Za docentem Krákoškou

Vážení přátelé,

včera večer jsem sedl k počítači, abych napsal trochu obsáhlejší omluvu z dnešního zasedání Olomoucké pobočky Antropologické společnosti. Měl jsem k tomu dva důvody, již dvakrát jsem se zasedání neúčastnil a dnes se má podle programu zahajovat vzpomínkou na doc. RNDr. Josefa Krákošku.

Proč jsem se chtěl omluvit? Dnes byla pálenice v Buchlovicích vyhrazena pro pěstitele oskeruší. Pro ty, kteří mne ještě neslyšeli propagovat Oskeruše, tedy jenom pár slov. Poprvé jsem o oskeruších slyšel mluvit mého tátu s jakýmsi hostem v našem vinném sklepě. Bezdechu jsem, tehdy jako malý kluk, poslouchal, že Oskeruše je Pan strom s velkým „P“. Že je tajemný, za války že se oskeruše vykupovali v lékárnách, že mají plno vitamínů, že je to přirozený kříženec hrušky s jeřabinou, ale taky to, že kdo zasadí Oskeruši – jejich plodů se nedočká. Bylo to tak vzrušující, že jsem záhy poté s kamarádem vylezl do koruny Oskeruše v sousedově zahradě. Z výšky koruny jsme se dívali na Boršice s dnes už s těžce popsatelným pocitem, že jsme Páni, když sedíme na stromě s velkým „P“. Vzpomínám si ještě na jednu zvláštnost - již tehdy jsem si všiml, že Oskeruše zvláštně – naprosto specificky za vánku šumí. Později jsem z těchto důvodů chodil k jednomu takovému stromu, zvláště tehdy když mi bývalo smutno, uklidnit se tímto uklidňujícím šumem.

Taky mám ještě někde schovaný článek z Mladé fronty ze sedmdesátých let, kde je uvedeno, že Oskeruše je ohrožený strom, a že jich v té době mělo být na jižní Moravě jen okolo sedmdesáti.

Tehdy můj táta zasadil Oskeruši a i u nás se potvrdila stará tradice - jejich plodů se nedožil. Až letos se poprvé zarodilo a sklidili jsme okolo 70 kg jejich vzácných plodů. Oskeruše se netrhají, ale sbírají se plody, které upadnou, musí se zbavit stopky a nechat na slunci „zhniličat“. Pak se suší a usušené strouhají, nebo se rovnou drtí a sypou do bečky na kvas.

Mít oskerušový kvas znamená na Jižní Moravě něco jako být příslušníkem šlechty. Protože pěstitel oskeruší sklízí ze stromů, které byly zasazeny moudrostí a prozíravostí někoho, kdo tu již není. Každý takový pěstitel cítí za své oskeruše zvláštní odpovědnost. Tvrdí se taky, že Oskeruše, která nepatří ušlechtilému vlastníkovi, sama uschne. O dvou takových případech vím. Ta, na které jsem seděl s kamarádem, již není, nejdříve jí zasáhl blesk, a pár let na to uschla. Taky ta uklidňující oskoruše, ke které jsem chodil, již není, les byl vrácen v rámci restituce, pozemek byl prodán, oplocen a oskeruše předloni uschla.

Pálení oskerušového kvasu je obřad, kdy se pálenice pro ostatní zavírají. Přístup mají jen ti, kteří přivezli oskerušový kvas. Hodnotí se destilát z každého kotle a čeká se na okamžik, kdy se lihoměr ponoří po čárku ukazující 50 % alkoholu. Tomuto produktu se říká „prezidentská kapka“, podle starého páleničáře proto, že kterýsi pěstitel odebral tento vzorek a zavezl ho do Hradišťa, když tam byl pan president Masaryk na návštěvě. Někdy se tomuto vzorku říkalo Baťovská, to tehdy, když byla obzvláště dobrá a k polknutí se dodávalo: „Tu by mohl i pan Baťa!“

Když jsem včera uvažoval o tom, co napsat jako omluvu na dnešní setkání a co přidat jako vzpomínku na docenta Krátošku, zazvonil telefon. Volali mi z pálenice. Na Buchlovsku je nás - šlechticů z Oskeruše - jen sedm a v rámci rituálního ubezpečování, že všichni přijdeme pálit, jsem si postesk, že se mi to kryje s termínem dnešní schůzky v Olomouci, kde bych chtěl a měl vzpomenout na zemřelého kolegu a spolupracovníka.

Na Jižní Moravě se na pohřby chodí a rozloučení se zemřelým se ctí. Do hodiny mi zavolal páleničář znova: „Chlapi říkali, že bez tebe by to nebylo ono a že my, co se staráme o oskeruše, musíme držet spolu. Pálit se bude za týden!

A dodal, že to jistě musel být moudrý člověk, se kterým se jeden z nás - pěstitelů oskeruší - chtěl jít rozloučit v době, kdy byl jediný termín pálení!“

Děkuji tedy ušlechtilým Moravanům, kteří jsou schopni zamíchat v pořadí svých životních hodnot a i v této složité době reagují jen na postesknutí toho, kdo se taky s nimi stará o zapomenuté ovoce.

Vážení,

u pálení oskeruší se mluví dost, ale nikdy ne planě a zbytečně. Až budeme za týden koštovat tu prezidentskou kapku, která bude určitě v kategorii Baťovské, vzpomenu si na doc. Krákošku a těm ušlechtilým chlapům povyprávím, kvůli komu se to odložilo. A tak jim jenom řeknu, že to byl člověk, který sázel ušlechtilé stromy, aniž by měl jistotu, že si užije jejich plodů. A že v jeho blízkosti jsem často vnímal jakési uklidňující šustění, velmi podobné šustotu oskerušového stromu, které sázívali jen staří moudří vinaři na místech jejich srdcím milých.

Petr Hlaváček

V Olomouci, 11. prosince 2008