Ing. Vlastimil Olivka

Vážená truchlící rodino, profesores, doktores at scholares, vážení smuteční hosté,

dovolte mi, abych se jménem vedení Fakulty technologické a s pověřením jeho magnificence pana rektora rozloučil se zesnulým ing. Vlastimilem Olivkou dlouholetým tajemníkem fakulty technologické a předsedou Klubu bývalých zaměstnanců University Tomáše Bati ve Zlíně.
Málokdo z akademických hodnostářů si na počátku svého funkčního období uvědomuje, že mezi jeho povinností patří nejen vítat nové členy akademické obce, přijímat jejich sliby, ale i loučit se s těmi, kteří ukončili své putování po této zemi.

Poslední období bylo pro nás obzvláště smutné, protože jsme se museli několikrát zmiňovat o smrti. V červnu minulého roku to bylo ve čtyřicetileté historii fakulty technologické poprvé, kdy byl jmenován inženýrem „in memoriam“ mladý student, který tragicky zemřel po odevzdání diplomové práce. Těžko se člověk brání dojetí, když dojde ke zmaření lidského života na samém počátku jeho dospělosti. Ale ani dnes, kdy se loučíme s jedním se zakladatelů Fakulty technologické, není snadné ovládat své city.

Ve středu před obědem se objevila na mém mobilu zpráva: „Zemřel tajemník Olivka“.
Vyšel jsem z kanceláře a rozhlížel se, komu tuto smutnou zprávu sdělit. Chodba byla prázdná, všechny dveře zavřené. V nezvyklém tichu bylo slyšet rychlé kroky. Mladý student doběhl ke stolům, všiml si mne na poslední chvíli a polohlasně, možná sám pro sebe promluvil: „Nechal jsem si tady své poznámky a skripta.“ Zvedl ze stolíku zapomenuté věci a odešel.

Stál jsem na té prázdné chodbě zaskočen vlastní bezradností a v té chvíli jsem si uvědomil, že pan Ing. Olivka už nikdy nepřijde, přesto, že si tady, na staré budově Fakulty technologické, toho nechal mnohem více než poznámky, či skripta. To přetrvávající ticho mi připomnělo jiný zážitek.

Při mé poslední zahraniční cestě do Číny jsem měl možnost znovu zajít do Konfuciánského kláštera na severu Pekingu. Hned u brány se mi nabídl mladý mnich, že mne provede. Mají tam jednu zvláštnost, celé Konfuciovo dílo vytesali do čtyř set čtyřmetrových kamenných stél. Za úplného ticha, rušeného jen jemným šuměním jinanových listů, jsme procházeli tímto kamenných lesem moudrosti.

Mnich se občas se zastavil, ukázal na určité vytesané místo a překládal mi text do angličtiny. Já jsem se bál porušit posvátnost toho okamžiku a litoval jsem, že nemám možnost si vše poznamenat.

Vážení přítomní, rád bych Vám dnes něco ze zmíněných moudrostí zopakoval, protože se to pro dnešní příležitost hodí. Odpusťte mi taky, že můj dnešní příspěvek nebude elegantní, protože, sám Konfucius pravil: Upřímná slova nejsou nikdy elegantní a elegantní zase nejsou upřímná.

Na jedné stéle stálo: „Nikdy nezapomínej na zakladatele a vždy usiluj o to, aby se v započatém díle pokračovalo, protože není nic horšího, než když po generaci zakladatelů a budovatelů přijde generace, která si výsledků jen užívá.“

A u jiné řekl: „Kdykoliv budeš pít vodu, pomysli na toho, kdo vykopal studnu.“

V loňském roce naše Fakulta technologická slavila 50 let od zahájení vysokoškolské výuky ve Zlíně, tehdy jako detašované pracoviště při n.p. Svit.

Ing. Vlastimil Olivka se podílel od samého začátku na vybudování FT. S ním jsme byli schopni seřadit fragmenty vzpomínek žijících účastníků se zachovanými doklady a dokumenty.

Dovolíte-li mi na závěr parafrázovat Konfuciovy citáty:

Ing. Vlastimil Olivka byl jeden z hlavních budovatelů studnice vysokoškolského vzdělávání ve Zlíně. A naší povinností je usilovat o to, aby se v započatém díle pokračovalo.

Pokud jsem v úvodu zmínil příhodu se zapomnětlivým studentem, pak proto, že jsem si v tom rozpoložení představil, co by tomu řekl Ing. Olivka, kdyby tam v tom okamžiku vedle mne stál. Asi by neřekl nic, ale jsem si jist, že by se usmíval, to dělal vždy, když měl pocit, že se něco povedlo.

QUOD BONUM, FELIX, FAUSTUM, FORTUNATUM - QUE SIT.

Za docentem Krákoškou

Vážení přátelé,

včera večer jsem sedl k počítači, abych napsal trochu obsáhlejší omluvu z dnešního zasedání Olomoucké pobočky Antropologické společnosti. Měl jsem k tomu dva důvody, již dvakrát jsem se zasedání neúčastnil a dnes se má podle programu zahajovat vzpomínkou na doc. RNDr. Josefa Krákošku.

Proč jsem se chtěl omluvit? Dnes byla pálenice v Buchlovicích vyhrazena pro pěstitele oskeruší. Pro ty, kteří mne ještě neslyšeli propagovat Oskeruše, tedy jenom pár slov. Poprvé jsem o oskeruších slyšel mluvit mého tátu s jakýmsi hostem v našem vinném sklepě. Bezdechu jsem, tehdy jako malý kluk, poslouchal, že Oskeruše je Pan strom s velkým „P“. Že je tajemný, za války že se oskeruše vykupovali v lékárnách, že mají plno vitamínů, že je to přirozený kříženec hrušky s jeřabinou, ale taky to, že kdo zasadí Oskeruši – jejich plodů se nedočká. Bylo to tak vzrušující, že jsem záhy poté s kamarádem vylezl do koruny Oskeruše v sousedově zahradě. Z výšky koruny jsme se dívali na Boršice s dnes už s těžce popsatelným pocitem, že jsme Páni, když sedíme na stromě s velkým „P“. Vzpomínám si ještě na jednu zvláštnost - již tehdy jsem si všiml, že Oskeruše zvláštně – naprosto specificky za vánku šumí. Později jsem z těchto důvodů chodil k jednomu takovému stromu, zvláště tehdy když mi bývalo smutno, uklidnit se tímto uklidňujícím šumem.

Taky mám ještě někde schovaný článek z Mladé fronty ze sedmdesátých let, kde je uvedeno, že Oskeruše je ohrožený strom, a že jich v té době mělo být na jižní Moravě jen okolo sedmdesáti.

Tehdy můj táta zasadil Oskeruši a i u nás se potvrdila stará tradice - jejich plodů se nedožil. Až letos se poprvé zarodilo a sklidili jsme okolo 70 kg jejich vzácných plodů. Oskeruše se netrhají, ale sbírají se plody, které upadnou, musí se zbavit stopky a nechat na slunci „zhniličat“. Pak se suší a usušené strouhají, nebo se rovnou drtí a sypou do bečky na kvas.

Mít oskerušový kvas znamená na Jižní Moravě něco jako být příslušníkem šlechty. Protože pěstitel oskeruší sklízí ze stromů, které byly zasazeny moudrostí a prozíravostí někoho, kdo tu již není. Každý takový pěstitel cítí za své oskeruše zvláštní odpovědnost. Tvrdí se taky, že Oskeruše, která nepatří ušlechtilému vlastníkovi, sama uschne. O dvou takových případech vím. Ta, na které jsem seděl s kamarádem, již není, nejdříve jí zasáhl blesk, a pár let na to uschla. Taky ta uklidňující oskoruše, ke které jsem chodil, již není, les byl vrácen v rámci restituce, pozemek byl prodán, oplocen a oskeruše předloni uschla.

Pálení oskerušového kvasu je obřad, kdy se pálenice pro ostatní zavírají. Přístup mají jen ti, kteří přivezli oskerušový kvas. Hodnotí se destilát z každého kotle a čeká se na okamžik, kdy se lihoměr ponoří po čárku ukazující 50 % alkoholu. Tomuto produktu se říká „prezidentská kapka“, podle starého páleničáře proto, že kterýsi pěstitel odebral tento vzorek a zavezl ho do Hradišťa, když tam byl pan president Masaryk na návštěvě. Někdy se tomuto vzorku říkalo Baťovská, to tehdy, když byla obzvláště dobrá a k polknutí se dodávalo: „Tu by mohl i pan Baťa!“

Když jsem včera uvažoval o tom, co napsat jako omluvu na dnešní setkání a co přidat jako vzpomínku na docenta Krátošku, zazvonil telefon. Volali mi z pálenice. Na Buchlovsku je nás - šlechticů z Oskeruše - jen sedm a v rámci rituálního ubezpečování, že všichni přijdeme pálit, jsem si postesk, že se mi to kryje s termínem dnešní schůzky v Olomouci, kde bych chtěl a měl vzpomenout na zemřelého kolegu a spolupracovníka.

Na Jižní Moravě se na pohřby chodí a rozloučení se zemřelým se ctí. Do hodiny mi zavolal páleničář znova: „Chlapi říkali, že bez tebe by to nebylo ono a že my, co se staráme o oskeruše, musíme držet spolu. Pálit se bude za týden!

A dodal, že to jistě musel být moudrý člověk, se kterým se jeden z nás - pěstitelů oskeruší - chtěl jít rozloučit v době, kdy byl jediný termín pálení!“

Děkuji tedy ušlechtilým Moravanům, kteří jsou schopni zamíchat v pořadí svých životních hodnot a i v této složité době reagují jen na postesknutí toho, kdo se taky s nimi stará o zapomenuté ovoce.

Vážení,

u pálení oskeruší se mluví dost, ale nikdy ne planě a zbytečně. Až budeme za týden koštovat tu prezidentskou kapku, která bude určitě v kategorii Baťovské, vzpomenu si na doc. Krákošku a těm ušlechtilým chlapům povyprávím, kvůli komu se to odložilo. A tak jim jenom řeknu, že to byl člověk, který sázel ušlechtilé stromy, aniž by měl jistotu, že si užije jejich plodů. A že v jeho blízkosti jsem často vnímal jakési uklidňující šustění, velmi podobné šustotu oskerušového stromu, které sázívali jen staří moudří vinaři na místech jejich srdcím milých.

Petr Hlaváček

V Olomouci, 11. prosince 2008

Za docentem Ludvíkem Novákem

_{Vážená truchlící rodino, profesores, doktores at scholares, vážení smuteční hosté,}

_{dovolte mi, abych se s pověření jeho magnificence pana rektora rozloučil se zesnulým doc. RNDr. Ludvíkem Novákem, CSc. dlouholetým pracovníkem fakulty technologické, dnes pracovníkem Fakulty aplikované informatiky University Tomáše Bati ve Zlíně.}

_{Málokdo z akademických hodnostářů si na počátku svého funkčního období uvědomuje, že mezi jeho povinností patří nejen vítat nové členy akademické obce, přijímat jejich sliby, ale i loučit se s těmi, kteří ukončili své putování po této zemi. Letošní rok byl pro nás obzvláště smutný, protože jsme se museli již jednou zmiňovat o smrti. V červnu to bylo ve čtyřicetileté historii fakulty technologické poprvé, kdy byl jmenován inženýrem „im memoriam“ mladý student, který tragicky zemřel po odevzdání diplomové práce. Těžko se člověk brání dojetí, když dojde ke zmaření lidského života na samém počátku jeho dospělosti. Ale ani dnes, kdy se loučíme s jedním z nás, s pedagogem, který nás opouští navždy po 45 letech aktivního působení za katedrou není snadné ovládat své city.}

_{O nejstarší evropské universitě v Bologni se tvrdí, že měla již v XV. století propracovaný předpis, napsaný na pergamenu, kde byl podrobně popsán každý detail, který musí být dodržován při přijímání nových členů akademické obce a při jejich vyřazování po ukončení studia. Případy rozloučení se zemřelými členy akademické obce byly ponechány na vůli rektora. Podle legendy, jeden z pedelů na pergamen připsal vlastní rukou pod tento článek dodatek:}

_{“Jak šťastná je universita, kde rektor nemusí přikazovat svých členům, jak se mají loučit se svými zemřelými.“}

_{Když to zjistil tehdejší rektor, rozhodl se, že tato ručně psaná poznámka nemá být odstraněna, ale ponechána. Protože byla moudřejší, než původní nápis.}

_{Opusťme ale středověk. Citát Johna Donneho se stal známý až poté, co jej použil Erich Maria Remarque jako závěr svého románu a tak mi taky dovolte pro dnešní příležitost jeho malou úpravu:}

_{Smrt každého blízkého člověka nás zraňuje, jako by byla naší vlastní, neb jsme svázáni s lidským věkem tohoto světa. A proto nikdy nechtějme vědět, komu zvoní hrana. Nám zvoní!}

_{První moje vzpomínka na doc. Nováka je z jeho přednášek. Uměl kreslit na tabuli oběma rukama a my jsme nestačili jeho příklady překreslovat do svých sešitů. Byl přesný ve vyjadřování, nikdy se nemusel opravovat, nevzpomínám si, že by se přeříkával. Rozmáchlá gesta ladila s kulatými kružnicemi na tabuli, elipsy byly vždy symetrické.}

_{Dále si živě vzpomínám na svou první zkoušku na vysoké škole, byla u něho a byla neúspěšná. Snažil jsem se tehdy protestovat, … „všechno jsem vypočítal a nevyřešil jsem jen jeden příklad na rozvinutelné plochy!“. Doc. Novák mi vracel prázdný index a s typickým, nezapomenutelným úsměvem dodal:}

_{„Pane kolego, možná v životě nebudete nikdy řešit problémy rozvinutelných ploch, ale budete šťastnější, když to zvládnete“.}

_{Na opravné zkoušce mne nenechal psát znova celou písemku, zadal mi jenom příklad s rozvinutelnými plochami. Když mi zapisoval zkoušku, usmívali jsme se oba, každý z jiného důvodu. Když jsem odcházel, zavolal na mne:}

_{„Vidíte, jaké je to štěstí, když se podaří rozvinout plochu!“}

_{V rozvinování ploch byl mistrem a to nejen těch deskriptivních, ale těch, které mu přinášel sám život. Jednou si zadal pomocné body na tabuli tak nešťastně, že průnikový bod mu vyšel někde pod podobiznou presidenta. Dokázal na toto místo po celou dobu řešení ukazovat prstem a baletními pohyby - okolo v prostoru pevně vetknutého prstu - dorýsovat řešení příkladu takovým způsobem, že v přestávce se jeden spolužák šel podívat, jestli tam neměl ten pomocný bod někde neviditelně naznačen.}

_{Když jsem se připravoval, probíhaly mi hlavou další vzpomínky, které byly mimořádné a které by byly lépe popsány skutečnými mistry slova. Na přednášky deskriptivní geometrie ale básníci nechodí a tak mi dovolte technicky popsat jeden z dalších příkladů vlastními slovy.}

_{Jako student jsem seděl v kavárně, do které nečekaně přišel on - náš profesor deskriptivy - prošel sálem, přišel mezi muzikanty a zahrál si jakoby mimoděk s kapelou na saxofon. Stál a hrál tam s elegancí, která byla srovnatelná s elegancí a pohyby koncertního mistra.}

_{Vzpomínal jsem několik večerů, co dalšího bych měl ze svých vzpomínek zmínit. Až mne napadlo, že jsem úplně zapomněl na něho, co on sám by tomu řekl, kdyby slyšel, co tady dnes povídám. A tak jsem se ho v duchu - v tichu nočního pokoje - ptám:}

_{Pane docente, jeho Magnificence mne pověřila mluvit nad Vaší rakví. Nezlobte se, mohu se zmínit o těch rozvinutelných plochách?}

_{Žádná odpověď, jen ventilátor počítače si tiše šuměl. Žádný úsměv, ani jeho typické kývnutí hlavou. Byl čas jít spát. A pak jsem měl pocit, že slyším, něco jako:}

_{No jistě Petře, rozvíjejte tam vše rozvinutelné a vyřiďte všem, aby byli šťastni.}

_***

_{QUOD BONUM, FELIX, FAUSTUM, FORTUNATUM - QUE SIT.}

_{Ve Zlíně, 14. 11. 2008}

Náš táta: K úmrtí Tomáše Bati

_{Náš táta, když jsem byl ještě malý, vždycky chválíval maminku za nedělní oběd slovy:}

_{Maminko, to bylo tak dobré, že by to neodmítl ani pan Baťa.}

_{A já jsem si dlouho myslel, že pan Baťa je někdo, komu je určeno jenom to nejlepší jídlo. Tehdy jsem měl na otázku příbuzného: Co chci dělat, až budu veliký, odpovědět, že budu chodit na oběd k Baťům.}

_{Dětské představy o budoucnosti bývají čisté, éterické - na rozdíl od tvrdé a složité reality života. Moje představa dobrého jídla u Baťů mne ale dlouho neopouštěla a to i přesto, že nám ve škole vysvětlovali, jak kapitalista Baťa vykořisťoval dělníky. Náš táta, by přece nikdy na nejlepší oběd darebáka nepozval.}

_{I později, když má první láska přijala mé pozvání na zmrzlinu, jsem se snažil být vtipný a použil slov mého táty. Tenkrát jsem poprvé nepochodil a tak jsem se s naším rodinným klišé a svými dětskými sny tiše odebral do vnitřní ilegality. Osud mi však byl nakloněn.}

_{Ještě krátce před revolucí mne jiný velký člověk, pan Pivečka, představil panu Baťovi na kongresu v Německu a on nás oba pozval na pracovní snídani. Číšník se tehdy uklonil a řekl: Pan Baťa si objednal vaječinu, budete si ji přát taky?}

_{První, od dětství vysněné jídlo s člověkem, kterému jsou na Slovácku přána ta nejlepší jídla, byla obyčejná vaječina s cibulkou. Ale ještě než ji donesli, pokládal mi pan Baťa jednu otázku za druhou. A já jsem mu chtěl o naší Fakultě tolik říct, že vajíčka vychladla a já je nestačil dojíst. Nu což, dětské sny se naplňují zřídkakdy a možná je na nich krásné to, že se nenaplňují.}

_{Nakonec jsem s panem Baťou obědval ještě mnohokrát, na různých místech v Evropě, ve Zlíně i u něho doma v Torontu. A vždy se víc mluvilo, než jedlo.}

_{Dnes si uvědomuji, že nikdy nešlo o jídlo samotné a tak, jak z vysněných dětských představ pomalu odcházela čistá éterická představa - uvolněný prostor se pomalu naplňoval novými plány a představami, které neměly nic společného s jídlem.}

_{Když jsem s ním naposledy mluvil letos v květnu, probírali jsme návrh nové světové normy na číslování obuvi. Pan Baťa si nechal podrobně vysvětlit připomínky a nakonec řekl:}

_{„Počkejte, počkejte… to kdyby se Vám podařilo, jak říkáte, to by bylo dobré pro všechny, i pro nás.“}

_{A ta slova mi chutnala, jako ten nejlepší pokrm v pětihvězdičkovém hotelu.}

_{A tak mi pan Baťa nakonec můj velký dětský sen naplnil.}

_{Děkuji, opravdu mně s Vámi chutnalo.}

-------------------------------------------------------------------------------------

Projev měl být přednesen na shromáždění pohřebních hostů na zahradě rodiny Baťů v Torontu (5. 9.). Z důvodů špatného počasí (začalo pršet) byl přednesen v upravené podobě až při příležitosti vzpomínkového setkání ve Zlíně dne 10. září 2008.

Za Pavlou Šťastnou

Vážení pozůstalí,

dovolte mi, abych v této, pro Vás tak bolestné chvíli, jménem bývalé katedry kožedělné technologie vzdal poslední poctu naší bývalé kolegyni, paní RNDr. Pavle Šťastné, PhD.

Jim O´Brien, americký veterán z Vietnamské války, popisoval v jedné povídce svůj první kontakt se smrtí. Jako malý kluk se zamiloval do své spolužačky, která po krátké době zemřela. A on se tehdy přistihl, že s ní ve snech hovoří. Začal proto chodit brzy spát, aby s ní mohl hovořit. A tak se jí jednou zeptal, jaké je to být mrtvý. Ona mu odpověděla - jako bys byl s knihou ve velké knihovně. A kdykoliv si někdo na tebe vzpomene, jako by se ta kniha otevřela…

Jsou knihy v knihovnách, které si nikdo nevyžádá, ale kniha, kterou Pavla již drží v ruce, musí být pevná a mám obavy, že nebeský Knihovník už připravuje náhradní výtisky. Pavla paří bezesporu mezi ty, na které se vzpomíná velmi často.

Dovolte mi sdělit Vám pár vzpomínek a na dálku zalistovat stránkami její knihy. Pavla přišla do Zlína krátce po ukončení Karlovy university a okamžitě se zapojila do jednoho z nejrozsáhlejších měření nohou na světě. Patrně nežil a nežije na světě jiný člověk, který by ručně změřil tolik nohou jako ona. Obdiv a uznání si však získala nikoliv počtem změřených nohou, ale jejich vyhodnocením a publikacemi zaměřenými na zdravotní nezávadnost obouvání. Dnes málokdo ví, že pod jejím vedením byl vypracován první a zatím jediný katalog středních dvou dimenzionálních obrysů a obtisků nohou. Paradoxně, po jeho dokončení se dramaticky začala měnit výroba obuvi a země s tradiční obuvnickou výrobou se o tak přesné a cenné podklady přestaly zajímat.

Její bolestivé pozvolné odcházení z tohoto světa nás všechny zasáhlo. A toto úterý přišla ona smutná zpráva. Přinesli jí doktorandi, ke kterým měla nejblíže a v jejich podání byla tato zpráva pro nás ještě krutější. Tak mi dovolte abych na prvním místě poděkoval jim, kandidátům vědeckých hodností, kteří s ní neztratili kontakt ani v těch nejtěžších chvílích a nacházeli síly pro její návštěvy a povzbuzování.

Pak bych rád poděkoval svým kolegyním, které jí pomáhaly v době její největší slabosti. Byl jsem nesmírně hrdý na to, že v době zhoršující se situace mé kolegyně dobrovolně převzali část pedagogických úvazků a aniž to tušilo okolí, uchránili ji před administrativním tlakem a stresem, který by následoval. I Vám všem děkuji jejím jménem.

A je zde mnoho dalších stejně statečných lidí, kteří sdíleli bolest a strádali pomyšlením nad nezadržitelným vývojem její nemoci.

V neposlední řadě pak patří dík Vám nejbližším, Michaele, Mirkovi i malému Matějovi. Vy jste nesli tu největší tíhu a Pavla o Vás mluvívala nejčastěji.

Leonardovi da Vincimu je přisuzován výrok, že dobře prožitý den přináší pěkné sny a dobře prožitý život usnadňuje umírání.

Milá Pavlo, promiň nám, že tě budeme víc než ostatní rušit otvíráním tvých knih a návštěvami ve spánku.

Zlínské krematorium, 18. května 2007