Jazyk v botě, aneb „brzi jazik (obuvy) nazívati“.
Karl Kraus kdysi napsal – „nerozumíme-li slovu, které pro určitou věc používáme, nemůžeme porozumět ani věci, kterou tím slovem popisujeme“. Zadané téma „Jazyk v botě“ v jakési náhodně koncentrované podobě dává klasikovi Krausovi natolik zapravdu, že je na místě objasnit si význam tak často používaných slov, jako jsou: bota, obuv, jazyk a komfort.
Nejdříve k pojmu bota. Podle odborné terminologie je slovo „bota“ vymezeno pro obuv vyšších střihů – pokrývajících zpravidla celou holeň nohou. Je to tedy jenom významně malá skupina z množiny výrobků, pro které spisovná a odborná čeština používá souborně zastřešující pojem obuv. Dále je nutné dodat, že holeňové střihy obuvi – botů – nejsou vybaveny jazykem (jediné a vzácné výjimky, které dnes na nohách již neuvidíme, byly šněrovací letní holínky z konce 60. let a pak šněrovací folklórní vyšší boty). Odborně správně by bylo třeba změnit zadání úvahy do jazykové podoby: „Jazyk v obuvi“. Používání pojmu bota/boty je odborníky vnímáno nejen neodborně, ale pejorativně.
A i když se shodneme na správném terminologickém zadání, nemáme vyhráno. Obuv je jeden z mála výrobků, který není oficiálně jednoznačně definován. Nejstarší definice obuvi, které je známa (Habanus Maurus?) tento lidský výrobek popisuje jako „pokrývku nohou“. Francouzští encyklopedisté (Diderot) zase jako lidský výrobek určený pro nohu. Na přelomu 19. a 20. století se již v národních encyklopediích a v prvních odborných učebnicích v souvislosti s definicí obuvi objevují zmínky o usních a technologiích výroby (jako základní rys typický pro obuv). V meziválečném období je definice nově rozšířena o ochranných vlastnostech obuvi, speciálně o ochraně nohou před, chladem, vlhkem, ostrými předměty, … V padesátých letech, zejména v Německu, ale i v jiných zemích, se do definice obuvi dostávají aspekty zdravotní nezávadnosti, nebo požadavky na ně.
Přání pyšných terminologů ale předbíhalo realitu. V druhé polovině 20. století se objevilo několik studií o zdravotním stavu evropské populace, které upozornily na skutečnost, že polovina populace starší padesáti let má deformované nohy a tuto skutečnost je třeba přičítat především nevhodnému obouvání. Kdybychom tato fakta konfrontovali s tehdy platnými definicemi, museli bychom konstatovat, že naše nohy je třeba před obuví chránit!
Kdy byl použit u obuvi poprvé dílec nazývaný jazyk, není přesně známo. Protože se objevuje jen u derbových a nártových svršků, dala by se určitě tato informace dohledat. Smíříme-li se s jistou mírou nepřesnosti, bylo to někdy v poslední čtvrtině 19. století. Tato zmíněná střihová řešení svršku se vyvinula pro průmyslovou výrobu obuvi (s vysokou mírou uplatněné dělby práce za použití dopravníků). S těmito revolučními myšlenkami se v Německu a Americe seznámil i Tomáš Baťa a v jeho závodech došlo k jejich dalšímu rozvíjení.
Výše zmíněné střihy svršků byly totiž vyráběny průmyslově, tedy na jednom tvaru kopyta o různých velikostech, který odpovídal jakési střední rozměrové proporcionalitě nohou. Přesnější padnutí obuvi na individuální tvary nohou zákazníka bylo řešeno právě novým druhem šněrování. Do prostoru pod šněrovacími usňovými pásky se připevňoval „jazyk“, patrně proto, aby do obuvi nevnikaly při chůzi drobné kamínky a nečistoty, aby (v zimě) neunikalo teplo a aby tkaničky netlačily přímo na nárt nohy.
Zůstaneme-li u problematiky přesnosti výkladu obuvnické terminologie, dostaneme se oklikou k jinému nedostatečně definovanému obuvnickému pojmu „komfort obouvání“. Ten je zejména díky reklamě významově mnohem vágnější, než samotná obuv. Komfort totiž nejde objektivně měřit a v souvislosti se skutečností, že každý z nás má osobní nepříjemný zážitek s nošením „diskomfortní“ obuvi, je podvědomě komfort vnímán jako pouhý opak „módnosti“. Je-li obuv opatřena jazykem, bude spíše patřit do kategorie obuvi komfortnější, nebo jinak řečeno, s vysokou pravděpodobností to nebude obuv módní, nebo extravagantní.
Jen pro úplnost. Obuv je výrobek se silným sociálním statusem. Je to tedy jakási „navštívenka“, kterou informujeme své okolí o tom, co chceme být, kdo je náš vzor, jak jsme bohatí, na co máme, čím pohrdáme…
A tak ti, kteří se ptají na význam jazyka v botě, přeneseně neví o čem mluví a na co se ptají. Je to smutný důkaz o současné existenci velmi nízkých vědomostí o potřebách našich nohou. V parafrázi Pravidel českého pravopisu jako by psali: „Brzi jazik (obuvy) nazívati.“_________________________________________________________________________
Psáno pro revue RozRazil vydávanou ve spolupráci s Divadlem Husa na provázku a Centrem experimentálního divadla v Brně.
Žádné komentáře:
Okomentovat