Promoce 8. července 2010

Vaše magnificence vážený pane prorektore, spectabilé páni proděkani, profesores, doctores at scholares, academi civiteas, Vážení hosté, rodiče dnes promovaných studentů, přátelé.

Je pro mne velkou ctí promluvit na dnešní slavnostní promoci studentů technologické Fakulty University Tomáše Bati ve Zlíně. V této složité době bych rád promluvil o významu tradice. Patrně nejstarší doklady o slavnostním ukončení univerzitního studia jsou uloženy v museu Boloňské univerzity. Předpisy pro promoce pochází již z druhé poloviny XIV. století. Stojí v nich, že by se měli rektoři a děkani věnovat promočnímu slavnostnímu projevu, který měl být již tehdy vždy pečlivě připraven, měl by studentům i hostům zdůraznit to nejaktuálnější a tak bylo zakázáno opakovat projevy z předešlých let.

Dnes se většina univerzit znova vrací ke starým, osvědčeným tradicím. Tradice, latinsky „traditio“ v obecném slova smyslu znamená předávání, někdy bývá dodáváno - předávání kulturního, či etického dědictví z generace na generaci. I dnešní naše slavnost se bude odvíjet v duchu starých akademických tradic, chcete-li v duchu předávání. Našim studentům již byly předány diplomy, ale k plnému naplnění symboliky předávání ještě nedošlo. Tak mi dovolte zmínit se o jiném „traditio“, které se neodehrálo v minutách, ale trvalo roky. I v tomto případě jste Vy studenti byli těmi, kdo přijímali. Ti, kteří předávali, byli Vaši rodiče a blízcí. Není třeba zdůrazňovat, že to bylo bez fanfár, talárů, kytic květů a slavnostních obleků. Obě zmíněná předávání však provází představy o Vaší lepší budoucnosti.

Jeden z velkých básníků napsal, že za drobné dary děkujeme okamžitě, ale to, že jsme dostali velké dary, si uvědomujeme až tehdy, kdy už není možné poděkovat. Tak tedy, dovolte mi promluvit za Vás milí studenti, kterým by pro dnešní velké prožívané štěstí nezbyl čas na slůvka díků. Milí rodiče, příbuzní, přátelé, mé životní zkušenosti mne opravňují jménem, dnes na podiu předstoupených, studentů ocenit Vaše „traditio“: Vám všem díky.

Dále mi dovolte promluvit o dalším předávání, za které bych možná netrval na okamžitém poděkování. Byl bych totiž rád, kdyby toto „traditio“ dneškem neskončilo a mohlo pokračovat. Mám na mysli ty, které mi tradice přikazuje oficiálně oslovit slovy: profesores at doctores. Aristoteles kdysi prohlásil, že dobrý žák je ten, který překoná svého učitele. Vám milé kolegyně a kolegové přeji, aby Vaše dílo a výsledky Vaší snahy byly v krátké budoucnosti mnohonásobně překonány. Protože učitel, který nepředává, nemůže být nikdy dobrým učitelem.

Než se obrátím k našim dnešním absolventům, snad nebudete protestovat, pronesu-li krátké laudatio na představitele státní moci. Jejich „traditio“ jsme možná nevnímali, ale v jakési formě jsme je všichni přijímali a možná i využívali. Bez ohledu na to, že žádný z politiků nepřijal naše pozvání na dnešní slavnost, dovolte mi předat jim slova díků.

Nakonec, Vážení inženýři, poslední dnešní slova patří Vám. A začněme je antickým citátem. Římané nebyli hrdí na své město, protože bylo velké, ale Řím byl velký proto, že na ni byli hrdí Římané. Velikost Vaší alma mater bude měřena Vaší hrdostí na ni. Anglický dramatik minulého století William Somerset Maugham napsal: Tradice je dobrý průvodce, nikoli vězení. Konec citátu. Tradici tedy nelze chápat, nebo na ni pohlížet, jako na překonané, nepotřebné pravidlo. Tradice pomáhá v orientaci, ukazuje směr, překonané tradice rychle zanikají.

V této souvislosti bych si dovolil připomenout myšlenku velkého průmyslového filosofa Tomáše Baťu, po němž byla nazvána i naše Alma Mater. V úvodu jeho knihy vydané v roce 1932, nazvané: Úvahy a projevy, najdeme tato slova:

Náš život je jediným předmětem na tomto světě, který nemůžeme považovati za své soukromé vlastnictví, neboť jsme ničím nepřispěli k jeho vybudování. Byl nám jenom propůjčen s povinností odevzdati jej potomstvu rozmnožený a zdokonalený.

Tento citát jsem nevybral náhodně, protože si můžeme položit otázku: Cožpak nejsou promoce první oslavou výsledků našich snah na cestě rozmnožování vědomosti a schopnosti, které máme předávat našim potomkům?

Promoce jsou ale časem prožívané radosti, a na závěr mi dovolte ještě jednou přesunout se do XIII. století. Z této doby totiž pochází nejstarší dodnes zpívaná píseň: Gaudeámus Igitur. Zvykli jsme si na slova v latině, ale stojí zato si je dnes připomenout:

Gaudeamus igitur, iuvenes dum sumus: post iucundam iuventutem, post molestam senectutem, nos habebit humus.

Aneb, nechte nás slavit, když jsme mladí. Po veselém mládí, po mrzutém stáří, hlína nás pohltí.

Vivat academia, vivat professores, vivat membrum quodlibet, vivant membra quaelibet, semper sint in flore!

Dlouhý život akademie, dlouhý život učitelé! Dlouhý život studente! Dlouhý život studentko! Kéž se Vám vždycky daří!

QUOD BONUM, FELIX, FAUSTUM, FORTUNATUM - QUE SIT.

Promoce 8. července 2010.

Promoce FT podzim 2009

Spectabilé páni proděkani, profesores, doctores at sholares, Vážení hosté, rodiče dnes promovaných studentů, přátelé.

Je pro mne velkou ctí promluvit na dnešní podzimní promoci studentů technologické Fakulty University Tomáše Bati ve Zlíně.

Většinu dosud přednesených promočních projevů jsem si obvykle připravoval v době velkých veder, deštivého počasí, ale taky jakéhosi intenzívně vnímaného ukončení semestru a školního roku, v atmosféře naplněné předsevzetími, představami, co se dá dohnat během prázdnin, či představami, do čeho se bude nutné pustit se po prázdninách.

Příprava na dnešní promoce, ale i jejich samotný průběh se od těch tradičních přece jen liší. Podzimní mlhy, sychravé počasí, zkracující se den a k tomu všemu se okolo nás se stále skloňují slova o nebezpečí ekonomické krize, o rozčarování s politiky a morálním úpadku naší společnosti. Tedy, ne zrovna vhodné kulisy k slavnostnímu zakončení jedné náročné etapy vysokoškolského studia.

Nicméně, oslavy, na rozdíl od svátků, nemívají pevně stanovená data. A důvody k oslavám se řídí úplně jinými zákonitostmi. Ale i pozdní podzim má své kouzlo. Tuto sobotu jsem se účastnil svátku vinařů na Velehradě, přátelé mne pozvali na testování Mešních a košer vín.

Vychutnával jsem si vynikávající víno z Golanských výšin, ve kterém měl být podle etikety zřetelný buket „střelného prachu“. Byl to Petit Syrah, vynikající vzorek, chuťově plný, vyvolávající asociace suchého teplého větru z Moabské pouště, s nezvykle zvláštním a dlouho působícím chuťovým vjemem.

Přitočil se ke mně jeden náš bývalý absolvent, bez pozdravu zvedl skleničku a dodal:

„Na zdraví, a na všechno, co tu bylo dobrého!“ Nejdřív jsem nevěděl, co tím myslí a tak jsem čekal, co dodá. A on pokračoval: „Na všecko, co se už nikdy nevrátí!“

Vysvobodil mne jiný přítel s nabídkou Rýnského Ryzlinku. Ale ten byl po košer vínu moc suchý, prudké a krátké v chuti, bez typické „lipovinky“.

Vrátil jsem se k tomu skeptikovi. Pod cihlovou klenbou cisterciáckého kláštera visela otázka nějakého smutného příběhu a tak jsem se zeptal: „Co se stalo?“

„Co by se stalo, nic, už dlouho se nestalo nic, co by stálo za to!“ A jedním dechem dodal: „Kde je stará sláva Baťů, co s tím budete dělat na univerzitě, která nese jeho jméno!“

To se stalo záhy po otevření koštu. Po celou dobu jsem ho neviděl s někým v delší debatě, neviděl jsem ho, že by se zasmál, neviděl jsem, že by si našel v některém ze skvělých vín něco krásného. No a v takové náladě jsem si druhý den připravoval dnešní projev.

Vážení absolventi bakalářského a magisterského studia, tato příhoda je pravdivá a tak mi dovolte použít jí jako motto pro dnešní promluvu.

Doufám, že ani podzimní nálada, ani drobné problémy, které jste museli během studia překonávat, Vás neovlivnily tak, jako našeho bývalého studenta. Uvažoval jsem, co se mu muselo asi přihodit, že to tak zásadně mohlo změnit chování mladého člověka.

Vytáhl jsem doma z knihovny drobnou knížku Tomáše Bati a úplně náhodně jsem našel jeho slova:

„Každá rána, kterou jsme utržili, vyrazí z nás nějaký klín, který nám překážel. Jde ovšem o to, jsme-li dosti rozumni, abychom se z ní poučili.“

Celou dnešní slavností mne provází trochu zvláštní divný pocit.

Vážení přítomní, když jsem přijímal Vaše sliby a pozoroval, jak si kráčíte pro diplomy, měl jsem a věřte mi u některých velmi silný pocit, že poučeni kráčíte po klínech, které se podařilo během studia z Vás vyrazit.

Čím větší klín, tím bolestivější ránou byl vyrážen, ale tím radostněji a lehčeji se kráčí pro diplom. Nepopisuji nic nového, již Aristoteles kdysi řekl: „Vzdělání má hořké kořínky, ale sladké plody!“

A pro toho, milí dnešní absolventi, u koho by ještě přetrvávala hořkost minulého období, bych nabídl jinou velkou osobnost Satchmo – Louise Armstronga. Kdo by neznal jeho nejčastěji citovaný výrok:

„Život je jako džezová trubka, když do ní nefoukáš, nic z ní nevyjde.“ A totéž řekl jinými slovy Johan Wolfgang Goethe: „Nestačí vědět, vědění se musí použít.“

Tyto citáty jsem nevybral náhodně, ale nejsou ani výsledkem svobodné volby. Vlastně mi je vnutily skeptické věty onoho mladíka na koštu vína. Ale tento diktát je užitečný, protože nás přinutil položit si otázku:

Cožpak nejsou podzimní promoce taky takovým chutnáním mimořádně dobrého vína?

Dovolte mi tedy symbolicky pozvednout číš toho nejchutnějšího vína a nejdříve připít na Vás, dnešní absolventi. Aby slunce nepřestalo osvěcovat vinice Vašich vědomostí, aby nikdy nezapadlo před ukončenou prací, aby se skeptici vyhýbali vašemu pomyslnému vinohradu a abyste měli dostatek přátel, kteří by se těšili a mohli být hrdí z výsledků Vaší práce.

Pak připíjím Vám, rodiče a blízcí dnešních promantů, v každém pohárku dnešního přípitku je kapka Vašeho úsilí a starostí překvašená do vyvážené, plné chuti, i s Vámi si připíjím a jménem našich studentů Vám děkuji.

Tady na Slovácku je takový zvyk, že poslední skleničkou se připíjí na kamarády. Tady bych si to trochu otočil. Dovolte mi připít na mé kamarády, tedy Vaše učitele. I oni se těšili z Vaší úrody a radují se z Vašich úspěchů.

Na mrtvé se nepřipíjí. A tak nad prázdným pohárkem věnujme tichou vzpomínku těm, kterým nebylo dopřáno upít z poháru dnešní slavnosti.

A nakonec prosím, přidejte se na chvilku k mým myšlenkám. Chtěl bych se v duchu obrátit k velkému průmyslovému filosofovi Tomáši Baťovi. Aby mi odpustil, že mi scházely slova a nedokázal jsem ho u sklenky vína na Velehradě před jedním velkým skeptikem obhájit. Přitom stačilo tak málo, vybavit si něco z Baťových výroků, např.:

„Když všichni mluví o nemožnostech, hledej možnosti!“

QUOD BONUM, FELIX, FAUSTUM, FORTUNATUM - QUE SIT

Slavnostní vědecká rada

Vaše magnificence pane rektore, spektabilé, honorábilé, profesores, doctores at scholares, vážení hosté.

Promluvit k účastníkům dnešní slavnostní vědecké rady FT UTB ve Zlíně není snadné. Lidská paměť není schopna uchovat všechny události v původních souvislostech, s časem začíná přikrášlovat, či zapomenuté nahrazovat.

Dovolte mi místo obvyklého vzpomínání na uplynulé období, k jejichž kořenům stále ještě sahá paměť některých z nás, začít dnešní zamyšlení připomenutím rozporuplné historické osobnosti. Mám na mysli byzantského stratega Konona, který později jako císař přijal jméno Leon III. (přívlastkem Syřan). Pod jeho vedením a za jeho vlády Byzantinci odrazili několik soustředěných útoků na Konstantinopol. Kdyby tehdy zvítězila muslimská armáda sultána Omara II., s vysokou pravděpodobností by dnes v Evropě nebylo gotických katedrál, barokních soch a ani středověkých universit. Tento císař nebyl v minulosti oslavován, protože jeho působení je spojováno s první vlnou obrazoborectví. Tak se stalo, že je v mnoha starších historických učebnicích označován jako kariérista, zlosyn, či zrádce. Moderní historici se snaží upozornit na jiné jeho zásluhy, které bezesporu ovlivnili nejen počátky naší státnosti, ale později i vývoj celé Evropy.

Málo se ví, že v roce 726 vydal Leon III. Syřan trestní kodex Eklogé. Ten byl přeložen bratry Cyrilem a Metodějem do staroslověnštiny a pod názvem Zákon sudnyj ljudem se na Moravě používal i po zákazu sloužit bohoslužby ve slovanském jazyce. Historici tento málo známý počin označují jako významný a naší společnosti nedoceněný.

Chtěl bych však zmínit jinou skutečnost. Císař Leon III. je taky první známý císař, který zrušil universitu. Přitom Konstantinopolská universita se v jeho době těšila velmi dobré pověsti.

Obě zmíněné události se v naší historii ještě několikrát zopakují.

Jan Amos Komenský ve složité a komplikované době viděl své poslání spíše v roli obhájce reformované víry, než jako vědec pedagog. Zákon sudnyj ljudem je v jeho době již zapomenut. V nových kodexech se zdůrazňuje článek: „Kujus regijo, ešus religio“ (Cuius regio, eius religio) a ten přinutí později označovaného Učitele národů opustit svou vlast. Je doloženo, že dlouho odmítal nabídky různých universit, až nakonec přijal nabídku Britského parlamentu a v letech 1671-2 začíná přednášet na Londýnské akademii věd.

Připomeňme si v této souvislosti taky osud nejstarší moravské univerzity v Olomouci, která po revolučním roce 1848 upadla v nemilost a nové právní předpisy umožnily Habsburkům její postupnou likvidaci. Cenné universitní insignie byl převezeny na Leopolds Universität v Insbrucku a jako celek byla universita zrušena dekretem 1860.

Věnujme pozornost i průmyslovému filosofovi Tomáše Baťovi, jehož jméno naše Universita převzala. Není žádným tajemstvím, že neměl rád akademickou okázalost. I když měl ve svém týmu několik absolventů universit, nevybíral své spolupracovníky nikdy podle akademických titulů. Vždy přihlížel k výsledkům z jejich minulého působení a chtěl mít jistotu o uplatnitelnosti a tvůrčích schopnostech.

A ač mu to žádný zákon nepředepisoval, nechal postavit řadu škol, včetně obecných (ve Slušovicích, Malenovicích, na Kudlově, v Loukách či na Letné).

Po krátké době rozvoje firmy Baťa je již v roce 1925 zakládána Baťova škola práce (původně jen pro hochy a od roku 1929 i pro dívky). V roce 1933 bylo ve třech internátech 4 500 zájemců o studium a v následujícím roce 1934 bylo žadatelů již 19 000. Pro studium bylo vybíráno 1 000 až 1 500 nováčků nejen z Československa, ale i z Anglie, Ameriky, Francie, Německa, Holandska, Egypta, Polska, Bulharska, Rumunska a Jugoslávie.

Pro pečlivě vybíranou skupinu mladých mužů ve své době vybudoval vzdělávací systém, z dnešního pohledu za neuvěřitelných podmínek. Dopoledne se pracovalo a odpoledne byla výuka. Přednášky obsahovaly nejnovější poznatky a zkušenosti z technologie, podnikové ekonomiky, učili se cizím jazykům, ale chování v určitých podmínkách včetně rozšiřování všeobecného kulturního přehledu.

Struktura a náplň jednotlivých předmětů takto organizované výuky ale nesplňovala tehdejší zákonem stanovené požadavky vysokoškolské výuky (o kterou ostatně ani Baťovci neusilovali).

A to se projevilo jako velká výhoda v roce 1939, kdy Němci po studentských demonstracích 28. října postřelili Jana Opletala, kdy se jeho pohřeb proměnil ve velkou protinacistickou demonstraci. Protektorátní Vyhláška rušící vysoké školy byla napsána pečlivě, ale přesto se při jejím sepisování zapomnělo na dobře organizovanou firemní Baťovu školu práce. To umožnilo legalizovat badatelské aktivity vysokoškolským odborníkům ze zrušených škol, zejména skupině okolo Otty Wichterleho.

Výsledky musely být dokonce utajovány, ale brzy se informace dostaly i k samotnému K. H. Frankovi, který na Staroměstském náměstí (manifestace byla svolána na počest narozenin Adolfa Hitlera) prohlásil:

„Ich werde in Zlin keine Hochschule dulden!“

„Nestrpím ve Zlíně žádnou vysokou školu!“

Poprvé (z našeho pohledu) došlo k obrácené situaci, kdy výklad existujících zákonů zabránil likvidaci vzdělávání, v tomto případě vysokoškolských aktivit ve Zlíně. Co se ale nepodařilo K. H. Frankovi, povedlo se národním správcům. Po převratu v roce 1948 byla BŠP zrušena a administrativně převedena na státní střední školu. Zajímavé jsou výroky a zdůvodnění tohoto úkonu. Tehdejší národní správce JUDr. Ivan Holý prohlásil:

Úroveň naší technické vyspělosti je tak vysoká, že i když úplně zrušíme technický rozvoj, nemůže nás západní Evropa dohnat ani za padesát let.

Byl pronesen právníkem, bez analýzy, v evidentní snaze likvidovat nepřítele, nebo protivníka.

Stačilo ale pár let a objevují se první vyjadřované potřeby technické inteligence provázené úvahami o založení vysoké školy technického typu v tehdejším Gottwaldově. Vznášené námitky nepřejících jsou systematicky odstraňovány a zdůvodňování je upravováno.

Dlouho jsem zvažoval, zda k řadě zmíněných příhod přidat i slova našeho státníka, který tehdy ještě, v jiné vysoké státní funkci při návštěvě Zlína prohlásil:

Nemyslím si, že by měla být v každém městě universita a nepočítejte s mou podporou zřízení University ve Zlíně.

Nebránily mu žádné zákony, ani nemusel obětovat náklady na vzdělání pro obranu evropské kultury, či tradice. Prostě si jen nemyslel.

Vaše magnificence, pane rektore,

nechtěl jsem dnešním laudatiem fatalisticky zdůrazňovat, že přeloženým Zákoníkem Leona III. byly na Moravu přineseny základy zákonů spolu s trendy vzdělání rušit, nebo mu nepřát.

Výčet zmíněných událostí byl totiž zvolen vědomě, byl inspirován výroky amerického historika Lewise - specializujícího se na problémy orientu, především na islám a na vývoj střetávání západní a islámské kultury.

Podle něho je lidský pokrok výsledkem vyrovnávání se s neúspěchy. V podstatě se dají dohledávat dvě hlavní charakteristické reakce na neúspěch.

V případě prvním se především hledají viníci neúspěchu mimo skupinu neúspěšných a připravují se plány na to, jak zlikvidovat svého protivníka.

U druhé skupiny se naopak hledá reserva a chyby v aktérech samotných a sbírají se síly na odstranění příčin neúspěchu.

To první generuje komplexy a vytváří prostředí pro rozvoj terorismu a hlavně, je tomu chování věnována nezvyklá pozornost sdělovacích prostředků.

To druhé obvykle zůstává veřejnosti utajeno a nebývá tak často publikováno a proto se ani nestává součástí našeho vědomí.

Co dodat?

* Dne 24. dubna 1959 bylo rozhodnuto o zahájení vysokoškolské výuky technického typu ve tehdejším Gottwaldově a 15. dubna 1969, pár dní před nástupem dr. Gustava Husáka do funkce generálního tajemníka KSČ, je zřízena fakulta technologická.

* K 1. lednu 2001 byla zřízena samostatná universita Tomáše Bati ve Zlíně.


Civitae academie,

Začali jsme Leonem III. a končíme filosofem Lewisem.

Ten první zabránil vstupu Omarovy armády na evropské území, ten druhý se snaží z dobových materiálů dopátrat, co posouvá lidstvo v pokroku.

Vaše magnificence pane rektore,

děkuji Vám, že jste ocenil tři významné brněnské osobnosti, které nás učili dohledávat naše reservy a od samotného počátku v nás nehledali nepřítele.

Poslední slova patří mým kolegům současným i minulým Vážení, při výročích blahopřeje a děkuje. Ohlédneme-li se dnes na proběhlé období, není pochyb o tom, že je za co děkovat, je k čemu blahopřát. Mohu nezvratně dokázat, že naše současné postavení je převážně výsledek našich vnitřních reserv a odstraňování nedostatků. Přijměte všichni mé díky a blahopřání.

Ale nezapomínejme si trvale, ne jen dalších čtyřicet, promiňte čtyřista let pokládat si tu druhou Lewisovu otázku:

Co ještě děláme špatně, že stále nejsme nejlepší?


QUOD BONUM, FELIX, FAUSTUM, FORTUNATUM - QUE SIT.
_______________________________________________________________

Při zasedání vědecké rady byli oceněni brněnští profesoři prof. Ing. Petr Vavřín, DrSc., prof. Ing. Emanuel Ondráček, CSc. a doc. RNDr. Ing. Jan Vrbka, DrSc., Dr.h.c. .

Podzimní promoce studentů

_{Honorábilis paní proděkanko, honorábilé páni proděkani, profesores at doctores, scholáres, academi civiteas, Vážení hosté, rodiče dnes promovaných studentů, přátelé,}

_{dnes se ve 40 leté historii fakulty technologické teprve podruhé scházíme ke slavnostnímu předání diplomů v podzimním termínu. Je to tedy událost, o které by bylo vhodné se zmínit i při slavnostní promluvě. Jenže je to problém, co je třeba v souvislosti s druhým termínem promocí zdůraznit. Při představování studentů jste si mohli všimnout, že pro diplomy přicházeli studenti prakticky všech studijních programů. Převážně bakaláři, ale i několik Magistrů - inženýrů, studenti denního i kombinovaného studia. Když jsem se na poradě kolegů ptal, čím si to vysvětlují, jeden akademický pracovník to nazval jako promoce těch méně úspěšných. Jiný se ale ohradil, a řekl, že je třeba mluvit ne o méně úspěšných, ale o skupině více líných.}

_{Jedno abcházské přísloví říká, nejdříve se podívej, kdo Tě poslouchá a pak teprve mluv. A tak mi dovolte, abych se nejdříve podíval, kolik je zde líných a kolik méně úspěšných.}

_{Zdá se, že nevidím nikoho neúspěšného (vždyť všichni drží v ruce diplom) a pokud jsem dobře slyšel ten smích, mám i další důvod vyloučit neúspěšné. Francouzi totiž říkají: „Kde je málo úsměvu, tam je málo úspěchu.“}

_{A na toto konto ještě jeden moudrý výrok. Je přičítán Soičirovi Hondovi, který ke konci svého života řekl: "Úspěch je jedno procento na konci těch devadesáti procent neúspěchu."}

_{A ani líných tady asi taky nebude moc. Jeden žurnalista definoval lenost jako neodolatelnou chuť odpočinout si ještě dříve, než se člověk unaví. Copak tak vypadá někdo ze zde přítomných?}

_{A abychom sami nebyli obviněni z lenosti, dohledejme v klasice, jak se moudří dívali na líné. Za všechny to řekl již před dvěma tisíci let Lucius Annaeus Seneca: „Lenošení bez vzdělání znamená smrt a hrob pro žijícího člověka.“}

_{Zdá se tedy, že důvody dnešní opožděné promoce jsou někde jinde. Můj velmi dobrý přítel esejista a vysokoškolský pedagog prof. Komenda z Olomouce, kdysi napsal: „Štěstí můžeš potkat, ale úspěchu musíš jít naproti.“}

_{Nechci zde při příležitosti opožděných promocí lacině kárat, ani domýšlet důvody, či hledat zdůvodnění. A tak se domluvme, hlavní důvod, proč jsme se dnes sešli lze spatřovat v tom, že jste nevěděli, že úspěchu je třeba jít naproti.}

_{A když jsme si citovali již tolik přísloví, dovolte mi dodat ještě jedno – tentokrát polské: „I po špatných žních je třeba zasít znova.“}

_{Většina z Vás již pokračuje na magisterském stupni, a pevně věřím, že magisterské promoce zvládnete v letním termínu a že žeň bude hojná.}

_{Nedávno se mi dostal do ruky v citaci zápis jednoho Bolognského rektora, který před šesti stoletími radil studentům, co mají dělat, aby byli úspěšní. Cituji v překladu:}

_{Chcete-li dosáhnout úspěchu, snažte se změnit tři věci: Jazyk, zvyky a myšlení.}

_{Změnit jazyk znamená zvládnout jazyk svého oboru a tím je dnes Angličtina. Samotné zvládnutí jazyka ještě není zárukou úspěchu. Spíše naopak, zvládnutý jazyk je jenom prostředkem ke snadnější orientaci, ke zjišťování úrovně našeho poznání, ubezpečování, že jdeme po správné cestě.}

_{Jestliže zvládnutí jazyka není snadné, pak změny zvyků jsou ještě náročnější. Mnoho chyb a neúspěchu vzniklo jenom tím, že se nám nechtělo změnit navyklé, že nám připadalo směšné, či zbytečné se učit podle někoho. Tentokrát mi dovolte dodat jedno ruské přísloví, to říká: Zvyk není kůlna, kterou bys snadno přestavil, ale přestavěný zvyk ti bude prospěšnější než kamenný dům.}

_{A nakonec nám zbývá změnit naše myšlení. To je to ze všeho na světě nejhorší, ale pozor, se znalostmi cizího jazyka a změněnými zvyky to jde snadno.}

_{Přátelé bakaláři a magistři inženýři,}

_{držíte ve svých rukách čerstvé diplomy, proti Vám sedí Vaši nejbližší. Většina přinesla květiny a další dostanete ještě později. Nezapomeňte, že ti, kteří Vám budou blahopřát, mají sami zásluhy na Vašem úspěchu. Vzpomeňte i na ty, kterým už poděkovat nemůžete. Nezapomeňte i na to, že za Vašim úspěchem a štěstím stojí řada jiných lidí, kteří se snaží o chod této společnosti. A v tom davu je i několik učitelů a pedagogů.}

_{Ať se Vaše moudrost a přehled rozvíjejí, ať nezaostáváte za velkorysostí a tolerancí.}

_{Americký herec Mel Brooks kdysi řekl: Netaktnost často není neslušnost, je to jen pravda řečená dříve, než je to nutné.}

_{No ale jednu předčasně řečenou pravdu mi přece jen dovolte. Najdete ji v Talmudu. Stojí tam doslova:}

_{„Mnohému jsem se naučil u svých učitelů, ještě více u svých druhů, ale nejvíce u svých žáků.“}

_{Vážení bakaláři a magistři inženýři,}

_{ze srdce Vám všem přeji, abyste se co nejdříve a v co největším počtu a co nejúčinněji začali učit od svých žáků.}

_{QUOD BONUM, FELIX, FAUSTUM, FORTUNATUM - QUE SIT.}

Promoce studentů FT s prvními potravináři

Vaše magnificence, vážený pane rektore, honorábilis paní proděkanko, honorábilé páni proděkani, profesores at doctores, academi civiteas, Vážení hosté, rodiče dnes promovaných studentů, přátelé.

Dovolte mi, abych nejdříve poblahopřál našim novým absolventům. Je pro mne velkou ctí, že mohu tuto gratulaci sdělit v okamžiku jejich prožívaného pocitu štěstí. Dále mi dovolte, abych při této příležitosti upozornil, že v této skupině jsou i první absolventi potravináři, kteří absolvovali kompletní studia na Fakultě technologické ve Zlíně. Má slova ale patří všem, ne jen jednomu oboru, nebo jedné skupině.

Není snadné promlouvat ke studentům při promocích. Každá skupina je jiná, a každá by měla být jinak oslovena. A tak vzhledem k výjimečnosti dnešních promocí, mi dovolte netradiční promluvu.

Pro svátečnost této chvíle se na chvíli přesuneme do Paříže roku 1267. Dochoval se totiž záznam, že již v tomto roce zde studenti znali a zpívali píseň Gaudeámus Igitur.

V této době u nás vládl Přemysl Otakar II, známý jako král železný a zlatý. Jeho vláda trvala pětadvacet let a během ní bylo založeno a městskými právy obdařeno 25 nových měst. Jen v našem nejbližším okolí udělil tento král svá Privilegia Uherskému Hradišti, Uherskému Brodu, či Vsetínu. A v duchu jeho aktivit vznikají na našem území další města, například Kroměříž. Po celou dobu, kdy studenti v Evropě zpívali své Gaudeámus se na našem území žádnému jinému panovníkovi nic podobného nepodařilo zopakovat.

Povyšování obcí na města však sebou přineslo neuvěřitelný rozvoj řemesel. Historici spočítali, že v době Přemysla Otakara bylo rozlišováno na 220 druhů řemesel. V době tohoto krále se patrně poprvé začalo prodávat teplé jídlo. Pekaři se začali specializovat na výrobce koblihů, chleba, preclíků, či placek.

V té době se taky začaly stavět větší mlýny a prosazují se specialisté kameníci, kteří vyrábí jen mlýnské kameny. A dalo by se pokračovat. Nemáme na to dostatek času a tak jen dodejme, že po tomto rozmachu se dalších šest století struktura řemesel a jejich role výrazněji neměnila.

Další významný rozmach můžeme znovu pozorovat až v druhé polovině 19. století. Kdy se začínají v malém městečku přehlédnutém Přemyslem Otakarem II. prosazovat myšlenky Valašského ševce. Především Tomáš Baťa začíná porušovat uvedená tradiční pravidla řemeslné výroby a zvyklosti ševcovského řemesla v jeho klasické cechovní podobě. Prosazuje dělbu práce, osobní odpovědnost a přitom všem se řídí heslem:

Ne budovy a stroje, ale lidé!

V tomto zjednodušujícím historickém přehledu se symbolicky vraťme ke zmíněné studentské písni. Ve Velké Británii v šedesátých letech prohrála vládnoucí strana volby a nově vzniklá vláda ve snaze dokazovat chybné řízení předchůdců, umožnila přebudování dvacítce lepších středních škol na University.

Po necelém půlstoletí došlo k náhodnému porovnání měst, které transformaci škol na university provedli s těmi městy, kde k tomu nedošlo. Až na zanedbatelné výjimky, ve všech nových „universitních městech“ došlo k následnému rozvoji, výstavbě, či vzniku nových možností zaměstnání, kulturního vyžití…

Před deseti lety byla ve Zlíně jediná fakulta s přibližně osmi sty studenty. Dnes je zde universita s pěti fakultami a téměř 12 tisíci studenty. Počet spolupracujících universit v zahraničí se počítá v desítkách. Výměna pedagogů, studentů je tak rozsáhlá, že muselo být zřízeno oddělení pro zahraniční styky.

Zlín se stal dalším světovým místem, kde se několikrát ročně po právu a po zásluze může důstojně a čestně zpívat Gaudeámus igitur. Požádali jsme Akademický pěvecký sbor Dvořák, aby nám v této slavnostní chvíli hymnu zapíval tak, abychom si mohli během ní vzpomenout na vše, co si naší vzpomínky zaslouží. Na rodiče, přátele a nejbližší, kteří Vám pomáhali, povzbuzovali a sdíleli s Vámi všechny radosti i strasti. Vzpomeňme i na ty, kteří se těšili na tento okamžik, ale kterým nebyla účastnit na dnešní slavnosti dopřána.

A tak si všichni zazpívejme Gaudeamus igitur, iuvenes dum sumus: post iucundam iuventutem, post molestam senectutem, nos habebit humus. Aneb, nechte nás slavit, když jsme mladí. Po veselém mládí, po mrzutém stáří, hlína nás pohltí.

Vivat academia, vivat professores, vivat membrum quodlibet, vivant membra quaelibet,
semper sint in flore!

Dlouhý život akademie, dlouhý život učitelé! Dlouhý život studente! Dlouhý život studentko!
Kéž vždycky se daří!

Vivant et republica et qui illam regit. Vivat nostra civitas, Maecenatum caritas Quae nos hic protegit.

Dlouhý život Státe a Tobě, kdo mu vládneš! Žijte dlouho naše Města a jejich patroni, kteří se tu o nás starají.

Vivat nostra societas, Vivant studiosi Crescat una veritas, Floreat fraternitas, Patriae prosperitas.

Žijte dlouho, naše společnosti, moudří vzdělanci a učenci, Ať pravda a upřímnost živí naše bratrství a blahobyt naší země.

Alma Mater floreat, Quae nos educavit; Caros et commilitones, Dissitas in regiones
Sparsos, congregavit

Ať vzkvétá naše Alma Mater, pramen vědění, Přátelé a kolegové, ať jste zblízka nebo zdáli,
přijměte její pozvání!

QUOD BONUM, FELIX, FAUSTUM, FORTUNATUM - QUE SIT.

Promoce studentů FT

Vaše magnificence vážený pane rektore, spectabilis paní proděkanko, spectabilé páni proděkani, profesores at doctores, academi civiteas, Vážení hosté, rodiče dnes promovaných studentů, přátelé.

Je pro mne velkou ctí promluvit na dnešní slavnostní promoci studentů technologické Fakulty University Tomáše Bati ve Zlíně. Zhostit se této role vzhledem k událostem posledních dní není snadné.

Začněme tradičně vzpomínkou na velkého průmyslového filosofa Tomáše Baťu, po němž byla nazvána i naše Alma Mater. V úvodu jeho knihy vydané v roce 1932, nazvané: Úvahy a projevy, najdeme tato slova:

Náš život je jediným předmětem na tomto světě, který nemůžeme považovati za své soukromé vlastnictví, neboť jsme ničím nepřispěli k jeho vybudování. Byl nám jenom propůjčen s povinností odevzdati jej potomstvu rozmnožený a zdokonalený.

Tento citát jsem nevybral náhodně, protože si můžeme položit otázku: Cožpak nejsou promoce první oslavou výsledků našich snah na cestě rozmnožování vědomosti a schopnosti, které máme předávat našim potomkům?

Letos, poprvé za více než 40 letou existenci slavnostních promocí absolventů Fakulty technologické byl přiznán titul Inženýr absolventovi, který splnil své studijní povinnosti, vypracoval diplomovou práci, ale tragická smrt mu zabránila možné obhajobě a složení státní zkoušky. Život však jde dál. A i přes tuto událost budeme za chvíli zpívat starodávnou studentskou hymnu, kde se v jedné sloce zpívá:

Vita nostra brevis est, Brevi finietur; Venit mors velociter, Rapit nos atrociter; Nemini parcetur.

Přeloženo:

Náš život je krátký, zakrátko se skončí, smrt přijde rychle, krutě nás uchvátí, nikdo nebude ušetřen.

V naší společnosti se o smrti mluví stále méně a méně. Ale nebylo tomu vždycky tak. Nedávno se mi dostalo do ruky komentované kázání Mistra Jana Husa, které připravil k výročnímu dni úmrtí císaře Karla IV. Píše se v něm:

Již za starodávna bývalo zvykem myslit na tyto věci. Vypravuje totiž Jan, patriarcha alexandrijský, že téhož dne, kdy byl císař korunován, brali umělci do rukou kousky různobarevných mramorů a přinášeli je korunovanému císaři s otázkou:

„Z kterého mramoru poroučí Tvoje Veličenstvo, aby mu byl udělán hrob?“

A slušelo se, aby si (císař) sám vybral, takže týž den, kdy mu byla vkládána na hlavu ozdoba královského vínku, byly činěny přípravy i k jeho poslednímu odpočinku.

Nehodlám se dnes vracet ke středověkým tradicím, ani předčítat zajímavé příběhy. Ale přesto, čistě akademicky, kdy jindy, než dnes by se slušelo, nebo chcete-li, mohlo být v duchu byzantinských tradic provoláno:

Strádání i radost nás provází bez ohledu na věk a tak my čerství absolventi prohlašujeme:

Vy, kteří jste se podíleli na naší dnešní naší slávě, postavte nám každému velký pevný hrob, aby bylo kde po naší smrti vytesat zásluhy a zvěčnit naše skutky. Už dnes bychom chtěli do kamene vytesat poděkování našim rodičům, přátelům a blízkým, protože, kdybychom nestihli udělat už nic, ať nejsou naše náhrobky prázdné a na našich hrobech ať jsou oslavovány jen správné počiny a skutky.

I když jsou dnes promoce a tedy čas radosti, dovolte mi ještě jednou pro svátečnost této chvíle přesunout se na chvíli do Paříže roku 1267. Dochoval se totiž záznam, že již v tomto roce zde studenti znali a zpívali zmíněnou píseň Gaudeámus Igitur.

V této době u nás vládl Přemysl Otakar II, známý jako král železný a zlatý. Jeho vláda trvala pětadvacet let a během ní bylo založeno a městskými právy obdařeno 25 nových měst. Jen v našem nejbližším okolí udělil tento král svá Privilegia Uherskému Hradišti, Uherskému Brodu, či Vsetínu. A v duchu jeho aktivit vznikají na našem území další města, například Kroměříž. Po celou dobu, kdy studenti v Evropě zpívali své Gaudeámus se na našem území žádnému jinému panovníkovi nic podobného nepodařilo zopakovat.

Povyšování obcí na města však sebou přineslo neuvěřitelný rozvoj řemesel. Historici spočítali, že v době Přemysla Otakara bylo rozlišováno na 220 druhů řemesel. V době tohoto krále se patrně poprvé začalo vařit teplé jídlo a prodávat. Např. pekaři se začali specializovat na výrobce koblihů, chleba, preclíků, či placek.

V té době se taky začaly stavět větší mlýny a prosazují se specialisté kameníci, kteří vyrábí jen mlýnské kameny. A dalo by se pokračovat. Nemáme na to dostatek času a tak jen dodejme, že po tomto rozmachu se dalších šest století struktura řemesel a jejich role výrazněji neměnila.

Další významný rozmach můžeme znovu pozorovat až v druhé polovině 19. století. Kdy se začínají v malé vesnici přehlédnuté Přemyslem Otakarem II. prosazovat myšlenky Valašského ševce. Především Tomáš Baťa začíná porušovat uvedená tradiční pravidla řemeslné výroby a zvyklosti ševcovského řemesla v jeho klasické cechovní podobě. Prosazuje dělbu práce, osobní odpovědnost a přitom všem se řídí heslem: Ne budovy a stroje, ale lidé.

V tomto zjednodušujícím historickém přehledu se symbolicky vraťme ke zmíněné studentské písni. Ve Velké Británii v šedesátých letech prohrála vládnoucí strana volby a nově vzniklá vláda ve snaze dokazovat chybné řízení předchůdců, umožnila přebudování dvacítce lepších středních škol na University.

Po necelém půlstoletí došlo k náhodnému porovnání měst, které transformaci škol na university provedli s těmi městy, kde k tomu nedošlo. Až na zanedbatelné výjimky, ve všech nových „universitních městech“ došlo k následnému rozvoji, výstavbě, či vzniku nových možností zaměstnání, kulturního vyžití…

Před deseti lety byla ve Zlíně jediná fakulta s přibližně osmi sty studenty. Dnes je zde universita s pěti fakultami a téměř 12 tisíci studenty. Počet spolupracujících universit v zahraničí se počítá v desítkách. Výměna pedagogů, studentů je tak rozsáhlá, že muselo být zřízeno oddělení pro zahraniční styky.

Zlín se stal dalším světovým místem, kde se, několikrát ročně po právu a po zásluze může důstojně a čestně zpívat Gaudeámus igitur. Dnes se zpívají jen dvě sloky z desíti. Požádali jsme Akademický pěvecký sbor Dvořák, aby nám v této slavnostní chvíli hymnu zapíval tak, abychom si mohli během ní vzpomenout na vše, co si naší vzpomínky zaslouží.

Na rodiče, přátele a nejbližší, kteří Vám pomáhali, povzbuzovali a sdíleli s Vámi všechny radosti i strasti. Vzpomeňme i na ty, kteří se těšili na tento okamžik, ale kterým nebyla účastnit na dnešní slavnosti dopřána.

A tak si všichni připomeňme slova, která spojují studenty na celém světě již déle než sedm století

Gaudeamus igitur, iuvenes dum sumus: post iucundam iuventutem, post molestam senectutem, nos habebit humus. Aneb, nechte nás slavit, když jsme mladí. Po veselém mládí, po mrzutém stáří, hlína nás pohltí.

Vivat academia, vivat professores, vivat membrum quodlibet, vivant membra quaelibet,
semper sint in flore!

Dlouhý život akademie, dlouhý život učitelé! Dlouhý život studente! Dlouhý život studentko!
Kéž vždycky se daří!

Vivant et republica et qui illam regit. Vivat nostra civitas, Maecenatum caritas Quae nos hic protegit. Dlouhý život Státe a Tobě, kdo mu vládneš! Žijte dlouho naše Města a jejich patroni, kteří se tu o nás starají.

Vivat nostra societas, Vivant studiosi Crescat una veritas, Floreat fraternitas, Patriae prosperitas. Žijte dlouho, naše společnosti, moudří vzdělanci a učenci, Ať pravda a upřímnost živí naše bratrství a blahobyt naší země.

Alma Mater floreat, Quae nos educavit; Caros et commilitones, Dissitas in regiones
Sparsos, congregavit. Ať vzkvétá naše Alma Mater, pramen vědění, Přátelé a kolegové, ať jste zblízka nebo zdáli, přijměte její pozvání!

QUOD BONUM, FELIX, FAUSTUM, FORTUNATUM - QUE SIT.