Víno a krize

Závěry semivirtuální diskuze na téma „Víno a krize“

Petr Hlaváček, generalissimus Společnosti pro šíření odkazu Albrechta z Valdštejna

Antonín Blaha, generál Společnosti pro šíření odkazu Albrechta z Valdštejna

členové formace VSR, Vladimír Cetkovský, pionýr a Markéta Červinková, pionýrka

Konference „Víno a krize“, 28. 2. 2009, Buchlovice

Abstrakt

V tomto příspěvku je studován vztah vína a krize z pohledu historického, faktografického a je nastíněn postup, jak najít východisko z krize aplikováním teorie analogie.

1.Historické ohlédnutí

Jsme z generace, která byla vychovávána v duchu, že krizi zná jen kapitalismus a naší výhodou je to, že my už nikdy krizi nepoznáme, protože socialismus krizi nezná. Pro nás děcka to byl problém, protože doma se na režim nadávalo, někteří učitelé o tom raději nemluvili a ti co byli o zahnilém kapitalismu přesvědčení, patřili mezi ty divné. Kouzlem nechtěného jsme se jako kluci na kapitalistickou krizi těšili. Hlas Ameriky se u nás poslouchal pravidelně a tak jsme se přikláněli k tomu, co jsme slyšeli doma.

Když je krize, tak nezaměstnaní dostanou podporu. Sláva Volný na Svobodné Evropě říkal, že když někdo v Anglii přijde o práci, tak první, co udělá, koupí si ojeté auto, aby mohl objíždět fabriky, kde je ještě volno.

Ti, co nevydělávají, tak si prostě nestaví domy a musí jenom žít ve starých. I tak jim zbude dost peněz na hospodu.

V naší mladistvé mysli byla krize něco, co nemůže být nepříjemné, čeho ale příjemný socialismus nikdy nedosáhne a co nám zůstane při jeho budování odepřeno.

2.Pojmenování současné krize

Jestliže někteří autoři nazývají poslední velkou krizi „krizí z nadvýroby“, současná krize by se měla jmenovat „krize z přežranosti“.

Pozorování č. 1

Hloubka současné krize koreluje s indexem BMI (Body Mass Index). Podle posledních výzkumů má 18,2% české populace hodnotu BMI vyšší než 30, což indikuje obezitu. Poslední předpovědi růstu HDP pro rok 2009 jsou 0,5 %. Pro srovnání uvedu, že v USA hodnotu BMI vyšší než 30 má 32,5% obyvatel. Růst, resp. pokles HDP je predikován až na – 4%. Dobře lze tedy vysledovat nepřímou úměrnost mezi HDP a indexem BMI. Prostě v Americe jsou lidé víc přežraní a jejich krize bude hlubší. Tedy relativně hlubší, furt se tam budou mít líp.

Pozorování č. 2

Po vánočních svátcích na skládce ostatního odpadu Suchý důl zřízené v souladu se zákonem 185/2001 Sb. O odpadech v lokalitě Zlín-Louky bylo pozorováno 8700 havranů, kteří 6 dní konzumovali pouze odpadky z vánočních stolů.

Bez komentáře.

3.Ruské východisko

Historicky je Rusko zemí, kde dlouhodobě panovala bída a kde se lidé dokázali adaptovat na nuzné poměry. Ruský mužik se naučil věnovat se čtyřem základním životním aktivitám:

• číst a psát básně
• pěstovat červenou řepu
• více se věnovat sexu
• více se věnovat vodce

4.Naše východisko

Rusové jsou nám jako Slovanům blízcí a mohou nám sloužit za vzor. I když si nejsme tak blízcí, jak by si někdo představoval. Například v soutěži „o největšího Čecha“ vyhrál málem Jára Cimrman, kdežto soutěž „o největšího Rusa“ vyhrál málem Josif Visarionovič.

Naše východisko vycházející z teorie analogie zní:

• číst a psát básně
• pěstovat červenou řepu
• více se věnovat sexu
• více se věnovat vínu

Sedmička Cabernetu Moravia při čtení nebo psaní básní po dni stráveném okopáváním červené řepy, kterou při dušení podléváme Frankovkou; dvě sedmičky Veltlínského zeleného před milováním.

Poznámka: sedmička je 0,75 litru.

5.Básníkův uzávěr

I.

Krize! Krize! Heslo dneška řvoucí ze všech stran.

Vinohrady zasněžené střeží hejna vran.

Na pokraji sil, však jara brzký příchod tuše,

vínem – Sluncem loňska – mírním krizi svojí duše.

II.

Cenzurováno

III.

Cenzurováno

IV.

Víno – jedna z mála cest ven z krize.

Pro někoho jediný směr ven.

Osobní lze užít model ryze:

pod duchnu mě jen tak na košt vem!

6.Závěr

Ve chvíli vzniku tohoto příspěvku, který byl uskutečněn semivirtuálním spojením účastníků prostřednictvím počítačové sítě realizované serverem UTB Zlín na Fakultě technologické, spadla síť.

Děkuji za pozornost. 

Tools 09

_{Vážení přítomní,}

_{Je mi ctí pozdravit Vás při příležitosti zahájení Vaší konference Tools 09.}

_{Není snadné vystupovat při oficiálních zahajování odborných konferencí. Je to čest a závazek, ale i odpovědnost - nepokazit množství práce a úsilí organizátorů, neodradit odborníky, kteří vážili cestu z daleka… Je navíc těžké předstoupit před ty, co vynikají v jiném oboru, mé specializaci tolik vzdálenému.}

_{Dovolte mi proto z výše uvedených důvodů, zmínit se o jednom zážitku z posledních dní. Naše Fakulta technologická bude letos slavit 40 let od oficiálního zřízení. Došlo k tomu 15. dubna roku 1969. Teprve před týdnem jsem se dověděl, že ve stejném dnu byla zřízena i Právnická fakulta na Universitě Jana Evangelisty Purkyně v Brně (dnes opět Masarykova Universita). Čtyřicet let je doba, kdy jsou původní události překrývány četnými vrstvami zážitků, kdy jsou nesprávně, či nevhodně spojovány s jinými událostmi, kdy ubývá svědků, kteří by byli schopni tyto události opravovat, či korigovat. Podíváme-li se do historie, zjistíme, že číslo „40“ se objevuje velmi často. Například čtyřicet let trvalo Mojžíšovi, než dovedl vyvolený národ do země zaslíbené, čtyřicet dní se postil Ježíš před vjezdem do Jeruzaléma. Jen mimochodem, zítra začíná čtyřicetidenní půst před Velikonocemi.}

_{Abych nebyl obviněn z propagace jakéhokoliv náboženství, dovolte mi zmínit jinou, poněkud odlehčující vzpomínku na téma „40“. Vzpomínám si, že v mém útlém mládí nás jeden děda, sedávající před sklepem, pokuřující dlouhou fajfku vyzýval:}

_{„Kluci, učte se, abyste uměli počítat přes čtyřicet.“}

_{Až později jsme se ho zeptali, co tím myslí. A on nám s úsměvem vysvětloval, že když byl na Ruské frontě, byla celá jeho rota zajatá ruskými vojáky, kteří uměli počítat jenom do 40. A protože neuměli počítat dál, každému čtyřicátému vojákovi sebrali čepici. A měli to dělat až do té doby, kdy bude čtyřicet vojáků bez čepic. Ale některé z našich vojáků (kteří všichni uměli počítat nad 40) napadlo zahodit čepice navíc a Rusové potom nedokázali své zajatce spočítat a zbytek vojáků už nezajistili.}

_{Byl to pro mne tehdy silný motivační zážitek - učit se tak, abych uměl počítat přes sorok a být tak chytrý, abych (kdybych byl náhodou v Rusku zajatý) dokázal převést ty, kteří to umí jenom do soroku.}

_{Pointa není tak naivní a laciná. Nejdříve jsem zjistil, že onen děda na ruské frontě nikdy nebyl. Ale za to nedávno jsem na internetu našel odkaz, že Rusové v první světové válce skutečně grupovali zajatce do čtyřicítek/soroků. Podle věrohodného zdroje jim ale nebrali čepice, jenom jim je měli pokrčit a naši odvážnější zajatci si nakrčili čepice navíc a tak dezorientovali ty, kteří uměli počítat jenom do soroku.}

_{A pokud mi dopřejete ještě chvilku, zmínil bych se o dalším čísle, a to o padesátce. Při studiu zlínských historických materiálů z období těsně po druhé světové válce, mne zaujal jeden velmi odvážný výrok bývalého národního správce čerstvě znárodněného koncernu Baťa. Ten měl podle dobového tisku prohlásit: „Náš náskok před kapitalistickými zeměmi je tak velký, že nás nedoženou ani za 50 let.“ Zdůvodňoval tak zrušení vývojových středisek, ve kterých bylo nejvíc odpůrců levice.}

_{Nejsme, ale na historickém symposiu a já nejsem kazatelem. A tak jen symbolicky - Přeji Vám všem, aby se v této složité době nemusely sundávat čepice, či krčit jejich stínítka, aby si každý z účastníků odnesl více než 40 silných odborných zážitků a aby se nejméně v příštích letech v rozsahu soroka soroků neobjevil žádný správce s názory, že nás nikdo nemůže předběhnout.}

Na předvánočním koncertě

Profesores, doktores at scholárés, akademí civitaes, Vážený pane hejtmane, přátelé.

Dovolte mi, abych Vás s pověřením jeho magnificence rektora Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně profesora Ignáce Hozy, přivítal na dnešním předvánočním koncertě.

Zpočátku se zdálo, že uvítací oslovení hostů nebude žádný problém. Stačí, když nezapomeneme poděkovat všem spolupracovníkům, příznivcům a přátelům. Nevynecháme rodinné příslušníky, přestavitele kulturní, duchovní a společenské obce. A když jsme to sepsali, vydalo to na půldruhé stránky. A tak mi dovolte místo čtení připraveného projevu, zmínit zde jeden zážitek z přípravy koncertu.

Po oznámení programu jsme s napětím čekali, jaký bude zájem. Ale už za týden nám zbylo jen posledních dvacet lístků. Probírali jsme své adresáře, a telefonní seznamy a hledali, jestli jsme na někoho nezapomněli. Na jednoho z dlouholetých přátel Fakulty technologické jsme skutečně zapomněli. Když jsme mu zavolali, omluvil se, že ve středu nemůže, ale že by věděl komu dát zbývající lístky. Již delší dobu pomáhá Dětskému domovu na Burešově a ti by určitě přivítali, kdyby je někdo vzal na předvánoční koncert.

Dohodli jsme se. Druhý den ráno, když jsem přišel do práce, paní Jitka, která odvedla nejvíce organizační práce, již ve dveřích hlásila: „Žádné volné lístky už nejsou!!!“

Co teď s opuštěnými dětmi na Burešově?

Paní Jitka navrhovala přidat řadu židlí. Nebude to ale bezohledné, nechat děti, kterým osud nedopřál výchovu ve vlastní rodině sedět na méně pohodlných židlích. A co tak vyzvat všechny hosty, aby nabídli dětem svou židli a symbolicky se zřekli pohodlného křesla? A nebude lepší raději se Dětskému domovu omluvit?

V tom zazvonil telefon: paní ředitelka z Burešova moc děkuje, ale zároveň se omlouvá, že ve středu již mají děti odpoledne jinou akci a nebylo by možné je na sedm hodin do Auly přesunout.

Problém byl tedy vyřešen, ale nikomu z nás se neulevilo. Byli jsme na jedné straně šťastní, že přijde tolik lidí a na druhé straně nás mrzelo, že děti na Burešově nemohou přijít. Nezbývá než rozhodnutí, že koncert příští rok zopakujeme a na děti z Burešova nesmíme zapomenout.

To spojení dětí, rodiny a Vánoc se ale nedalo z našich myslí již vytlačit. Na další kouzlo nechtěného jsme přišli při přípravě informací o dnešním programu. Aniž to bylo nějak zamýšleno, uvědomili jsme si, že oba autoři dnes předváděných opusů byli kantoři.

Camillovi Saint Saëns, když mu byly čtyři měsíce, zemřel mu otec a vychovávala ho jeho teta. Ve třech letech už dokázal číst, v sedmi mluvil plynule latinsky, nakonec života se dočkal uznání. Jakub Jan Ryba jako by Saint Saënsův osud vyvažoval. Neužil si ani uznání a sám svůj život ukončil sebevraždou. Nicméně oba ve svých dílech dokázali bravurně vyjádřit náladu Vánočního příběhu a dokázali přispět k oslavě nejkrásnějších a nejtradičnějších svátků roku.

Saint Exupéry kdysi napsal, že dospívání není nic jiného, než nabývání nových zkušeností, které nahrazují dětské sny. A Vánoce jsou z tohoto pohledu jakýsi slepenec těch našich nejkrásnějších dětských snů, který si schováváme jako již nepoužívané, ale stále předměty z období našeho mládí.

Vraťme se tedy na chvilku do našich dětských snů, kdy vše bylo možné, kdy naše starosti se rozpouštěly v objetí mámy. Kdy jsme věřili, že na salaši v Betlémě, který byl kdesi nedaleko od našeho domu, se narodil Ježíšek, že tam leží na seně, zavinutý v plenčičkách, Maria mu zpívala, chtíc aby spal…

Až tam s pastýři dojdeme, bude tam plno a od Východu budou přicházet další koledníci, ponesou dary, a mají přijít i tři králové.

A lidí tam bude přibývat, a abychom nepřekáželi, ujmou se nás cherubíni a serafíni, andělé, jejichž jedinou povinností je oslavovat Hospodina. Narostou nám křídla, se kterými stačí jen jednou, či dvakrát zamávat a my se budeme vznášet nad jesličkami a tiše, abychom nevzbudili Jezulátko, budeme s anděly zpívat píseň, jak ji zaznamenal evangelista Matouš a jak ji uslyšíme za chvíli:

Gloria in excelsis Deo et in terra pax hominibus bonae voluntatis.

Neboli:

Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle.

A tak už jen poslední větu, místo toho naznačeného poděkování v úvodu:

Pokoj Vám, lidé dobré vůle!!!

Zlín, Aula AC, 17. prosince 2008

Za docentem Krákoškou

Vážení přátelé,

včera večer jsem sedl k počítači, abych napsal trochu obsáhlejší omluvu z dnešního zasedání Olomoucké pobočky Antropologické společnosti. Měl jsem k tomu dva důvody, již dvakrát jsem se zasedání neúčastnil a dnes se má podle programu zahajovat vzpomínkou na doc. RNDr. Josefa Krákošku.

Proč jsem se chtěl omluvit? Dnes byla pálenice v Buchlovicích vyhrazena pro pěstitele oskeruší. Pro ty, kteří mne ještě neslyšeli propagovat Oskeruše, tedy jenom pár slov. Poprvé jsem o oskeruších slyšel mluvit mého tátu s jakýmsi hostem v našem vinném sklepě. Bezdechu jsem, tehdy jako malý kluk, poslouchal, že Oskeruše je Pan strom s velkým „P“. Že je tajemný, za války že se oskeruše vykupovali v lékárnách, že mají plno vitamínů, že je to přirozený kříženec hrušky s jeřabinou, ale taky to, že kdo zasadí Oskeruši – jejich plodů se nedočká. Bylo to tak vzrušující, že jsem záhy poté s kamarádem vylezl do koruny Oskeruše v sousedově zahradě. Z výšky koruny jsme se dívali na Boršice s dnes už s těžce popsatelným pocitem, že jsme Páni, když sedíme na stromě s velkým „P“. Vzpomínám si ještě na jednu zvláštnost - již tehdy jsem si všiml, že Oskeruše zvláštně – naprosto specificky za vánku šumí. Později jsem z těchto důvodů chodil k jednomu takovému stromu, zvláště tehdy když mi bývalo smutno, uklidnit se tímto uklidňujícím šumem.

Taky mám ještě někde schovaný článek z Mladé fronty ze sedmdesátých let, kde je uvedeno, že Oskeruše je ohrožený strom, a že jich v té době mělo být na jižní Moravě jen okolo sedmdesáti.

Tehdy můj táta zasadil Oskeruši a i u nás se potvrdila stará tradice - jejich plodů se nedožil. Až letos se poprvé zarodilo a sklidili jsme okolo 70 kg jejich vzácných plodů. Oskeruše se netrhají, ale sbírají se plody, které upadnou, musí se zbavit stopky a nechat na slunci „zhniličat“. Pak se suší a usušené strouhají, nebo se rovnou drtí a sypou do bečky na kvas.

Mít oskerušový kvas znamená na Jižní Moravě něco jako být příslušníkem šlechty. Protože pěstitel oskeruší sklízí ze stromů, které byly zasazeny moudrostí a prozíravostí někoho, kdo tu již není. Každý takový pěstitel cítí za své oskeruše zvláštní odpovědnost. Tvrdí se taky, že Oskeruše, která nepatří ušlechtilému vlastníkovi, sama uschne. O dvou takových případech vím. Ta, na které jsem seděl s kamarádem, již není, nejdříve jí zasáhl blesk, a pár let na to uschla. Taky ta uklidňující oskoruše, ke které jsem chodil, již není, les byl vrácen v rámci restituce, pozemek byl prodán, oplocen a oskeruše předloni uschla.

Pálení oskerušového kvasu je obřad, kdy se pálenice pro ostatní zavírají. Přístup mají jen ti, kteří přivezli oskerušový kvas. Hodnotí se destilát z každého kotle a čeká se na okamžik, kdy se lihoměr ponoří po čárku ukazující 50 % alkoholu. Tomuto produktu se říká „prezidentská kapka“, podle starého páleničáře proto, že kterýsi pěstitel odebral tento vzorek a zavezl ho do Hradišťa, když tam byl pan president Masaryk na návštěvě. Někdy se tomuto vzorku říkalo Baťovská, to tehdy, když byla obzvláště dobrá a k polknutí se dodávalo: „Tu by mohl i pan Baťa!“

Když jsem včera uvažoval o tom, co napsat jako omluvu na dnešní setkání a co přidat jako vzpomínku na docenta Krátošku, zazvonil telefon. Volali mi z pálenice. Na Buchlovsku je nás - šlechticů z Oskeruše - jen sedm a v rámci rituálního ubezpečování, že všichni přijdeme pálit, jsem si postesk, že se mi to kryje s termínem dnešní schůzky v Olomouci, kde bych chtěl a měl vzpomenout na zemřelého kolegu a spolupracovníka.

Na Jižní Moravě se na pohřby chodí a rozloučení se zemřelým se ctí. Do hodiny mi zavolal páleničář znova: „Chlapi říkali, že bez tebe by to nebylo ono a že my, co se staráme o oskeruše, musíme držet spolu. Pálit se bude za týden!

A dodal, že to jistě musel být moudrý člověk, se kterým se jeden z nás - pěstitelů oskeruší - chtěl jít rozloučit v době, kdy byl jediný termín pálení!“

Děkuji tedy ušlechtilým Moravanům, kteří jsou schopni zamíchat v pořadí svých životních hodnot a i v této složité době reagují jen na postesknutí toho, kdo se taky s nimi stará o zapomenuté ovoce.

Vážení,

u pálení oskeruší se mluví dost, ale nikdy ne planě a zbytečně. Až budeme za týden koštovat tu prezidentskou kapku, která bude určitě v kategorii Baťovské, vzpomenu si na doc. Krákošku a těm ušlechtilým chlapům povyprávím, kvůli komu se to odložilo. A tak jim jenom řeknu, že to byl člověk, který sázel ušlechtilé stromy, aniž by měl jistotu, že si užije jejich plodů. A že v jeho blízkosti jsem často vnímal jakési uklidňující šustění, velmi podobné šustotu oskerušového stromu, které sázívali jen staří moudří vinaři na místech jejich srdcím milých.

Petr Hlaváček

V Olomouci, 11. prosince 2008

Za docentem Ludvíkem Novákem

_{Vážená truchlící rodino, profesores, doktores at scholares, vážení smuteční hosté,}

_{dovolte mi, abych se s pověření jeho magnificence pana rektora rozloučil se zesnulým doc. RNDr. Ludvíkem Novákem, CSc. dlouholetým pracovníkem fakulty technologické, dnes pracovníkem Fakulty aplikované informatiky University Tomáše Bati ve Zlíně.}

_{Málokdo z akademických hodnostářů si na počátku svého funkčního období uvědomuje, že mezi jeho povinností patří nejen vítat nové členy akademické obce, přijímat jejich sliby, ale i loučit se s těmi, kteří ukončili své putování po této zemi. Letošní rok byl pro nás obzvláště smutný, protože jsme se museli již jednou zmiňovat o smrti. V červnu to bylo ve čtyřicetileté historii fakulty technologické poprvé, kdy byl jmenován inženýrem „im memoriam“ mladý student, který tragicky zemřel po odevzdání diplomové práce. Těžko se člověk brání dojetí, když dojde ke zmaření lidského života na samém počátku jeho dospělosti. Ale ani dnes, kdy se loučíme s jedním z nás, s pedagogem, který nás opouští navždy po 45 letech aktivního působení za katedrou není snadné ovládat své city.}

_{O nejstarší evropské universitě v Bologni se tvrdí, že měla již v XV. století propracovaný předpis, napsaný na pergamenu, kde byl podrobně popsán každý detail, který musí být dodržován při přijímání nových členů akademické obce a při jejich vyřazování po ukončení studia. Případy rozloučení se zemřelými členy akademické obce byly ponechány na vůli rektora. Podle legendy, jeden z pedelů na pergamen připsal vlastní rukou pod tento článek dodatek:}

_{“Jak šťastná je universita, kde rektor nemusí přikazovat svých členům, jak se mají loučit se svými zemřelými.“}

_{Když to zjistil tehdejší rektor, rozhodl se, že tato ručně psaná poznámka nemá být odstraněna, ale ponechána. Protože byla moudřejší, než původní nápis.}

_{Opusťme ale středověk. Citát Johna Donneho se stal známý až poté, co jej použil Erich Maria Remarque jako závěr svého románu a tak mi taky dovolte pro dnešní příležitost jeho malou úpravu:}

_{Smrt každého blízkého člověka nás zraňuje, jako by byla naší vlastní, neb jsme svázáni s lidským věkem tohoto světa. A proto nikdy nechtějme vědět, komu zvoní hrana. Nám zvoní!}

_{První moje vzpomínka na doc. Nováka je z jeho přednášek. Uměl kreslit na tabuli oběma rukama a my jsme nestačili jeho příklady překreslovat do svých sešitů. Byl přesný ve vyjadřování, nikdy se nemusel opravovat, nevzpomínám si, že by se přeříkával. Rozmáchlá gesta ladila s kulatými kružnicemi na tabuli, elipsy byly vždy symetrické.}

_{Dále si živě vzpomínám na svou první zkoušku na vysoké škole, byla u něho a byla neúspěšná. Snažil jsem se tehdy protestovat, … „všechno jsem vypočítal a nevyřešil jsem jen jeden příklad na rozvinutelné plochy!“. Doc. Novák mi vracel prázdný index a s typickým, nezapomenutelným úsměvem dodal:}

_{„Pane kolego, možná v životě nebudete nikdy řešit problémy rozvinutelných ploch, ale budete šťastnější, když to zvládnete“.}

_{Na opravné zkoušce mne nenechal psát znova celou písemku, zadal mi jenom příklad s rozvinutelnými plochami. Když mi zapisoval zkoušku, usmívali jsme se oba, každý z jiného důvodu. Když jsem odcházel, zavolal na mne:}

_{„Vidíte, jaké je to štěstí, když se podaří rozvinout plochu!“}

_{V rozvinování ploch byl mistrem a to nejen těch deskriptivních, ale těch, které mu přinášel sám život. Jednou si zadal pomocné body na tabuli tak nešťastně, že průnikový bod mu vyšel někde pod podobiznou presidenta. Dokázal na toto místo po celou dobu řešení ukazovat prstem a baletními pohyby - okolo v prostoru pevně vetknutého prstu - dorýsovat řešení příkladu takovým způsobem, že v přestávce se jeden spolužák šel podívat, jestli tam neměl ten pomocný bod někde neviditelně naznačen.}

_{Když jsem se připravoval, probíhaly mi hlavou další vzpomínky, které byly mimořádné a které by byly lépe popsány skutečnými mistry slova. Na přednášky deskriptivní geometrie ale básníci nechodí a tak mi dovolte technicky popsat jeden z dalších příkladů vlastními slovy.}

_{Jako student jsem seděl v kavárně, do které nečekaně přišel on - náš profesor deskriptivy - prošel sálem, přišel mezi muzikanty a zahrál si jakoby mimoděk s kapelou na saxofon. Stál a hrál tam s elegancí, která byla srovnatelná s elegancí a pohyby koncertního mistra.}

_{Vzpomínal jsem několik večerů, co dalšího bych měl ze svých vzpomínek zmínit. Až mne napadlo, že jsem úplně zapomněl na něho, co on sám by tomu řekl, kdyby slyšel, co tady dnes povídám. A tak jsem se ho v duchu - v tichu nočního pokoje - ptám:}

_{Pane docente, jeho Magnificence mne pověřila mluvit nad Vaší rakví. Nezlobte se, mohu se zmínit o těch rozvinutelných plochách?}

_{Žádná odpověď, jen ventilátor počítače si tiše šuměl. Žádný úsměv, ani jeho typické kývnutí hlavou. Byl čas jít spát. A pak jsem měl pocit, že slyším, něco jako:}

_{No jistě Petře, rozvíjejte tam vše rozvinutelné a vyřiďte všem, aby byli šťastni.}

_***

_{QUOD BONUM, FELIX, FAUSTUM, FORTUNATUM - QUE SIT.}

_{Ve Zlíně, 14. 11. 2008}

Podzimní promoce studentů

_{Honorábilis paní proděkanko, honorábilé páni proděkani, profesores at doctores, scholáres, academi civiteas, Vážení hosté, rodiče dnes promovaných studentů, přátelé,}

_{dnes se ve 40 leté historii fakulty technologické teprve podruhé scházíme ke slavnostnímu předání diplomů v podzimním termínu. Je to tedy událost, o které by bylo vhodné se zmínit i při slavnostní promluvě. Jenže je to problém, co je třeba v souvislosti s druhým termínem promocí zdůraznit. Při představování studentů jste si mohli všimnout, že pro diplomy přicházeli studenti prakticky všech studijních programů. Převážně bakaláři, ale i několik Magistrů - inženýrů, studenti denního i kombinovaného studia. Když jsem se na poradě kolegů ptal, čím si to vysvětlují, jeden akademický pracovník to nazval jako promoce těch méně úspěšných. Jiný se ale ohradil, a řekl, že je třeba mluvit ne o méně úspěšných, ale o skupině více líných.}

_{Jedno abcházské přísloví říká, nejdříve se podívej, kdo Tě poslouchá a pak teprve mluv. A tak mi dovolte, abych se nejdříve podíval, kolik je zde líných a kolik méně úspěšných.}

_{Zdá se, že nevidím nikoho neúspěšného (vždyť všichni drží v ruce diplom) a pokud jsem dobře slyšel ten smích, mám i další důvod vyloučit neúspěšné. Francouzi totiž říkají: „Kde je málo úsměvu, tam je málo úspěchu.“}

_{A na toto konto ještě jeden moudrý výrok. Je přičítán Soičirovi Hondovi, který ke konci svého života řekl: "Úspěch je jedno procento na konci těch devadesáti procent neúspěchu."}

_{A ani líných tady asi taky nebude moc. Jeden žurnalista definoval lenost jako neodolatelnou chuť odpočinout si ještě dříve, než se člověk unaví. Copak tak vypadá někdo ze zde přítomných?}

_{A abychom sami nebyli obviněni z lenosti, dohledejme v klasice, jak se moudří dívali na líné. Za všechny to řekl již před dvěma tisíci let Lucius Annaeus Seneca: „Lenošení bez vzdělání znamená smrt a hrob pro žijícího člověka.“}

_{Zdá se tedy, že důvody dnešní opožděné promoce jsou někde jinde. Můj velmi dobrý přítel esejista a vysokoškolský pedagog prof. Komenda z Olomouce, kdysi napsal: „Štěstí můžeš potkat, ale úspěchu musíš jít naproti.“}

_{Nechci zde při příležitosti opožděných promocí lacině kárat, ani domýšlet důvody, či hledat zdůvodnění. A tak se domluvme, hlavní důvod, proč jsme se dnes sešli lze spatřovat v tom, že jste nevěděli, že úspěchu je třeba jít naproti.}

_{A když jsme si citovali již tolik přísloví, dovolte mi dodat ještě jedno – tentokrát polské: „I po špatných žních je třeba zasít znova.“}

_{Většina z Vás již pokračuje na magisterském stupni, a pevně věřím, že magisterské promoce zvládnete v letním termínu a že žeň bude hojná.}

_{Nedávno se mi dostal do ruky v citaci zápis jednoho Bolognského rektora, který před šesti stoletími radil studentům, co mají dělat, aby byli úspěšní. Cituji v překladu:}

_{Chcete-li dosáhnout úspěchu, snažte se změnit tři věci: Jazyk, zvyky a myšlení.}

_{Změnit jazyk znamená zvládnout jazyk svého oboru a tím je dnes Angličtina. Samotné zvládnutí jazyka ještě není zárukou úspěchu. Spíše naopak, zvládnutý jazyk je jenom prostředkem ke snadnější orientaci, ke zjišťování úrovně našeho poznání, ubezpečování, že jdeme po správné cestě.}

_{Jestliže zvládnutí jazyka není snadné, pak změny zvyků jsou ještě náročnější. Mnoho chyb a neúspěchu vzniklo jenom tím, že se nám nechtělo změnit navyklé, že nám připadalo směšné, či zbytečné se učit podle někoho. Tentokrát mi dovolte dodat jedno ruské přísloví, to říká: Zvyk není kůlna, kterou bys snadno přestavil, ale přestavěný zvyk ti bude prospěšnější než kamenný dům.}

_{A nakonec nám zbývá změnit naše myšlení. To je to ze všeho na světě nejhorší, ale pozor, se znalostmi cizího jazyka a změněnými zvyky to jde snadno.}

_{Přátelé bakaláři a magistři inženýři,}

_{držíte ve svých rukách čerstvé diplomy, proti Vám sedí Vaši nejbližší. Většina přinesla květiny a další dostanete ještě později. Nezapomeňte, že ti, kteří Vám budou blahopřát, mají sami zásluhy na Vašem úspěchu. Vzpomeňte i na ty, kterým už poděkovat nemůžete. Nezapomeňte i na to, že za Vašim úspěchem a štěstím stojí řada jiných lidí, kteří se snaží o chod této společnosti. A v tom davu je i několik učitelů a pedagogů.}

_{Ať se Vaše moudrost a přehled rozvíjejí, ať nezaostáváte za velkorysostí a tolerancí.}

_{Americký herec Mel Brooks kdysi řekl: Netaktnost často není neslušnost, je to jen pravda řečená dříve, než je to nutné.}

_{No ale jednu předčasně řečenou pravdu mi přece jen dovolte. Najdete ji v Talmudu. Stojí tam doslova:}

_{„Mnohému jsem se naučil u svých učitelů, ještě více u svých druhů, ale nejvíce u svých žáků.“}

_{Vážení bakaláři a magistři inženýři,}

_{ze srdce Vám všem přeji, abyste se co nejdříve a v co největším počtu a co nejúčinněji začali učit od svých žáků.}

_{QUOD BONUM, FELIX, FAUSTUM, FORTUNATUM - QUE SIT.}

Náš táta: K úmrtí Tomáše Bati

_{Náš táta, když jsem byl ještě malý, vždycky chválíval maminku za nedělní oběd slovy:}

_{Maminko, to bylo tak dobré, že by to neodmítl ani pan Baťa.}

_{A já jsem si dlouho myslel, že pan Baťa je někdo, komu je určeno jenom to nejlepší jídlo. Tehdy jsem měl na otázku příbuzného: Co chci dělat, až budu veliký, odpovědět, že budu chodit na oběd k Baťům.}

_{Dětské představy o budoucnosti bývají čisté, éterické - na rozdíl od tvrdé a složité reality života. Moje představa dobrého jídla u Baťů mne ale dlouho neopouštěla a to i přesto, že nám ve škole vysvětlovali, jak kapitalista Baťa vykořisťoval dělníky. Náš táta, by přece nikdy na nejlepší oběd darebáka nepozval.}

_{I později, když má první láska přijala mé pozvání na zmrzlinu, jsem se snažil být vtipný a použil slov mého táty. Tenkrát jsem poprvé nepochodil a tak jsem se s naším rodinným klišé a svými dětskými sny tiše odebral do vnitřní ilegality. Osud mi však byl nakloněn.}

_{Ještě krátce před revolucí mne jiný velký člověk, pan Pivečka, představil panu Baťovi na kongresu v Německu a on nás oba pozval na pracovní snídani. Číšník se tehdy uklonil a řekl: Pan Baťa si objednal vaječinu, budete si ji přát taky?}

_{První, od dětství vysněné jídlo s člověkem, kterému jsou na Slovácku přána ta nejlepší jídla, byla obyčejná vaječina s cibulkou. Ale ještě než ji donesli, pokládal mi pan Baťa jednu otázku za druhou. A já jsem mu chtěl o naší Fakultě tolik říct, že vajíčka vychladla a já je nestačil dojíst. Nu což, dětské sny se naplňují zřídkakdy a možná je na nich krásné to, že se nenaplňují.}

_{Nakonec jsem s panem Baťou obědval ještě mnohokrát, na různých místech v Evropě, ve Zlíně i u něho doma v Torontu. A vždy se víc mluvilo, než jedlo.}

_{Dnes si uvědomuji, že nikdy nešlo o jídlo samotné a tak, jak z vysněných dětských představ pomalu odcházela čistá éterická představa - uvolněný prostor se pomalu naplňoval novými plány a představami, které neměly nic společného s jídlem.}

_{Když jsem s ním naposledy mluvil letos v květnu, probírali jsme návrh nové světové normy na číslování obuvi. Pan Baťa si nechal podrobně vysvětlit připomínky a nakonec řekl:}

_{„Počkejte, počkejte… to kdyby se Vám podařilo, jak říkáte, to by bylo dobré pro všechny, i pro nás.“}

_{A ta slova mi chutnala, jako ten nejlepší pokrm v pětihvězdičkovém hotelu.}

_{A tak mi pan Baťa nakonec můj velký dětský sen naplnil.}

_{Děkuji, opravdu mně s Vámi chutnalo.}

-------------------------------------------------------------------------------------

Projev měl být přednesen na shromáždění pohřebních hostů na zahradě rodiny Baťů v Torontu (5. 9.). Z důvodů špatného počasí (začalo pršet) byl přednesen v upravené podobě až při příležitosti vzpomínkového setkání ve Zlíně dne 10. září 2008.