Vážená truchlící rodino, profesores, doktores at scholares, vážení smuteční hosté,
dovolte mi, abych se s pověření jeho magnificence pana rektora rozloučil se zesnulým doc. RNDr. Ludvíkem Novákem, CSc. dlouholetým pracovníkem fakulty technologické, dnes pracovníkem Fakulty aplikované informatiky University Tomáše Bati ve Zlíně.
Málokdo z akademických hodnostářů si na počátku svého funkčního období uvědomuje, že mezi jeho povinností patří nejen vítat nové členy akademické obce, přijímat jejich sliby, ale i loučit se s těmi, kteří ukončili své putování po této zemi. Letošní rok byl pro nás obzvláště smutný, protože jsme se museli již jednou zmiňovat o smrti. V červnu to bylo ve čtyřicetileté historii fakulty technologické poprvé, kdy byl jmenován inženýrem „im memoriam“ mladý student, který tragicky zemřel po odevzdání diplomové práce. Těžko se člověk brání dojetí, když dojde ke zmaření lidského života na samém počátku jeho dospělosti. Ale ani dnes, kdy se loučíme s jedním z nás, s pedagogem, který nás opouští navždy po 45 letech aktivního působení za katedrou není snadné ovládat své city.
O nejstarší evropské universitě v Bologni se tvrdí, že měla již v XV. století propracovaný předpis, napsaný na pergamenu, kde byl podrobně popsán každý detail, který musí být dodržován při přijímání nových členů akademické obce a při jejich vyřazování po ukončení studia. Případy rozloučení se zemřelými členy akademické obce byly ponechány na vůli rektora. Podle legendy, jeden z pedelů na pergamen připsal vlastní rukou pod tento článek dodatek:
“Jak šťastná je universita, kde rektor nemusí přikazovat svých členům, jak se mají loučit se svými zemřelými.“
Když to zjistil tehdejší rektor, rozhodl se, že tato ručně psaná poznámka nemá být odstraněna, ale ponechána. Protože byla moudřejší, než původní nápis.
Opusťme ale středověk. Citát Johna Donneho se stal známý až poté, co jej použil Erich Maria Remarque jako závěr svého románu a tak mi taky dovolte pro dnešní příležitost jeho malou úpravu:
Smrt každého blízkého člověka nás zraňuje, jako by byla naší vlastní, neb jsme svázáni s lidským věkem tohoto světa. A proto nikdy nechtějme vědět, komu zvoní hrana. Nám zvoní!
První moje vzpomínka na doc. Nováka je z jeho přednášek. Uměl kreslit na tabuli oběma rukama a my jsme nestačili jeho příklady překreslovat do svých sešitů. Byl přesný ve vyjadřování, nikdy se nemusel opravovat, nevzpomínám si, že by se přeříkával. Rozmáchlá gesta ladila s kulatými kružnicemi na tabuli, elipsy byly vždy symetrické.
Dále si živě vzpomínám na svou první zkoušku na vysoké škole, byla u něho a byla neúspěšná. Snažil jsem se tehdy protestovat, … „všechno jsem vypočítal a nevyřešil jsem jen jeden příklad na rozvinutelné plochy!“. Doc. Novák mi vracel prázdný index a s typickým, nezapomenutelným úsměvem dodal:
„Pane kolego, možná v životě nebudete nikdy řešit problémy rozvinutelných ploch, ale budete šťastnější, když to zvládnete“.
Na opravné zkoušce mne nenechal psát znova celou písemku, zadal mi jenom příklad s rozvinutelnými plochami. Když mi zapisoval zkoušku, usmívali jsme se oba, každý z jiného důvodu. Když jsem odcházel, zavolal na mne:
„Vidíte, jaké je to štěstí, když se podaří rozvinout plochu!“
V rozvinování ploch byl mistrem a to nejen těch deskriptivních, ale těch, které mu přinášel sám život. Jednou si zadal pomocné body na tabuli tak nešťastně, že průnikový bod mu vyšel někde pod podobiznou presidenta. Dokázal na toto místo po celou dobu řešení ukazovat prstem a baletními pohyby - okolo v prostoru pevně vetknutého prstu - dorýsovat řešení příkladu takovým způsobem, že v přestávce se jeden spolužák šel podívat, jestli tam neměl ten pomocný bod někde neviditelně naznačen.
Když jsem se připravoval, probíhaly mi hlavou další vzpomínky, které byly mimořádné a které by byly lépe popsány skutečnými mistry slova. Na přednášky deskriptivní geometrie ale básníci nechodí a tak mi dovolte technicky popsat jeden z dalších příkladů vlastními slovy.
Jako student jsem seděl v kavárně, do které nečekaně přišel on - náš profesor deskriptivy - prošel sálem, přišel mezi muzikanty a zahrál si jakoby mimoděk s kapelou na saxofon. Stál a hrál tam s elegancí, která byla srovnatelná s elegancí a pohyby koncertního mistra.
Vzpomínal jsem několik večerů, co dalšího bych měl ze svých vzpomínek zmínit. Až mne napadlo, že jsem úplně zapomněl na něho, co on sám by tomu řekl, kdyby slyšel, co tady dnes povídám. A tak jsem se ho v duchu - v tichu nočního pokoje - ptám:
Pane docente, jeho Magnificence mne pověřila mluvit nad Vaší rakví. Nezlobte se, mohu se zmínit o těch rozvinutelných plochách?
Žádná odpověď, jen ventilátor počítače si tiše šuměl. Žádný úsměv, ani jeho typické kývnutí hlavou. Byl čas jít spát. A pak jsem měl pocit, že slyším, něco jako:
No jistě Petře, rozvíjejte tam vše rozvinutelné a vyřiďte všem, aby byli šťastni.
***
QUOD BONUM, FELIX, FAUSTUM, FORTUNATUM - QUE SIT.
Ve Zlíně, 14. 11. 2008
Žádné komentáře:
Okomentovat