M.Pismennyj: Formule pravdy

Text ruského přítele Jaroslava Kovandy.

Формула правды

Известный чешский скульптор и поэт Ярослав Кованда, стихи которого пару лет назад публиковал "Меценат и мир", недавно представил в городе Злине свои скульптуры. Выставке (ее проспект мы предлагаем вниманию читателя) мастер дал замечательное название: "Напротив Мысльбека".

Йозеф Вацлав Мысльбек (1848 - 1922) - это, можно сказать, визитка чешского изобразительного искусства. Его влияние ощутимо во всем, что этот народ сделал в скульптуре. Всякий, кто бывал в Праге, наверняка хранит фотографию по меньшей мере одной работы Мысльбека. Это фигура святого Вацлава на Вацлавской площади, у которой не сфотографировался только ленивый или безразличный гость чешской столицы.

Творчество Мысльбека кратко можно охарактеризовать тремя словами: патриотизм, лиризм, реализм. В этом перечислении все три слова - на первом месте. Зачастую их даже можно сопроводить словом "героический" - когда речь идет о таких фигурах, как святой Вацлав, которые творят собой основу чешского национального самосознания. Этот князь, живший в десятом веке, боролся за независимость своего народа и был убит, когда ему едва перевалило за двадцать.

"Напротив Мысльбека" - это не только название. Им точно выражена главная мысль, которую хочет сообщить нам художник. При первом же взгляде на эти слова, напечатанные на проспекте, видно, что Ярослав Кованда обращает наше внимание именно на отражение в сегодняшнем дне основных идей Мысльбека. То есть, он предлагает нам посмотреть, каковы сегодня в Чехии реализм, лиризм и патриотизм и их героичность, во что переменились они в современной жизни.

Тут же, на проспекте, мы видим фотографию главной работы, представленной на выставке. Это деревянная раскрашенная скульптура "Авраам и Исаак".

Библейская история о том, как Авраам, чтобы доказать верность Всевышнему, пытался принести в жертву единственного сына своего, Исаака, а Бог не позволил ему сделать это, широко известна в изобразительном искусстве под названием "Жертвоприношение Авраама". Здесь, почти так же, как на других изображениях на эту тему, мы видим связанного мальчика, перед которым на коленях стоит отец. Одной рукой отец закрывает сыну глаза, а другую - с зажатым жертвенным ножом, похожим на зубило, - занес над собой, чтобы совершить священное действо. Однако из головы Авраама явилась некая неясная фигура с головой, повторяющей форму жертвенного ножа, и удерживает страшную руку, как бы желая сказать, что тут не священнодействие, но убийство.

Каждый штрих на этой скульптуре нагружен глубоким смыслом. Тут и пустая грудь Авраама, где дыра вместо сердца, и мычащее в муке познания почти скотье лицо его, и мощные грубые руки, способные лишь к монументальной работе. Тут и совсем современная обувь Исаака. Да и Авраам - не в хламиде, каким его всюду изображают, но в синих джинсах... Нет, это, конечно, не Библия и не реализм никакой, и никакой не лиризм. Тут изображено нечто противоположное тому, что изображал Мысльбек, а поскольку сюжет - не национальный, но библейский, то есть общечеловеческий, то и обращается автор не только к чешскому зрителю, но ко всем современникам, в какой бы стране они ни жили.

"Опомнитесь! - говорит нам художник. - Вы думаете, что посылая молодежь на закланье в Ираке, Афганистане, Чечне и других современных местах жертвоприношений, совершаете великие дела, но все это - не более, чем гнусное убийство".

Вот такая она - формула правды нашего времени.

Как бы хотелось увидеть эту выставку в Москве! Может быть, Чешский культурный центр отзовется?

М.Письменный

Jaroslav Kovanda: Řeč na zahájení

Abych nedopadl jak při mé výstavě na Vlastivědných oslavách v Žarošicích, kde byla podobná přátelská atmosféra, jakou jsem pociťoval při chystání výstavy tady u Vás, abych se tedy při poděkování za všecku péči nerozbrečel jako tehdy tam, tak promiňte, že nebudu mluvit spatra. Včera večer když jsem si natíral svalstvo alpou, obolavělé z toho táhání zde nainstalovaných soch, mně napadlo, že v tomto prostoru jsou de facto dvě Oddanosti. Ta první a větší, ta tak zatraceně vážná, kde v duchu doby hraje svou důležitou funkci každá žíla, každý sval, a ta naproti, kde jedna ruka je větší a druhá ta menší má částečně simulovat dálku, kde z oka trčí bleděmodrý špalek, který má značit ten vhled oka v nebe šroubovaně řečeno, čili že aktér dramatu vidí anděla, který mu „in last minute“ zachytává ruku, přičemž jak už přede mnou řečeno - všichni tři v jakémsi současném hávu, neboť anděl je spíš podoben nějaké střele.

Shazuji tedy tamtu Oddanost? Asi ano. Ale oddanost k čemu? K nějaké naději, straně, slepotě víry? Čemu hlavně máme být oddáni? Křeči nebo radosti ze života? Povrchu jako je ženská pleť, prcka dítěte, květina, víno anebo k nějakým zaknutlovaným kořenům kdesi v nás a mimo nás? Máme mít oddanost k humoru, k přátelům anebo k ideologii a ve jménu té obětovat i to, co je nám nejdražší?

Jeden můj bývalý přítel v mládí vždy když jsme se třeba k narozeninám obdarovávali a já jsem mu dal nějakou svoji plastiku, on cvičený Olomoucí a jejím historismem, vzal tu moji věc a postavil ji vedle nějakého baroka, a řekl mi, co tomu říkáš? Byl to dobrý trénink. Mockrát jsme si vjeli do vlasů. Takže mně kromě naší ochoty k mé výstavě, pane děkane Petře Hlaváčku, a vašich spolupracovníků, potěšilo, že můžu jakkoliv nemilosrdně být konfrontován i s panem Myslbekem. Je to dobrá průprava pro psychiku. Resp. pro její trénink.

Ale abychom nemluvili jen v kontrastech. Dovolil bych si vás ještě upozornit na tamhle tu drobnější terakotu, kterou jsem nazval Národní Kůň. Jde o můj projekt pro tolik diskutovanou Letenskou pláň. Jde o model 1:125, čili reálná výška by měla být cca 45 m. Zájemcům blíže vysvětlím, kde by mohly být výtahy, kde rampy pro skejťáky, kde výhled na Prahu, kdoví, jestli by v tom břichu koně neměly být i knihy, koneckonců by v duchu zadání nebyly aspoň pod zemí.

Na závěr mé těkavé řeči bych vám chtěl už jenom sdělit, jak vůbec ta socha tamté Oddanosti vznikla. To šla uklizečka po Akademii a potkala školníka a říká mu: „Pane školník, to byste nevěřil, jaký bordel dnes po sobě zanechali študenti v šatnách?“ A pan školník řekl: „Neříkejte!“ A kolem šel akorát Myslbek a viděl toho školníka, to jeho nádherné gesto, a řekl.: „Pane školník, to je ono, zůstaňte tak chvíli!“ Přinesl si skicák a vznikla Oddanost.

Sole Survivor

Americký časopis The New Yorker publikoval ve svém zvláštním čísle ze 14. února 2005 na oslavu svých 80 let počínaje stranou 152 článek "Sole Survivor". Článek napsal korespondent Bukhard Bilger na základě svého týdenního pobytu ve Zlíně.

Discover Magazine - Science Story #100

Časopis Discover každý rok zveřejňuje 100 Top Science Stories, tedy Sto nejlepších vědeckých příběhů předchozího roku. Lednové číslo roku 2004 časopisu Discover zveřejnilo tyto příběhy za rok 2003. Ten rok se mimo jiné upřesnilo stáří vesmíru na 13,7 miliard let a k tomu se vztahuje i titulní strana.
A na straně 77 zveřejnilo příběh Ötzi’s Boots Were Made for Walking.

Ötzi’s Boots Were Made for Walking So you spend five millennia shopping for comfortable shoes, and you still can’t find a pair that fit. Then this chap from the Czech Republic hikes up a mountain in a pair of bark-net, straw-stuffed, bearskin-soled boots modeled on the footwear of a 5,300-year-old frozen mummy—and he doesn’t develop a single blister. In fact, he makes the extraordinary claim that the makeshift shoes are better insulated and better cushioned than modern-day hiking boots and provide superior traction. Petr Hlavácek, a professor of shoe technology at Tomas Bata University in the Czech city of Zlín, created five pairs of shoes replicating those worn by the celebrated Stone Age ice man Ötzi on his prehistoric trek in the Ötztal Alps in northern Italy. Then he and three bold friends put the shoes on—sans socks—and retraced the ice man’s final footsteps to the glacier where his body was found in 1991, a distance of some 12 miles. Even when they stepped into icy streams, they felt no discomfort. “The shoes were full of water, but after three seconds it was a very comfortable, warm feeling,” says Hlavácek, who displayed the shoes in Offenbach, Germany, in July. “This is because the layer of hay is full of airholes, and air is the best warm insulator.” Furthermore, the linden-bark-net uppers were loose enough to even out the overall pressure of the boots, so that blisters did not form. And the bearskin soles of Ötzi’s shoes—tanned with bear brains and liver—provided an excellent grip upon the rocky mountain paths. Ötzi may have been well shod, but that apparently did not enable him to outrun his enemies. The latest findings, announced in August, show that he stood his ground and may have fought off several foes before dying of an arrow shot to his left shoulder. Molecular archaeologist Tom Loy of the University of Queensland in Brisbane, Australia, analyzed blood from Ötzi’s arrows, knife, and coat and found DNA from four separate people—not including the ice man himself. Although their identities can never be known, the absence of an arrow shaft in his shoulder—only the arrowhead remains—suggests that one was a companion who pulled out the shaft. As for the others, they were probably rival hunters. According to Loy, Ötzi’s long, lightweight arrows indicate that he was a specialist hunter of ibex, long-horned goats that live high above the tree line; such arrows would not have worked well in the forest, where they would readily have become tangled in the branches of trees. Loy speculates that the ice man’s trade may have taken him into mountain passes whose boundaries were disputed: “He could easily have run across someone from another valley who took umbrage at finding Ötzi hunting in territory he considered his own.” —Josie Glausiusz

Pár poznámek k pobytu mého otce v Řecku

Pavel Hlaváček

Můj otec získal stipendium od řecké vlády za účelem popsání obuvi na antických sochách, amforách a sarkofázích. Na přelomu května a června navštívil 24 muzeí a se svým americkým přítelem Perry Tapperem procestoval více než 2 400 km. Během pobytu si vedli deník s poznámkami o svých dojmech a foto-dokumentacích. Z jednotlivých stran je patrné, že zapisovali hodně a rychle, avšak tyto vlohy silně kontrastují s jejich schopnostmi přepsání zápisků na počítač.

Řečeno slovy klasika:
                       „I zželelo se synu znavených vědců, 
                        a nabídka se vloudila, 
                        přepsati nečitelných textů, 
                        ač činnost jest mu nemilá“.

Pátek 28. května, Atény: Archeologické muzeum.
Bůh Dionůsus, syn boha Dia a Thébanky Semely, údajně daroval Řekům víno. Byl oslavován zpěvy, tanci a ztřeštěnými nápady. Byl rovněž nazýván „Bakchos“, což v Řečtině znamená „Ztřeštěný“ nebo „Bromios“, tedy „Bouřící“. Méně známé třetí jméno „Euhios“ vzniklo z výkřiků „euhoi“, často provolávané bakchantkami při orgiích.
Poznámka: Milan Kundera ve „Směšných láskách“ uvádí, že Slovenky ve chvílích vzrušení říkají sladké „joj“! Proto by se měl Bakchus do Slovenštiny překládat „Jojhoj“.
O pár řádků níže.
Na amfoře je zobrazen Zeus s těhotným stehnem. Podle pověsti byl Zeus požádán svou těhotnou milenkou, aby se jí ukázal v celé nádheře. Jeho žena Héra na ni za tuto opovážlivost seslala blesk. Semela sice zemřela, ale protože byla ovinuta břečťanem, nenarozený syn přežil. Vystrašený Zeus si rozřízl stehno, nedonošeného Dionýse do něj zašil, čímž jej zachránil.
Poznámka: Zasadit doma břečťan a ověřit, jak chrání před rodinnými bouřkami. Zašívat děti do stehna je nesmysl. Myslím, že je to i trestné.

Sobota 29. května, Hotel Afrodita.
Recina je víno konzervované pryskyřicí. Obrovská vedra nás nutí pít víc a víc. Optimální poměr jsou tři díly vody jeden díl Reciny.

Neděle 30. května, Korint, Mikény.
Korint: Řekové konzervovali vína nejen pryskyřicí, ale i mořskou vodou. Zůstat u „Reciny“ (konzervovanou pryskyřicí), teplota stále stoupá, litr na den nestačí. Otřesné množství komárů, jednou vlhkou utěrkou lze zabít až pět jednou ranou. Zjistit, jak se Řecky řekne „repelent“.
Mikény: Lví Brána je zajímavá, nepodařilo se najít žádné boty. Komáři koušou i v poledne.
Henrich Schlieman zde objevil devět obrovských nádob pro uchování vína. Řekové neměli sklepy a amfory zakopávali do vlhkého písku. Teplota stoupla na 36 stupňů ve stínu. Večer je nutno propočítat zda můžeme zvýšit denní dávku „Reciny“

Pondělí 31. května, Olympia.
Sportovci nepoužívali žádné boty. Olympijští vítězové byli mimo jiné odměňováni zvláštním druhy vína, které pili vždy ředěné. Ještě jedno stipendium a vyhrajeme Olympijské hry.

Úterý 1. června, Patras.
Nejlepší Recína jakou jsme kdy pili. Jen kdyby jí bylo možné trochu víc vychladit.

Středa 2. června, Athény: Beneki Museum.
Řeckým slavnostem, na kterých se pilo víno, se říkalo symposión. Hostům byli rozdávány věnce z různých květin, kterými si zdobili hlavu. Sluhové míchali víno s vodou ve velkých kráterech. Hostitel určoval, v jakém poměru se bude víno ředit. Symposión se zahajoval chvalozpěvem a volbou krále sympózia, tzv. Archóna, který řídil průběh pitky a zábavy. Obvyklý poměr ředění vína k vodě byl 1:2 nebo 2:3, silnější vína 1:3.
Na sympóziu se napůl leželo na lehátkách. Jedno lehátko připadalo na dva až tři muže. Před sympóziem se všichni umyli a navoněli.
Poznámka: Vedra nepřestávají, je třeba zkusit zbývající poměry ředění.

Pátek 4. června, Larisa.
Řekové údajně používali víno nejdříve jako lék. Homér však dokazuje, že víno bylo nápojem každodenním. Pili ho nejen muži, ale také ženy a děti. U snídaně do něj namáčeli chléb. V Larise mají tvrdou vápenatou vodu. Vyzkoušeli jsme neředěnou Recinu. Zítra si musím přivstat a dodělat poznámky.

Sobota 5. června, Volos.
V novinách píšou, že zde bylo včera v 11:15 zemětřesení o síle 5,7 stupňů podle Richtera. To jsme seděli ve vlaku na cestě do Volosu. O zemětřesení nevíme. Já tvrdím, že to bylo proto, že vlak se příliš třepal. Perry tvrdí, že by bylo lepší snížit poměr Reciny. Přesvědčil jsem ho, že vedra ještě nepominula.

Neděle 6. června, Soluň.
Hledáme památky po soluňských bratří Cyrilovi a Metodějovi. Ani jeden kostel jim není zasvěcen. Perry doporučuje snížit koncentraci Reciny. Protestuji. Jak to souvisí s neúctou Řeků k našim věrozvěstům? Vedra nepolevují, Perry souhlasí.

Pondělí 7. června, Kavala, Filipi.
Kavala:
Na sympóziu se hrával kothabos. Tři účastníci sympózia drželi ukazovákem mísu za zvláštní ouško a zbytek obsahu nedopitého vína se snažili vylít ze vzdálenosti několika metrů zpět do kráteru. Kdo nejmíň rozlil byl obdivován a oslavován. Při vrhání vína zpět se pronášeli přípitky a oznamovaly projevy úcty na přítomné nebo známé osoby. Vyslovené přání, po němž následovalo bezchybné šplíchnutí vína z mísy, zvané kiliks, muselo být naplněno. Jeden filozof vypil půl poháru otráveného vína a předtím než zbytek vyšplíchl do kráteru, pronesl přání, aby se jeho hostitel napil na jeho zdraví z plného poháru. Tak se podle legendy otrávili oba.
Poznámka: Technicky nelze ověřiti vzrušení ze hry kothabos. Recinu totiž ředíme v plastikových lahvích. Kdyby tu byl kráter, určitě bychom si kothabos zahráli. Přál bych si, aby už nebyla taková vedra. Perrymu vedra nevadí, ale souhlasí, že od zítřka budeme ředit 2:3.

Úterý 8. června, Soluň: Archeologické Muzeum.
Celkem jsme nafotili 300 bot na antických sochách. Večer sedíme v přístavní restauraci, pojídáme chobotnice a zapíjíme neředěnou Recinou. Musíme se připravit na moravské neředěné.

Víno a František Palacký: Otec národa

Perry Tapper

Když člověk potřebuje najít své kořeny, ze kterých je ovoce jeho duše vyživováno, jak poznamenal kdysi jeden velký historik, musí se obrátit na minulost svého národa, nebo na jeho odnože. To může ale znamenat mnoho pro mnoho lidí. Někdo zapomene na kořeny a bude myslet jenom na území kde kořeny rostly, jiný zapomene na kořeny i území a bude myslet na genetické kódy a bude hledat co má společného s ostatními stromy a zavrhne všechno co má jen trochu jiný tvar, či formu. Další bude vyhledávat jenom šumění stejných stromů, aby se schoval. A tak vzniká nový problém, jak správně definovat náš původ, který vznešeně nazýváme identita.
V České zemi se vyskytuje zatím velmi hustý les Moravských stromů, na kterých je vidět hodně jedinců s podobnými listy, ale i mutace s odlišnými tvary, které nemohou být moravské ani kdyby si na kmen napsali velkými písmeny "Su z Moravy" a nad tento nadpis nalepí plakát s heslem: Myslíme jinak! Ostatně, Moravané mají velký vzor, na který nechápu proč zapomínají. Je to František Palacký, který se pokoušel o národní identitu a nevím proč je nazýván otcem Českého národa. Odpusťme mu to. My v Americe to říkáme mnohem výstižněji: Let him rest in peace!
Uvažoval jsem mnoho, jak k tomu došlo. A jedna s pracovních hypotéz, kterou s kolegy Blahou a Hlaváčkem ověřuji je, zda za toto Palackého pochybení, může daleko více existence rakouského vinařství, než existence Rakouského národa. Tato hypotéza je především podložena jeho známým výrokem:
"Tato odrůda malá sice jest, ale odjakživa zvláštní a sama o sobě stávající".
Citováno z jeho stěžejního díla: Dějiny národu v Čechách a v Moravě. Tomu sám věřil a mnohokrát prohlásil, že Český rod patřil do Rakouska. Sám říkával: "kdyby druhu rakouského nebylo již odedávna, museli bychom v interesu Evropy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil."
Palacký usiloval o smysl české jedinečnosti zvláště s přihlédnutím k nevyvratitelnému faktu, že si toho večera popletl národ s vinohradem. Tehdy totiž napsal do svého deníku známý citát:
"Pili jsme před Rakouskem, budeme pít i po něm!"
Dnes můžeme pozorovat přímé ohrožení moravských rodů-vinohradů. Vzduch je plný nečistot, hnoje je někde moc a jinde nedostatek a česká neviditelná ruka trhu je líná.

Závěr:

Před několika roky jsem přišel do České republiky (bývalého Československa) studovat historii. Učili mne, že Palacký byl otec Českého národa a byl jsem překvapen, že pocházel z Moravy. Studoval jsem všechno dostupné o Palackém a musím prohlásit, že byl milovník vína. Je to zřejmé např. z dopisu, který byl omylem doručen (následkem nečitelně napsané adresy) do Německého parlamentu ve Frankfurtu. Původně byl totiž adresován Německému vinařskému svazu , a Palacký v něm děkoval za dodávku Rýnského, které sice vypil, ale slušně ho odmítl, protože se Moravskému nevyrovnalo. Němečtí poslanci, kteří pili zásadně Rýnské chtěli zabránit ostudě a z kolegiálnosti přepsali slovo víno na národ. Toš tak.

Já jsem se na Moravě oženil a i když jsem nezbohatl, stal jsem se bohatším o poznání jedné velmi složité historie, naučil jsem se po Moravsky pít, veselit se a konečně jsem pochopil, co to znamená, když někdo řekne, že kecá jak Palacký. Na zdraví!!!