Na předvánočním koncertě

Profesores, doktores at scholárés, akademí civitaes, Vážený pane hejtmane, přátelé.

Dovolte mi, abych Vás s pověřením jeho magnificence rektora Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně profesora Ignáce Hozy, přivítal na dnešním předvánočním koncertě.

Zpočátku se zdálo, že uvítací oslovení hostů nebude žádný problém. Stačí, když nezapomeneme poděkovat všem spolupracovníkům, příznivcům a přátelům. Nevynecháme rodinné příslušníky, přestavitele kulturní, duchovní a společenské obce. A když jsme to sepsali, vydalo to na půldruhé stránky. A tak mi dovolte místo čtení připraveného projevu, zmínit zde jeden zážitek z přípravy koncertu.

Po oznámení programu jsme s napětím čekali, jaký bude zájem. Ale už za týden nám zbylo jen posledních dvacet lístků. Probírali jsme své adresáře, a telefonní seznamy a hledali, jestli jsme na někoho nezapomněli. Na jednoho z dlouholetých přátel Fakulty technologické jsme skutečně zapomněli. Když jsme mu zavolali, omluvil se, že ve středu nemůže, ale že by věděl komu dát zbývající lístky. Již delší dobu pomáhá Dětskému domovu na Burešově a ti by určitě přivítali, kdyby je někdo vzal na předvánoční koncert.

Dohodli jsme se. Druhý den ráno, když jsem přišel do práce, paní Jitka, která odvedla nejvíce organizační práce, již ve dveřích hlásila: „Žádné volné lístky už nejsou!!!“

Co teď s opuštěnými dětmi na Burešově?

Paní Jitka navrhovala přidat řadu židlí. Nebude to ale bezohledné, nechat děti, kterým osud nedopřál výchovu ve vlastní rodině sedět na méně pohodlných židlích. A co tak vyzvat všechny hosty, aby nabídli dětem svou židli a symbolicky se zřekli pohodlného křesla? A nebude lepší raději se Dětskému domovu omluvit?

V tom zazvonil telefon: paní ředitelka z Burešova moc děkuje, ale zároveň se omlouvá, že ve středu již mají děti odpoledne jinou akci a nebylo by možné je na sedm hodin do Auly přesunout.

Problém byl tedy vyřešen, ale nikomu z nás se neulevilo. Byli jsme na jedné straně šťastní, že přijde tolik lidí a na druhé straně nás mrzelo, že děti na Burešově nemohou přijít. Nezbývá než rozhodnutí, že koncert příští rok zopakujeme a na děti z Burešova nesmíme zapomenout.

To spojení dětí, rodiny a Vánoc se ale nedalo z našich myslí již vytlačit. Na další kouzlo nechtěného jsme přišli při přípravě informací o dnešním programu. Aniž to bylo nějak zamýšleno, uvědomili jsme si, že oba autoři dnes předváděných opusů byli kantoři.

Camillovi Saint Saëns, když mu byly čtyři měsíce, zemřel mu otec a vychovávala ho jeho teta. Ve třech letech už dokázal číst, v sedmi mluvil plynule latinsky, nakonec života se dočkal uznání. Jakub Jan Ryba jako by Saint Saënsův osud vyvažoval. Neužil si ani uznání a sám svůj život ukončil sebevraždou. Nicméně oba ve svých dílech dokázali bravurně vyjádřit náladu Vánočního příběhu a dokázali přispět k oslavě nejkrásnějších a nejtradičnějších svátků roku.

Saint Exupéry kdysi napsal, že dospívání není nic jiného, než nabývání nových zkušeností, které nahrazují dětské sny. A Vánoce jsou z tohoto pohledu jakýsi slepenec těch našich nejkrásnějších dětských snů, který si schováváme jako již nepoužívané, ale stále předměty z období našeho mládí.

Vraťme se tedy na chvilku do našich dětských snů, kdy vše bylo možné, kdy naše starosti se rozpouštěly v objetí mámy. Kdy jsme věřili, že na salaši v Betlémě, který byl kdesi nedaleko od našeho domu, se narodil Ježíšek, že tam leží na seně, zavinutý v plenčičkách, Maria mu zpívala, chtíc aby spal…

Až tam s pastýři dojdeme, bude tam plno a od Východu budou přicházet další koledníci, ponesou dary, a mají přijít i tři králové.

A lidí tam bude přibývat, a abychom nepřekáželi, ujmou se nás cherubíni a serafíni, andělé, jejichž jedinou povinností je oslavovat Hospodina. Narostou nám křídla, se kterými stačí jen jednou, či dvakrát zamávat a my se budeme vznášet nad jesličkami a tiše, abychom nevzbudili Jezulátko, budeme s anděly zpívat píseň, jak ji zaznamenal evangelista Matouš a jak ji uslyšíme za chvíli:

Gloria in excelsis Deo et in terra pax hominibus bonae voluntatis.

Neboli:

Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle.

A tak už jen poslední větu, místo toho naznačeného poděkování v úvodu:

Pokoj Vám, lidé dobré vůle!!!

Zlín, Aula AC, 17. prosince 2008