Imatrikulace

Honorabile páni proděkani, profesores, doctores at scholares, academii civie academicie, drazí studenti, vážení hosté, příbuzní našich studentů, přátelé!!!!

Je pro mne velkou ctí přivítat Vás dnes v takovém počtu při slavnostní imatrikulaci. Smyslem dnešní slavnosti je podle historické tradice složení slibu, po kterém jste se formálně stali členy akademické obce University Tomáše Bati ve Zlíně. Pokud jsem v předchozí větě uvedl slovo formální stav, mínil jsem to vážně a dovolím si tuto použitou formulaci zdůraznit.

Vedou mne k tomu události posledních dní. Zajisté jste se setkali ve veřejných sdělovacích prostředcích s kauzami, ve kterých se skloňuje slovo „plagiát“. Jen namátkou:

• Z. S., soudce Nejvyššího soudu a L.N., člen nejvyššího státního zastupitelství, opisovali a publikovali pod svými jmény cizí odborné texty
• J. H., jako kytarista skupiny Support Lesbiens použil v písničce In Da Yard motiv starší písničky Jana Kalouska Chodím ulicí.
• Proděkan Právnické fakulty jedné university opsal desítky stran své disertační práce. I oponentský posudek disertace, který vypracoval děkan právnické fakulty byl plagiátem.

Co je to plagiát? Norma ČSN ISO 5127-2003 definuje plagiát jako „představení duševního díla jiného autora půjčeného nebo napodobeného v celku nebo z části, jako svého vlastního“. Na stránkách internetu najdete stovky diskusních stránek s názory, ze kterých vyplývá snaha problém relativizovat, zpochybňovat a bránit se ve smyslu, že je to přece normální, že se tomu zabránit nedá, že přece nevznikla žádná škoda, že to v této podobě zakázáno není a ani to zakázat nelze.

Dovolte mi před dalším pokračováním zdánlivě odbočit od zmíněného problému.

Nedávno jsem se setkal v čekárně se svým bývalým spolupracovníkem. Je již dlouho nahluchlý a nedokáže mluvit potichu. Na celou čekárnu mi vyprávěl, jak mu policie sebrala „papíry“. Večer si popili a ráno nadýchal. Vykřikoval na celou čekárnu, jak se bránil, jak jim zkoušel tvrdit, že to musí být jenom zbytek ústní vody, kterou ráno použil, protože večer měli česnekové topínky. Policie ho odvezla do nemocnice a tam mu vzali krev. Je už půl roku bez papírů a jaký je to u nás „nepořádek“, když v sousedním Německu by mu pro pár promilí nic neřekli.

Bylo mi ho jaksi líto, ale nechtělo se mi v čekárně s ním hlasitě diskutovat, o tom, co je normální a co je šikana. Myslel jsem si, že bude lépe ho nechat v jeho přesvědčení, že mu policisté ublížili.

Oba jsme přitom nepostřehli, že z ordinace vyšla starší paní o berlích. Opřela je o zeď a pomalu se oblékala do kabátku pověšeného na věšáku. Já jsem si všiml, že má problémy se vsunutím druhé ruky do rukávu, ale byla ode mne snad pět metrů a mnohem blíže bylo několik mladších pacientů. Než bych vstal a došel k ní, určitě by mne někdo předběhl. Zvládla to bez pomoci, ale zastavila se a dívala se chvíli do země, jako by odpočívala. Můj bývalý spolupracovník pokračoval: jak se u nás policajti, místo toho aby řídili dopravu, vyžívají v šikaně. On že se nedočká takového přístupu jaký je v Německu.

Paní se najednou otočila a namířila si to rovnou k nám. Zastavila se před mým sousedem, zvedla hlavu a mírně vzrušená řekla:

Pane, takový frajer jako vy, mne srazil vloni před Velikonocemi. Chodím o berlích už půl roku. A taky tvrdil, že to byla ústní voda.

Nečekaně se otočila i ke mně:

A Vám se pane děkane divím, že posloucháte takové řeči a nic mu neřeknete!!!

Odešla. Já jsem se jen díval, jak se ti mladší předbíhají aby jí otevřeli dveře. Nevím, kdo byla ta žena, nevím, odkud mne znala. Bylo mi hrozně.

Z ambulance vyšla sestřička a zavolala: Další!

Můj spolupracovník využil situace a ač nebyl na řadě, vběhl do ambulance. V čekárně bylo absolutní ticho. V tom tichu a ponížení jsem uvažoval, co bych udělal, kdybych mohl situaci změnit.

Já sice nejezdím v opilosti, ale udělal jsem něco pro to, aby nejezdili i jiní?

Ta – úrazem postižená paní sice zvládla oblečení kabátku, ale neměl jsem jí přece jenom pomoc i když byli mladší blíž. A jaká je moje vina, když jsem nechal mluvit svého známého a neoponoval jsem mu, i když jsem nesouhlasil s jeho nebezpečnými názory.

Určitě bych mu v tom vráceném čase alespoň řekl, že je lepší nepít, nebo počkat s řízením, nebo, že já zásadně v opilosti za volant nesedám. Určitě bych té paní pomohl do kabátu. Jenže, v životě není kdyby.

Vážení studenti, ode dnešní přísahy jste se stali novými členy akademické obce. University si zakládají na akademické svobodě bádání. Svoboda bez etických bariér zabíjí. A pro tuto chvíli by se asi nelépe hodil citát antického filosofa:

Je lépe se poučit z chyb jiných, než z chyb vlastních.

Proto se s Vámi, jako s rovnoprávnými členy akademické obce University Tomáše Bati dělím o zkušenosti vlastní.

Té paní jsem neublížil, ale taky nepomohl, když jsem pomoci měl.

Svého spolužáka jsem nechtěl ponížit, ale taky jsem ho nechal ve vědomí, že se choval správně, když se zbytkovým alkoholem musel mít opožděné reakce a statistiky dokazují, že v takových stavech dochází velmi často k dopravním nehodám.

Je něco divného v naší společnosti, když z popsané situace v čekárně vychází jako morální vítěz dopravní nehodou postižená žena!!!

A nyní se vraťme zpátky k problému plagiátorství. Ve včerejší anketě na Internetu zvítězil názor, že opisování na střední škole je normální. Výsledek této ankety mne rozladil ještě více, než nedávný nepříjemný zážitek z čekárny.

Profesor Duda z Krakova mi na závěr své stáže u nás v přátelském rozhovoru kdysi řekl: „Čím je méně je společnost vyspělá, tím více potřebuje předpisy.“

Vážení noví členové akademické obce, přeji Vám ze srdce, aby jste se během studia utvrdili v přesvědčení, že je lépe se chovat eticky, než hledat v džungli předpisů způsob obrany na vzniklý prohřešek.

Ze srdce Vám přeji, aby Vaši příslušnost k akademickému stavu neponížila poznámka jakkoli poškozené ženy, která by k újmě nepřišla, kdyby bylo obvyklé chovat se podle dobrých mravů.

Nejsem životní pesimista, ale zdá se mi, že přibývá jedinců, kteří si myslí, že je přípustné dělat vše, na co se nepřijde.

Přeji Vám upřímně, aby jste během příštích tří, či pěti let získali co nejvíce v životě uplatnitelných vědomostí a aby jste se jako technici, nebo chcete-li technicky uvažující vzdělanci, upevnili v etickém chování. Brzy poznáte, že pokrok nelze zastavit a Vaše dnes nevinně vypadající prohřešky mohou být pomocí moderní technologie odhaleny mnohem později a sděleny Vám v nečekaných chvílích.

Řeknu to ještě jinak, je lépe odolat pokušení získat výhody nečestně – opisováním, či vykrádáním myšlenek - než si nechat vytknout pochybení.

Přeji Vám hodně zdaru při studiu.

QUOD BONUM, FELIX, FAUSTUM, FORTUNATUM - QUE SIT.

Imatrikulace

Honorabile páni proděkani, profesores at doctores, academii civites, drazí studenti, vážení hosté, příbuzní našich studentů, přátelé!!!!

Je pro mne velkou ctí přivítat Vás dnes v takovém počtu při slavnostní imatrikulaci.

XIN ČAO KAK TAN, SIŇ VIEN VIETNAM!!!

Sain baicgána ú Mongolín ojutanúdá

Ta buhen Tomáš Bata ich surgúl'd tavtai mor'ilogtun.

Před několika lety jsem se setkal v Eugenu v USA s překladatelkou díla našeho spisovatele Karla Čapka. Vyprávěla mi zajímavou příhodu o komplikacích při překladu citátu našeho prvního presidenta Tomáše G. Masaryka:

Nebát se a nekrást!

V rukopise překladu jí vypadla spojka „and“. Takže heslo znělo: Nebát se nekrást!

Protože angličtina nezná dvojitý zápor, korektorka ji tento text upravila do podoby: Bát se krást!

Překladatelka si stěžovala, že se musela písemně domáhat opravy, protože se obávala, že by tato verse pomlouvala Čechoslováky, nebo by mohla zhoršovat jejich image. Korektorka jí odepsala, že krádeže se vyskytují všude na světě a tedy nemůžou snižovat pověst Masarykova národa. A dodala, že naopak, v očích Američanů prý tato podoba překladu zvyšuje velikost presidenta Masaryka, protože není obvyklé, aby se politik nebál vyzvat vlastní národ k potlačování něčeho tak nekalého, jako jsou krádeže.

A tato paní mluvící pomalou češtinou ode mne chtěla, abych jí potvrdil, že tvar překladu Bát se krást je špatný. Chtěla to po mně, abych to posoudil jako Čechoslovák.

Milé studentky a studenti,

Touto příhodou chci naznačit, že během příštích tří, popřípadě pěti let se mnozí z Vás při různých příležitostech budete setkávat s prosbami, nebo výzvami Vašeho okolí o posouzení, nebo objasnění nějaké situace. A to proto, že Vás vaše okolí bude vnímat jako studenta University Tomáše Bati. Dnes jste se stali členy akademické obce se všemi právy, ale i povinnostmi z toho vyplývajícími a Vaše okolí Vás tak bude vnímat.

Všichni Vaši předchůdci, kteří našli dostatek odvahy a využili během studia možnosti strávit semestr, či dva v rámci různých programů v zahraničí, se obvykle nezmiňují o nějakém významném rozdílu ve vybavení laboratoří a poslucháren. Ale naopak uvádějí řadu příhod vyplývajících z rozdílů kultur a hodnot, které jednotlivé společnosti vyznávají. Přiznávají, že nejčastějším problémem, se kterým se zejména na amerických a britských školách setkali, bylo zaujetí stanoviska k opisování a podvádění při zkouškách.

V západním světě je přistižení, ale mnohdy jen pouhé přiznání se k opisování a podvodům na škole, vnímáno jako velký společenský prohřešek.

A tak, vrátíme-li se k historce s překládáním výroku T. G. Masaryka, nabízí se pro tuto slavnostní chvíli velmi snadná replika. V mnohém je dnešní Vaše situace srovnatelná s počátky naší novodobé státnosti. Abychom se dostali na světovou, či alespoň evropskou úroveň, je třeba

Nebát se a neopisovat,

či chcete-li Nebát se a nepodvádět u zkoušek.

A trvat na správných překladech. Změněná varianta chyby americké korektorky v překladu do angličtiny by totiž zněla:

Bát se opisovat.

Zatímco přiznání „Bojím se opisovat!“ se v našich podmínkách jeví jako otevřené a upřímné stanovisko, na Západě je hodnoceno a vnímáno jako vysoce pravděpodobná a proto nepřijatelná možnost selhání.

A ještě o jedné situaci si dovolím promluvit. To ani nemusíte cestovat do zahraničí, stačí si promluvit se zahraničními studenty, kteří již začali jezdit k nám. V naprosté většině jsou tito studenti mnohem hrdější na svou universitu, než tomu bývá u nás.

Hrdost na příslušnost k nějaké skupině se nedá ani přikázat, ani vyžadovat. Hrdost na vlastní alma mater je většinou výsledkem dlouhodobé tvrdé práce předešlé generace, bývá podložena úspěchy a mezinárodním uznáním, ale taky vlastním osobním prožitým podílem na týmovém úspěchu.

Je to velmi podobné hrdosti hráče na dres sportovního klubu, za který hraje. Hráč bývá zpravidla hrdější, když je sám dobrým a platným hráčem. Bude-li ale hrát okresní třídu, bude hrdý jen v okrese, ve kterém hraje a to ještě, bude-li jeho tým v horní polovině tabulky a bude-li sám dávat branky.

Rád bych zde upozornil na to, že Fakulta technologická University Tomáše Bati, na které jste se rozhodli studovat, je universitou, která v minulosti dokázala a chystá se i nadále hrát důstojné zápasy na mezinárodním poli. Výsledky její práce jsou v zahraničí uznávány a za tři, či pět let studia budete mít nejednu příležitost s nimi blíže seznámit.

Vím, o čem mluvím, a protože nechci zdržovat dlouhými řečmi, dovolte mi zmínit již jen poslední poznámku.

Před týdnem jsem byl málem okraden. Bylo to v Aténách. Chytil jsem ruku útlé černovlasé dívky přehozenou šátkem, když se snažila otevřít zdrhovadlo mé ledvinky s doklady. Začala křičet a na pomoc mi přispěchal muž středního věku. Pustil ji, až když jsem zjistil, že se mi nic neztratilo. Dívka stačila vyskočit z tramvaje a já jsem onomu muži děkoval za pomoc. Dlouze se na mne podíval a dodal anglicky:

Pane, je mi velmi líto, ale musím Vám říct, ta dívka nebyla Řekyně.

Vedle mne sedící paní mi to zopakovala:

Pane, ta žena mluvila cizí řečí, není z Řecka.

Ptáte se mne, co je na té příhodě tak zajímavého, že se o ní zmiňuji na imatrikulační slavnosti?

Prostě jenom to, že se Řekové styděli, že v Řecku mohl být okraden cizinec. Krádež v tramvaji vnímali jako ostudu svého národa a urážku své kultury. Potřebovali se před cizincem vyznat z toho, že obvyklé je v Řecku nekrást!!

A já bych si přál, abyste někdy, někde, až budete svědky jakéhokoliv poklesku nehodného stavu člena akademické obce, měli neovladatelné nutkání říct:

To nemohl být nikdo z naší fakulty!

A pokud by se ukázalo, že pochybil někdo z akademické obce, abyste se nebáli zvolat:

To se příště na naší fakultě nesmí stát.

Přeji Vám, aby Vám dres University Tomáše Bati seděl, abyste měli příjemný pocit příslušnosti k týmu naší akademické obce, abyste prostřednictvím tohoto dresu posilovali pocit platné příslušnosti ke špičkovému týmu a byli více hrdí sami na sebe.

Přeji Vám hodně zdaru při studiu.

© 2007 Petr Hlaváček