalo vařit teplé jídlo a prodávat. Např. pekaři se začali specializovat na výrobce koblihů, chleba, preclíků, či placek.

V té době se taky začaly stavět větší mlýny a prosazují se specialisté kameníci, kteří vyrábí jen mlýnské kameny. A dalo by se pokračovat. Nemáme na to dostatek času a tak jen dodejme, že po tomto rozmachu se dalších šest století struktura řemesel a jejich role výrazněji neměnila.

Další významný rozmach můžeme znovu pozorovat až v druhé polovině 19. století. Kdy se začínají v malé vesnici přehlédnuté Přemyslem Otakarem II. prosazovat myšlenky Valašského ševce. Především Tomáš Baťa začíná porušovat uvedená tradiční pravidla řemeslné výroby a zvyklosti ševcovského řemesla v jeho klasické cechovní podobě. Prosazuje dělbu práce, osobní odpovědnost a přitom všem se řídí heslem: Ne budovy a stroje, ale lidé.

V tomto zjednodušujícím historickém přehledu se symbolicky vraťme ke zmíněné studentské písni. Ve Velké Británii v šedesátých letech prohrála vládnoucí strana volby a nově vzniklá vláda ve snaze dokazovat chybné řízení předchůdců, umožnila přebudování dvacítce lepších středních škol na University.

Po necelém půlstoletí došlo k náhodnému porovnání měst, které transformaci škol na university provedli s těmi městy, kde k tomu nedošlo. Až na zanedbatelné výjimky, ve všech nových „universitních městech“ došlo k následnému rozvoji, výstavbě, či vzniku nových možností zaměstnání, kulturního vyžití…

Před deseti lety byla ve Zlíně jediná fakulta s přibližně osmi sty studenty. Dnes je zde universita s pěti fakultami a téměř 12 tisíci studenty. Počet spolupracujících universit v zahraničí se počítá v desítkách. Výměna pedagogů, studentů je tak rozsáhlá, že muselo být zřízeno oddělení pro zahraniční styky.

Zlín se stal dalším světovým místem, kde se, několikrát ročně po právu a po zásluze může důstojně a čestně zpívat Gaudeámus igitur. Dnes se zpívají jen dvě sloky z desíti. Požádali jsme Akademický pěvecký sbor Dvořák, aby nám v této slavnostní chvíli hymnu zapíval tak, abychom si mohli během ní vzpomenout na vše, co si naší vzpomínky zaslouží.

Na rodiče, přátele a nejbližší, kteří Vám pomáhali, povzbuzovali a sdíleli s Vámi všechny radosti i strasti. Vzpomeňme i na ty, kteří se těšili na tento okamžik, ale kterým nebyla účastnit na dnešní slavnosti dopřána.

A tak si všichni připomeňme slova, která spojují studenty na celém světě již déle než sedm století

Gaudeamus igitur, iuvenes dum sumus: post iucundam iuventutem, post molestam senectutem, nos habebit humus. Aneb, nechte nás slavit, když jsme mladí. Po veselém mládí, po mrzutém stáří, hlína nás pohltí.

Vivat academia, vivat professores, vivat membrum quodlibet, vivant membra quaelibet,
semper sint in flore!

Dlouhý život akademie, dlouhý život učitelé! Dlouhý život studente! Dlouhý život studentko!
Kéž vždycky se daří!

Vivant et republica et qui illam regit. Vivat nostra civitas, Maecenatum caritas Quae nos hic protegit. Dlouhý život Státe a Tobě, kdo mu vládneš! Žijte dlouho naše Města a jejich patroni, kteří se tu o nás starají.

Vivat nostra societas, Vivant studiosi Crescat una veritas, Floreat fraternitas, Patriae prosperitas. Žijte dlouho, naše společnosti, moudří vzdělanci a učenci, Ať pravda a upřímnost živí naše bratrství a blahobyt naší země.

Alma Mater floreat, Quae nos educavit; Caros et commilitones, Dissitas in regiones
Sparsos, congregavit. Ať vzkvétá naše Alma Mater, pramen vědění, Přátelé a kolegové, ať jste zblízka nebo zdáli, přijměte její pozvání!

QUOD BONUM, FELIX, FAUSTUM, FORTUNATUM - QUE SIT.

Pozdrav na konferenci Proteiny 2008

Dámy a pánové,

Dovolte mi přivítat Vás jménem jeho Magnificence - rektora University Tomáše Bati ve Zlíně prof. Ing. Ignáce Hozy, CSc., i jménem všech organizátorů letos již 5. konference PROTEINY 2008.

Oficiální vítání odborníků a úvodní pozdravné přednášky na konferencích, symposiích či kongresech se řídí nepsanými velmi volnými pravidly, a tak je každý vítací, či pozdravný projev odlišný. Dají se, ale odpozorovat jisté podobnosti. Někdy bývají úvodní řeči nemístně dlouhé, někdy i nevhodné, jindy trapné, prázdné, nic neříkající, či nudný. Na málokterou zdravici, či úvodní řeč se nezapomíná. Těch zajímavých úvodních projevů je jako šafránu. Obvykle si účastníci ani nevytahují bloky na poznámky. Na úvodní projev je tedy nutné se řádně připravit, nebo je možné jej prostě odflinknout.

Byl jsem požádán o úvodní projev a to i přesto, že moje profese je odlišná a má s proteiny pramálo společného. I když, jak praví klasik, nic není bez souvislostí. Nedávno jsem se v letadle v jednom časopise dočetl, jak rozmanitě se jednotlivé jazyky liší v idiomech. Dovolte mi uvést jen jeden příklad. Pro zbytečnost a marnost vykonávané práce jsou používány v jednotlivých jazycích naprosto odlišné obraty.

Tam, kde Čech řekne, že „vozí dříví do lesa“, mluví Angličan o „nošení uhlí do Newcasstle“ (carry coal to Newcasstle), Francouz o „lití vody do řeky“ (Porter de l'eau à la rivière), Němec o „nabízení slané vody na mořském pobřeží“ (Salzwasser am Meeresstrand feilhalten), Španěl o „šlehání vzduchu“ (azotar el aire), Rus o „ježdění se samovarem do Tuly“ (ездить в Тулу со своим самоваром) a Turek o „prodávání (nabízení) řeřichy obchoníkovi s řeřichou“ (Tereciye tere satmak). Číňan to vyjádří jako „vyprávění ptákům o vzduchu, nebo rybám o vodě“.

Jenomže Čína je velká země a tak v jedné její části totéž může znamenat na jejím jiném konci úplně něco jiného. A sice, něco ve smyslu, že jen ten, kdo je schopen vyprávět ptákům o vzduchu a rybám o vodě, může být mimořádně schopný.

A tak jsme se oklikou dostali zpět k problémům zahajovacích řečí. Úvodní projev na konferenci by neměl být nošením dříví do lesa, ale měl by být tak dobrý, aby mohl poradit ptákům jak lépe létat, či rybám, jak lépe plavat.

A ještě jednu poznámku. Karel Čapek prý napsal, že trapné řeči jsou nejhorší, jsou-li oficiální, nebo součástí ceremonií. Jejich jedinou výhodou je pak to, že mohou nastartovat krátké, rozumné a smysluplné komentáře.

Přeji Vám, aby v průběhu Vašeho jednání byly presentovány jen smysluplné řeči a rozumné komentáře.

Zdar Vašemu jednání.

_____________________________________
Konference se konala 21. a 22. května 2008

Planetárium: Z historie obuvi

Český rozhlas odvysílal v březnu 2008 tři pořady Planetárium "Z historie obuvi"

1. V čem chodili poutníci mp3 [5,7MB] 11:55
2. Obutá armáda mp3 [5,6MB] 11:42
3. Sandál Jana Křtitele mp3 [6,3MB] 13:07

Vliv vína na globální oteplování Země

Petr Hlaváček, Antonín Blaha

Nejdříve, než přistoupíme k presentaci naší přednášky, zamysleme se nad konzumací vína a piva a nad globálním oteplováním.

Tak k jakému jsme dospěli závěru?

Pro nezbytné řešení tohoto složitého jevu, je nutné provést několik analýz. Klasicky se podobné problémy inženýrsky řeší provedením bilance hmoty, a následně bilance energie. Teprve po popsání a pochopení těchto jevů se přistupuje k bilanci finančních toků.

Povšimněme si rozdílu mezi pitím piva a vína z pohledu výše zmíněných bilancí. Slivovici a destiláty záměrně dnes ponecháváme stranou, přitom je neodsuzujeme, ale bohužel je to z pohledu dnešního tématu záležitost doplňková až okrajová. Nicméně se k tomuto tématu můžeme kdykoliv, nebo někdy příště, klidně vrátit.

Tak tedy víno, pivo a globální oteplování Země. Tak složité procesy je vždy dobré v úvodní části rozebrat na extrémních okrajových případech. Nechť je takovým prvním extrémním případem předpoklad nulového pití.

Tedy představme si, že by se na Moravě nepilo ani víno, ani pivo. To nepřichází v úvahu, (to nejde) to je jako bychom po Vás chtěli si představit Buchlov bez Barborky, nebo Blahu bez vousů.

Pojďme si tedy rozebrat případ opačný, a reálnější:

Nechť je vzat v úvahu výkonný moravský přítel vína a nechť je mu umožněna konzumace dobrého vína v míře dvou sedmiček, tedy přesněji řečeno - dvou lahví vína o objemu 0, 75 l, což činí 1,5 l za den, tzv. minimální program. Toto víno nechť je bílé a vychlazené na 14 º C. Po provedení této první části experimentu se náš Moravský přítel musí zbavit trávicím traktem a ledvinami prošlé kapaliny.

A zde je třeba pro zvýšení přesnosti zdůraznit, že za normálních podmínek opouští tato kapalina tělo našeho probanda v bodě A. Zde jsme upustili od obrazové podpory naší presentace, protože lokalizace tohoto bodu je obecně známa, neboť všichni již někdy pili víno.

Tok kapaliny probíhá po mírně zakřivené dráze - charakteristické pro šikmý vrh tělesa vzhůru, nebo dolu v délce přibližně 90 cm, nebo i významně méně. Tok kapaliny je laminární, v druhé polovině dráhy s mírným zvýšením podílů turbulence, někdy s pozorovatelným dělením toku na diskrétní sekvence.

Zde opět musíme z důvodů preciznosti výzkumu doplnit důležitou informaci. V našem experimentu jsme se nezabývali odlišnosti mezi pohlavími, protože to jednak při výzkumu ruší a potom data, která použijeme později, nejsou dělena na muže ženy, či kojence. Neexistují pro to ani jiné důvody, ženy zatím tuto část emancipace nezvládají, a my je za to nekritizujeme. Z technického pohledu je taky dráha proudění nažloutlé tekutiny u žen významně kratší, protože u toho sedí, nebo dřepí. Navíc sukně snižují turbulenci proudění vzduchu.

S povrchem planety se dostává tato na 37º C ohřátá nažloutlá kapalina do kontaktu se zemí v libovolném bodě Bx.

Ztráty tepla konvekcí a sáláním jsou po dobu proudění kapaliny zanedbatelné, prakticky veškerá tepelná energie je předána přímo zemí Zemi. Teplo, které tato kapalina předá zemi, způsobí na -základě známé hodnoty měrného skupenského tepla tání ledu roztání 0,5 kg alpského ledovce.

Nechť je porovnán tento jev s druhým probandem, který je schopen vypít 10 piv (načepovaných do v moravských podmínkách do půllitrových sklenic a po čárku). Předpokládejme, že budou dodrženy i podmínky proudění v rozsahu, jako to bylo popsáno v předešlém experimentu.

Tento předpoklad není automatický, ale je logicky opodstatněný.

Experiment je naplánován tak, aby oba probandi požili přibližně stejné množství etylalkoholu. Je zde jeden podstatný rozdíl, a sice ten, že pivařovo české tělo opouští v tomto případě 4,5 l kapaliny po stejné dráze o stejné teplotě.

V tomto případě ale dojde k roztání již 2,5 kg ledu z Alpského ledovce.

Závěry:

1. Z pohledu globálního oteplování planety je třeba jednoznačně dávat přednost vínu.
2. Informovat zelené o našich výsledcích a
3. Přimět i jiné vědní obory aby se problematice oteplování seriozně věnovaly.
4. Udělat podrobnější průzkum vlivu vína na globální oteplování podle odrůd (zdá se, že nejméně škodlivý je Muškát moravský a Rulanda šedá (podrobnější rozbor přineseme někdy příště)

Vedlejší produkt výzkumu bývá často významnější než hlavní výzkumný záměr.

Jako příklad mi dovolte poukázat na docela z pohledu globálního oteplování přehlížený vědní obor, jakým je akustika. Jak k tomu celému došlo. Jeden můj kolega koupil na služební cestě v Číně hodinky se svítivými ručičkami. Po návratu domů zjistil, že svítí jenom vteřinová ručička. A tak od té doby v kteroukoliv noční dobu poměrně přesně vím, kolik je vteřin.

Náš šéf si z Číny dovezl zobcovou flétnu, na kterou se dá hrát i v noci.

A pak už to bylo snadné, a vedlejším produktem našeho bádání bylo objevení nového způsobu měření Tuhosti zimy, tzv. „Hlaváček-Blahovou metodou“.

Správně by to měla být Blaha-Hlaváčkova noční metoda, ale šéf je šéf, dovezl mi hodinky …

Použité metody a zařízení:

2 sedmičky vína, nebo 10 piv, hudební sluch, hodinky se svítivou vteřinovou ručičkou, případně zobcová flétna.

Metoda:

Vypijeme z důvodů objektivity a reprokudovatelnosti měření výše uvedené objemy vína, nebo piva.

Odejdeme na místo, kde je nejméně 0,5 m² zasněžené plochy a soustředěně vyprazdňujeme obsah našeho měchýře. Zaznamenáme pozici vteřinové ručičky v okamžiku, kdy tok nažloutlé kapaliny narazí na sníh. Kontakt kapaliny se sněhem vydává zvuk velmi blízký tónu F. Po protavení sněžné hmoty se kapalina dostane do přímého kontaktu se zemí. Otepluje Zemi. To způsobí okamžitě změnu zvuku, který se sníží na dolní C. Tedy čistá kvarta. Indikátorem naší metody je zvuk a měří se doba tónu F, kdežto v případě tónu C je jeho existence hodnocena pouze jako informace prahová a jeho délku netřeba měřit.

Nyní předvedeme akustickou performanci.

Kategorizace:

	Doba tónu F	Tón C
Mírná zima	0 až 5 sekund	Indikován
Ladovská zima	Více než 5 sekund	Indikován
Ukrutná zima	nevýznamná	Neindikován

Tak to byla Noční metoda měření Tuhosti zimy.

Jazyk v botě

Jazyk v botě, aneb „brzi jazik (obuvy) nazívati“.

Karl Kraus kdysi napsal – „nerozumíme-li slovu, které pro určitou věc používáme, nemůžeme porozumět ani věci, kterou tím slovem popisujeme“. Zadané téma „Jazyk v botě“ v jakési náhodně koncentrované podobě dává klasikovi Krausovi natolik zapravdu, že je na místě objasnit si význam tak často používaných slov, jako jsou: bota, obuv, jazyk a komfort.

Nejdříve k pojmu bota. Podle odborné terminologie je slovo „bota“ vymezeno pro obuv vyšších střihů – pokrývajících zpravidla celou holeň nohou. Je to tedy jenom významně malá skupina z množiny výrobků, pro které spisovná a odborná čeština používá souborně zastřešující pojem obuv. Dále je nutné dodat, že holeňové střihy obuvi – botů – nejsou vybaveny jazykem (jediné a vzácné výjimky, které dnes na nohách již neuvidíme, byly šněrovací letní holínky z konce 60. let a pak šněrovací folklórní vyšší boty). Odborně správně by bylo třeba změnit zadání úvahy do jazykové podoby: „Jazyk v obuvi“. Používání pojmu bota/boty je odborníky vnímáno nejen neodborně, ale pejorativně.

A i když se shodneme na správném terminologickém zadání, nemáme vyhráno. Obuv je jeden z mála výrobků, který není oficiálně jednoznačně definován. Nejstarší definice obuvi, které je známa (Habanus Maurus?) tento lidský výrobek popisuje jako „pokrývku nohou“. Francouzští encyklopedisté (Diderot) zase jako lidský výrobek určený pro nohu. Na přelomu 19. a 20. století se již v národních encyklopediích a v prvních odborných učebnicích v souvislosti s definicí obuvi objevují zmínky o usních a technologiích výroby (jako základní rys typický pro obuv). V meziválečném období je definice nově rozšířena o ochranných vlastnostech obuvi, speciálně o ochraně nohou před, chladem, vlhkem, ostrými předměty, … V padesátých letech, zejména v Německu, ale i v jiných zemích, se do definice obuvi dostávají aspekty zdravotní nezávadnosti, nebo požadavky na ně.

Přání pyšných terminologů ale předbíhalo realitu. V druhé polovině 20. století se objevilo několik studií o zdravotním stavu evropské populace, které upozornily na skutečnost, že polovina populace starší padesáti let má deformované nohy a tuto skutečnost je třeba přičítat především nevhodnému obouvání. Kdybychom tato fakta konfrontovali s tehdy platnými definicemi, museli bychom konstatovat, že naše nohy je třeba před obuví chránit!

Kdy byl použit u obuvi poprvé dílec nazývaný jazyk, není přesně známo. Protože se objevuje jen u derbových a nártových svršků, dala by se určitě tato informace dohledat. Smíříme-li se s jistou mírou nepřesnosti, bylo to někdy v poslední čtvrtině 19. století. Tato zmíněná střihová řešení svršku se vyvinula pro průmyslovou výrobu obuvi (s vysokou mírou uplatněné dělby práce za použití dopravníků). S těmito revolučními myšlenkami se v Německu a Americe seznámil i Tomáš Baťa a v jeho závodech došlo k jejich dalšímu rozvíjení.

Výše zmíněné střihy svršků byly totiž vyráběny průmyslově, tedy na jednom tvaru kopyta o různých velikostech, který odpovídal jakési střední rozměrové proporcionalitě nohou. Přesnější padnutí obuvi na individuální tvary nohou zákazníka bylo řešeno právě novým druhem šněrování. Do prostoru pod šněrovacími usňovými pásky se připevňoval „jazyk“, patrně proto, aby do obuvi nevnikaly při chůzi drobné kamínky a nečistoty, aby (v zimě) neunikalo teplo a aby tkaničky netlačily přímo na nárt nohy.

Zůstaneme-li u problematiky přesnosti výkladu obuvnické terminologie, dostaneme se oklikou k jinému nedostatečně definovanému obuvnickému pojmu „komfort obouvání“. Ten je zejména díky reklamě významově mnohem vágnější, než samotná obuv. Komfort totiž nejde objektivně měřit a v souvislosti se skutečností, že každý z nás má osobní nepříjemný zážitek s nošením „diskomfortní“ obuvi, je podvědomě komfort vnímán jako pouhý opak „módnosti“. Je-li obuv opatřena jazykem, bude spíše patřit do kategorie obuvi komfortnější, nebo jinak řečeno, s vysokou pravděpodobností to nebude obuv módní, nebo extravagantní.

Jen pro úplnost. Obuv je výrobek se silným sociálním statusem. Je to tedy jakási „navštívenka“, kterou informujeme své okolí o tom, co chceme být, kdo je náš vzor, jak jsme bohatí, na co máme, čím pohrdáme…

A tak ti, kteří se ptají na význam jazyka v botě, přeneseně neví o čem mluví a na co se ptají. Je to smutný důkaz o současné existenci velmi nízkých vědomostí o potřebách našich nohou. V parafrázi Pravidel českého pravopisu jako by psali: „Brzi jazik (obuvy) nazívati.“
_________________________________________________________________________
Psáno pro revue RozRazil vydávanou ve spolupráci s Divadlem Husa na provázku a Centrem experimentálního divadla v Brně.