Zahájení první vědecké rady

Vážení dámy a páni profesoři, docenti a kolegové,

je mi potěšení přivítat Vás na první vědecké radě devátého děkana Fakulty technologické UTB ve Zlíně.

Dovolte mi taky při této příležitosti vzpomenout na několik momentů spojených s touto místností. Poprvé jsem do ní vstoupil někdy v září roku 1968 jako středoškolský student. Pozvali nás vysokoškoláci, abych společně postupovali v protestech proti invazi spojeneckých vojsk. Jeden můj kolega tehdy navrhoval nějaký nesmyslný protest a zdůvodňoval to tím, že ze zasedací místnosti děkana FT je pěkný rozhled na celý Gottwaldov.

Tehdejší děkan doc. Borkovec hned reagoval:

„Pánové, máte pravdu, že z této místnosti vidět daleko, ale nezapomínejte na to, že tato místnost je vidět z mnohem větší dálky, než je vidět z ní!!!“

Na první silné zážitky z mládí se nezapomíná a tak jsem si dnes dovolil se s Vámi o tuto dávnou příhodu podělit. Má to jistou paralelu s dnešním setkáním. Tehdy v šedesátém osmém jsme se my, středoškolští studenti, domnívali, že z této místnosti jsme schopni ovlivňovat nejen chování velmocí, ale zachránit lidstvo od bouří a katastrof. Poprvé jsme si prožívali, že je na nás z takové dílky vidět.

S odstupem času oceňuji tehdejší děkanovu repliku a snažím se domýšlet, co všechno tehdejší vedení udělalo, aby nově budovaná bárka FT VUT mohla vyplout do badatelských moří a vědeckých oceánů.

Dnes se naše loď již může chlubit několika obtížnými plavbami po světových mořích. Nebylo nikdy snadné. Úspěšné mise se nedají řídit, ani plánovat jen z místnosti s pěkným rozhledem na Zlín.

Proto se mí předchůdci a naposled i nové vedení FT snažili hledat takové lidi, kteří ze svých pracovišť vidí dál, než na Zlín a na které se pohlíží z větších vzdálenosti, než je naše země.

Naštěstí, dnešní studenti již nevnímají otázky šedesátého osmého roku jako problém, který by byl aktuální pro tuto místnost.

Dámy a pánové, vítám Vás na pomyslné palubě lodi FT UTB ve Zlíně.

Pro Vaše rozhledy a Váš věhlas jsme si Vás vybrali jako členy Vědecké rady Fakulty technologické a jsme Vám vděčni, že jste naši nabídku přijali.

Očekáváme, že nám na naší plavbě pomůžete vyhnout se ledovcům, mělčinám a bezvětrným dnům.

Ze srdce bych si přál, abychom po čtyřech letech v poklidném přístavu mohli předávat kormidlo s dobrým pocitem lidí, kteří zvládli plavbu ve všech podmínkách, jenž nám osud připravil.

---

Oficiální zahájení první vědecké rady děkana FT UTB ve Zlíně, v zasedací místnosti č. 311 dne 27. 11. 2007.

M.Pismennyj: Formule pravdy

Text ruského přítele Jaroslava Kovandy.

Формула правды

Известный чешский скульптор и поэт Ярослав Кованда, стихи которого пару лет назад публиковал "Меценат и мир", недавно представил в городе Злине свои скульптуры. Выставке (ее проспект мы предлагаем вниманию читателя) мастер дал замечательное название: "Напротив Мысльбека".

Йозеф Вацлав Мысльбек (1848 - 1922) - это, можно сказать, визитка чешского изобразительного искусства. Его влияние ощутимо во всем, что этот народ сделал в скульптуре. Всякий, кто бывал в Праге, наверняка хранит фотографию по меньшей мере одной работы Мысльбека. Это фигура святого Вацлава на Вацлавской площади, у которой не сфотографировался только ленивый или безразличный гость чешской столицы.

Творчество Мысльбека кратко можно охарактеризовать тремя словами: патриотизм, лиризм, реализм. В этом перечислении все три слова - на первом месте. Зачастую их даже можно сопроводить словом "героический" - когда речь идет о таких фигурах, как святой Вацлав, которые творят собой основу чешского национального самосознания. Этот князь, живший в десятом веке, боролся за независимость своего народа и был убит, когда ему едва перевалило за двадцать.

"Напротив Мысльбека" - это не только название. Им точно выражена главная мысль, которую хочет сообщить нам художник. При первом же взгляде на эти слова, напечатанные на проспекте, видно, что Ярослав Кованда обращает наше внимание именно на отражение в сегодняшнем дне основных идей Мысльбека. То есть, он предлагает нам посмотреть, каковы сегодня в Чехии реализм, лиризм и патриотизм и их героичность, во что переменились они в современной жизни.

Тут же, на проспекте, мы видим фотографию главной работы, представленной на выставке. Это деревянная раскрашенная скульптура "Авраам и Исаак".

Библейская история о том, как Авраам, чтобы доказать верность Всевышнему, пытался принести в жертву единственного сына своего, Исаака, а Бог не позволил ему сделать это, широко известна в изобразительном искусстве под названием "Жертвоприношение Авраама". Здесь, почти так же, как на других изображениях на эту тему, мы видим связанного мальчика, перед которым на коленях стоит отец. Одной рукой отец закрывает сыну глаза, а другую - с зажатым жертвенным ножом, похожим на зубило, - занес над собой, чтобы совершить священное действо. Однако из головы Авраама явилась некая неясная фигура с головой, повторяющей форму жертвенного ножа, и удерживает страшную руку, как бы желая сказать, что тут не священнодействие, но убийство.

Каждый штрих на этой скульптуре нагружен глубоким смыслом. Тут и пустая грудь Авраама, где дыра вместо сердца, и мычащее в муке познания почти скотье лицо его, и мощные грубые руки, способные лишь к монументальной работе. Тут и совсем современная обувь Исаака. Да и Авраам - не в хламиде, каким его всюду изображают, но в синих джинсах... Нет, это, конечно, не Библия и не реализм никакой, и никакой не лиризм. Тут изображено нечто противоположное тому, что изображал Мысльбек, а поскольку сюжет - не национальный, но библейский, то есть общечеловеческий, то и обращается автор не только к чешскому зрителю, но ко всем современникам, в какой бы стране они ни жили.

"Опомнитесь! - говорит нам художник. - Вы думаете, что посылая молодежь на закланье в Ираке, Афганистане, Чечне и других современных местах жертвоприношений, совершаете великие дела, но все это - не более, чем гнусное убийство".

Вот такая она - формула правды нашего времени.

Как бы хотелось увидеть эту выставку в Москве! Может быть, Чешский культурный центр отзовется?

М.Письменный

Jaroslav Kovanda: Řeč na zahájení

Abych nedopadl jak při mé výstavě na Vlastivědných oslavách v Žarošicích, kde byla podobná přátelská atmosféra, jakou jsem pociťoval při chystání výstavy tady u Vás, abych se tedy při poděkování za všecku péči nerozbrečel jako tehdy tam, tak promiňte, že nebudu mluvit spatra. Včera večer když jsem si natíral svalstvo alpou, obolavělé z toho táhání zde nainstalovaných soch, mně napadlo, že v tomto prostoru jsou de facto dvě Oddanosti. Ta první a větší, ta tak zatraceně vážná, kde v duchu doby hraje svou důležitou funkci každá žíla, každý sval, a ta naproti, kde jedna ruka je větší a druhá ta menší má částečně simulovat dálku, kde z oka trčí bleděmodrý špalek, který má značit ten vhled oka v nebe šroubovaně řečeno, čili že aktér dramatu vidí anděla, který mu „in last minute“ zachytává ruku, přičemž jak už přede mnou řečeno - všichni tři v jakémsi současném hávu, neboť anděl je spíš podoben nějaké střele.

Shazuji tedy tamtu Oddanost? Asi ano. Ale oddanost k čemu? K nějaké naději, straně, slepotě víry? Čemu hlavně máme být oddáni? Křeči nebo radosti ze života? Povrchu jako je ženská pleť, prcka dítěte, květina, víno anebo k nějakým zaknutlovaným kořenům kdesi v nás a mimo nás? Máme mít oddanost k humoru, k přátelům anebo k ideologii a ve jménu té obětovat i to, co je nám nejdražší?

Jeden můj bývalý přítel v mládí vždy když jsme se třeba k narozeninám obdarovávali a já jsem mu dal nějakou svoji plastiku, on cvičený Olomoucí a jejím historismem, vzal tu moji věc a postavil ji vedle nějakého baroka, a řekl mi, co tomu říkáš? Byl to dobrý trénink. Mockrát jsme si vjeli do vlasů. Takže mně kromě naší ochoty k mé výstavě, pane děkane Petře Hlaváčku, a vašich spolupracovníků, potěšilo, že můžu jakkoliv nemilosrdně být konfrontován i s panem Myslbekem. Je to dobrá průprava pro psychiku. Resp. pro její trénink.

Ale abychom nemluvili jen v kontrastech. Dovolil bych si vás ještě upozornit na tamhle tu drobnější terakotu, kterou jsem nazval Národní Kůň. Jde o můj projekt pro tolik diskutovanou Letenskou pláň. Jde o model 1:125, čili reálná výška by měla být cca 45 m. Zájemcům blíže vysvětlím, kde by mohly být výtahy, kde rampy pro skejťáky, kde výhled na Prahu, kdoví, jestli by v tom břichu koně neměly být i knihy, koneckonců by v duchu zadání nebyly aspoň pod zemí.

Na závěr mé těkavé řeči bych vám chtěl už jenom sdělit, jak vůbec ta socha tamté Oddanosti vznikla. To šla uklizečka po Akademii a potkala školníka a říká mu: „Pane školník, to byste nevěřil, jaký bordel dnes po sobě zanechali študenti v šatnách?“ A pan školník řekl: „Neříkejte!“ A kolem šel akorát Myslbek a viděl toho školníka, to jeho nádherné gesto, a řekl.: „Pane školník, to je ono, zůstaňte tak chvíli!“ Přinesl si skicák a vznikla Oddanost.

Zahájení výstavy soch Jaroslava Kovandy

Honorabile profesores, doctores at scholares, milí hosté, Majstre.

Doufám, že první část oslovení není třeba vysvětlovat, zato druhou nelze nerozebrat. Na Jižní Moravě se lidem, kteří perfektně zvládali své řemeslo, říkalo „Pan Mistr“ nebo prostě „Maistr“. Pozor, na Jižní Moravě pátým pádem voláme „Pane Mistr!“, popřípadě „Mistre“ a někde taky „Majstre!“ Tak měla každá dědina svého Mistra zedníka, kováře, ševce a na Horňácku se tak titulovali cimbáloví primáši.

Jsem rád, že mohu dnes slavnostně otevřít výstavu Majstra Kovandy. Známe se možná již dvě desítky let a seznámili jsme se, kde jinde, než na koštu vín v Buchlovicích. Jarda je poslední umělecký polyhistor, vydal 11 knih, uspořádal desítky výstav. Sochá do karerského mramoru, pískovce, dlabe do lípového, habrového, či dubového dřeva. Odlévá do bronzu, maluje olejem, kreslí tuší. Píše tužkou, perem i na počítači. Redigoval časopis Psí víno. Učil na lidové škole umění herectví…

Na konferencích v Buchlovicích si u vína navzájem chválíme své přednášky a domluvíme se na dišputace v jeho ateliéru. Před několika lety jsme řešili složitosti vývoje lidstva a za námi stál nedodělaný lipový Abrahám. Ve tři hodiny ráno, po třech sedmičkách Sylvánského, jsem místo spaní vytáhl bibli a četl si o Abrahámovi. Byl prvním biblickým patriarchou a praotcem vyvoleného národa - původním jménem Abram. Narodil se v mezopotámském městě Ur, asi 2000 let př. n. l. Byl nejstarší ze tří synů. Oženil se s nevlastní - o deset let mladší - sestrou. Manželství se Sarai bylo stále bezdětné. Na radu své manželky zplodil Abram ve svých 86 letech prvního syna Izmaela, jehož matkou byla služka Hagar. V době, kdy Abramovi bylo 99 let, Bůh potvrdil platnost své smlouvy a zavázal se rozmnožit Abramovo potomstvo, které vzejde ze Sarai. Na znamení platnosti svého slibu změnil jejich jména – Abram na Abrahám (otec mnohých národů) a Sarai na Sáru. V devadesáti letech se Sáře narodil syn Izák, ze kterého vzešel izraelský národ, který posléze dědičně obdržel zaslíbenou zemi Kanaán.

Když se Izák narodil, bylo Abrahámovi sto let. Když pak syn dorůstal, poručil mu Bůh, aby ho obětoval na Hoře Moria. Abrahám, stár a zdrcen se vypraví k hoře, Izák si sám nese otep obětního dříví. Svázal ho, zakryl mu tvář a napřáhl ruku s obětním nožem. V poslední chvíli jej Bůh zadržel a poslal mu k obětování berana.

Po smrti Sáry (127 let) pojal Abraham za manželku Ceturu, která mu porodila ještě dalších šest synů. Abrahám zemřel ve 175 letech v Hebronu, kde byl pochován v rodinné hrobce vedle své první ženy Sáry.

Izákův příběh, správně bychom měli mluvit o zkoušce Abraháma, se stal jedním z nejsilnějších dramat v dějinách lidské kultury. Na toto téma si netroufli ani pozdější mistři řeckých antických tragedií. V evropské kultuře, vycházející z židovsko-křesťanského náboženství si téma „Izákovy oběti“ zkusilo jen pár malířů. Ona je tato starozákonní oběť totiž předehrou příběhu novozákonního. Tentýž Bůh, zkoušející Abrama, nechává zabít svého syna Ježíše. A k tomu již nelze přidat nic dramatičtějšího. To je na první pohled konec dramatu. Jak ale napsal dnes již zapomínaný básník, lékař (léčil mimo jiné i Wericha), cestovatel Hovorka: Není definitivních konců. Kde něco končí, tam začíná tisíce nových možností.

Postmoderní doba rozkládá všechna klasická témata, hledá závislosti v každodennosti, nevnímá časové následnosti …

A tak náš Majster Kovanda v postmoderním duchu znázornil horu Moria jako žlutý kopeček, na kterém pokorně klečí Abram. Oblečený v riflích a na nohách pracovní obuv jistě certifikovanou podle ISO/DIN. Ze soustředěné, emočně vypjaté vousaté tváře obrácené k nebi vystupuje zoufalý zmaterializovaný pohled do nebes. Pravá ruka Abrama - svírající rituální nůž - je zadržována lazurovým andělem. Levou rukou pečlivě zakrývá Izákovy oči. Izák leží beze strachu, na nohách NONAME tenisky s dokonale propracovaným protiskluzným povrchem podešví, jaké se k nám začaly dovážet v devadesátých letech. To vzhledem k době vzniku sochy znamená, že postmoderní Izák se musel odívat a obouvat skromněji, než jeho kamarádi, kteří nosili mnohem honosnější světové značky sportovní obuvi.

Problém oběti je věčný, vyvíjí se jako všechno na světě. Snad jej tak nevnímáme, jako jej vnímali naši předkové, neboť obětování není nic příjemného. Možná namítnete, že jste se setkali s řadou zbytečných obětí. Nicméně, bez oběti to ani dnes nejde. Oběti si prožili všichni, ne jen silní duchem a otcové národů.

Dámy a pánové,

nerad bych tuto dnešní řeč ukončil, tak pateticky. Takže po židovsky, na konec dvě důležité informace. Ta první je špatná. V Anglii zkoumali strach podle profesí. Velmi zle dopadli lékaři, u kterých zjistili, že se nejvíce bojí, mají-li být operováni. Daleko před nimi byli ale učitelé, kteří mají být přezkoušeni.

Dobrá zpráva – Hospodin zkoušel Abraháma až v jeho 112, či 116 letech. To už my učitelé si ani nevzpomene co je to stres ze zkoušky a budeme mít tolik zkušeností s chirurgickými zákroky, že se jich už nebudeme bát.

Děkuji Vám za pozornost.

Proslov pronesený dne 21. listopadu 2007 na FT UTB ve Zlíně při příležitosti slavnostního zahájení výstavy soch Jaroslava Kovandy.

Inauguration speech

Your magnificence, Rector, honorabiles vice rectors, spectabiles deans and vice deans, cives academici, professors, doctors at scholares, dear guests, relatives and friends.

For me, taking the oath as dean and receiving the insignia from the hand of his magnificence, the rector of Tomáš Bata University, is a great honour and obligation.

A short time ago, the first movement of W.A. Mozart’s Divertimento composed for string quartet, faded away. This was not by accident or on a whim. We understand the violin, accompanied by viola and violoncello, as symbolic homage to Tomáš Baťa, philosopher of industry and business, his renown extending beyond the borders of this city, region and even the continent. It is little known that the man whose name was attached to our alma mater loved violin pieces. At the end of the twenties, he invited the violin virtuoso Jan Kubelík to Zlín and apparently under the influence of this meeting declared:

I pass on MY VIOLIN TO someONE WHO KNOWs HOW TO PLAY IT BETTER.

It was a surprising and allegorical response, particularly in connection with the fact that at this time, his other statement was often quoted: “Not machinery or buildings, but people!” The use of a comparison of Baťa’s heritage with a violin is so unusual, that we have to exclude the incidental nature of the selected simile. The violin is a musical instrument that becomes valuable over time, if, of course, one plays it regularly and cleanly.

With the passage of time, we may pose the question:

WHO now is PLAYING ON THE VIOLIN OF Tomáš BatA?

It is unwise to call for an ill-considered answer.

Shortly before the festive opening of this building in 1995, the Brno essayist, translator and journalist, Antonín Přidal, gave allegedly his most famous essay called genius loci. It describes the history of a house in Brno, which was originally designed for cultural purposes. Soon after its completion, the house was sold and for seventy long years, it was used for other purposes, until 1990, when culture was restored. Master Přidal reflected on this example outside the power of genius loci – the spirit to the rulers of certain places, which on the one hand is the result of human creativity, but on the other hand, he notes that it is not in the power of humanity to destroy this spirit.

It is impossible to disagree that Zlín is a city with a strong genius loci, which speaks not just to visitors, but also to its own citizens. And it is worth the effort to describe in detail or define this phenomenon. Tomáš Baťa imprinted the genius loci of Zlín.

Please allow me to look back seventy years for just a moment. Not long ago, in Germany, an old newspaper appeared, in which Egon Ervín Kisch (famous as a passionate German-language reporter) when asked about his feelings from a visit to Baťa‘s Zlín, said:

“Zlín IS A CITY WITHOUT TRADITION, BUT WITH AN OVERDEVELOPED AMBITION.”

Apparently, this was a copy of Chesterton’s comment about Britain, in which he said that in its ambitions, restraint and an unnecessary inclination toward tradition is avoided.

On the basis of this statement, it would be beneficial to clarify the already submitted question:

Who is playing and what composition is being played today on the violin of Tomáš Bata?

Do nostalgic nocturnes predominate, or would we hear a serious, ambitious, non-traditional opus?

Much has changed since the time of Kisch’s visit to Zlín. There has been no effort and ultimately not even the possibility of countering Kisch’s comment. For a certain time, Baťa‘s violin played out of force of habit and later out of respect. Even in this time of quiet violin tones, functioning and prospering industry began to call loudly for the training of quality professionals. Initially, the “detached worksite” of SVŠT in Bratislava was built and later transferred to VUT in Brno, so that by 1969, the Faculty of Technology had been established. And if we are diligent, even in this complex period, the Baťa motif can be heard on the violin.

The renown and current position of the Faculty of Technology your magnificence is entrusting to me today are the result of many years of honest work and it is worth comparing it to a symphonic orchestra. The Faculty, like an orchestra, needs quality players, excellent soloists, alternating conductors, visionary literary managers... all of whom must also perform regularly and clearly.

But there are a few differences should not be overlooked. Science, development and research work are like never ending premieres; research does not know the feeling or experience of a successful reprise. And finally, at the end of the performance, applause is not part of the daily experience of scientists or researchers.

In Zlín, none of Bata’s violins have ceased playing. They have merely changed locations from where his violins resound. If you would like to hear a traditional nostalgic song, go to the forest cemetery; if you long for an ambitious opus, go to the terrace of Administrative Building 21, walk through the Zlín hospital and accept our invitation to the new buildings of Tomáš Bata University.

Your magnificence, Mister Rector,

I thank you and appreciate your promise to help in the fulfilment of our ideas in the near future. We are fully aware that in today’s globalizing world, it is impossible to concentrate solely local problems, to play a solo part without the support of all the players, or to avoid cooperation. Without a continuous confrontation of our results with the world’s best, there is no future. Science, like music, knows no borders.

Your magnificence, Mister Rector, you well know the players of our faculty and so it is not necessary to assure you that the tones of our violins will be heard more often and stronger. Just allow me to note that not all compositions can be played as quickly as you have asked of us in recent times.

Honorábilis quaestor,

It is not customary to address the quaestor in the inauguration festivities, but in this case, please allow me this small exception. Some of our players need new space or at least some music stands. If you help us improve the conditions for rehearsing for a master performance, I promise I will personally perform Tartini’s devil’s – pardon me – dean’s trill for you.

Academí civitaes, esteemed members of the academic community,

To engage today in the scientific scene requires greater effort, knowledge and teamwork with other players. Please hear the advice of a new dean. Consider the recognition of those recognized and experienced. Rise above praising incompetence, encourage and help each other.

Esteemed public representatives,

I will not ask cheaply for a clear performance. But I would like to say something else to you today. There have been times when a number of good Zlín players did not hesitate to abandon their orchestra and colleagues, but perhaps now we have put this time behind us. Your work and your scale of value now decide and will decide on whether our soloists will be glad to return home after performing abroad.

Therefore, I would add with pleasure that representatives of the church have also accepted invitations to today’s inauguration and please allow me to turn to them briefly:

Padres Petrus at Paulus, orate pro nobis!

And finally, I would like to speak personally to those of you who have come from Boršice. Obviously, it was there that I first heard Bata’s violin. Although early on, this came in the form of a lullaby by my mother and a song by my father on the flugelhorn. I am always happy to be back among you, to draw new strength to face none-too-easy daily problems.

I firmly believe that there, below Buchlov, Bata’s violin will be heard and that its play ambitious tones will attract more novices to play on Bata’s violin.

You, my relatives, and you, the relatives of my closest colleagues, please allow a still greater indulgence. Performing on the entrusted violin will take considerable time.

In conclusion, in the ancient academic tradition, please let me announce the working motto for the next four years:

Verba movent, exempla trahunt. Words encourage, but examples lead.

And for those who like to play forte, something more dramatic:

Dum luceamus, pereamus – Let us die only when we shall shine.

Thank you for your time.

Speech designated for the festive inauguration of the ninth dean of the Faculty of Technology, on October 10, 2007 in the great hall of Tomáš Bata University.

© Petr Hlaváček, translated by Perry Tapper

Imatrikulace

Honorabile páni proděkani, profesores at doctores, academii civites, drazí studenti, vážení hosté, příbuzní našich studentů, přátelé!!!!

Je pro mne velkou ctí přivítat Vás dnes v takovém počtu při slavnostní imatrikulaci.

XIN ČAO KAK TAN, SIŇ VIEN VIETNAM!!!

Sain baicgána ú Mongolín ojutanúdá

Ta buhen Tomáš Bata ich surgúl'd tavtai mor'ilogtun.

Před několika lety jsem se setkal v Eugenu v USA s překladatelkou díla našeho spisovatele Karla Čapka. Vyprávěla mi zajímavou příhodu o komplikacích při překladu citátu našeho prvního presidenta Tomáše G. Masaryka:

Nebát se a nekrást!

V rukopise překladu jí vypadla spojka „and“. Takže heslo znělo: Nebát se nekrást!

Protože angličtina nezná dvojitý zápor, korektorka ji tento text upravila do podoby: Bát se krást!

Překladatelka si stěžovala, že se musela písemně domáhat opravy, protože se obávala, že by tato verse pomlouvala Čechoslováky, nebo by mohla zhoršovat jejich image. Korektorka jí odepsala, že krádeže se vyskytují všude na světě a tedy nemůžou snižovat pověst Masarykova národa. A dodala, že naopak, v očích Američanů prý tato podoba překladu zvyšuje velikost presidenta Masaryka, protože není obvyklé, aby se politik nebál vyzvat vlastní národ k potlačování něčeho tak nekalého, jako jsou krádeže.

A tato paní mluvící pomalou češtinou ode mne chtěla, abych jí potvrdil, že tvar překladu Bát se krást je špatný. Chtěla to po mně, abych to posoudil jako Čechoslovák.

Milé studentky a studenti,

Touto příhodou chci naznačit, že během příštích tří, popřípadě pěti let se mnozí z Vás při různých příležitostech budete setkávat s prosbami, nebo výzvami Vašeho okolí o posouzení, nebo objasnění nějaké situace. A to proto, že Vás vaše okolí bude vnímat jako studenta University Tomáše Bati. Dnes jste se stali členy akademické obce se všemi právy, ale i povinnostmi z toho vyplývajícími a Vaše okolí Vás tak bude vnímat.

Všichni Vaši předchůdci, kteří našli dostatek odvahy a využili během studia možnosti strávit semestr, či dva v rámci různých programů v zahraničí, se obvykle nezmiňují o nějakém významném rozdílu ve vybavení laboratoří a poslucháren. Ale naopak uvádějí řadu příhod vyplývajících z rozdílů kultur a hodnot, které jednotlivé společnosti vyznávají. Přiznávají, že nejčastějším problémem, se kterým se zejména na amerických a britských školách setkali, bylo zaujetí stanoviska k opisování a podvádění při zkouškách.

V západním světě je přistižení, ale mnohdy jen pouhé přiznání se k opisování a podvodům na škole, vnímáno jako velký společenský prohřešek.

A tak, vrátíme-li se k historce s překládáním výroku T. G. Masaryka, nabízí se pro tuto slavnostní chvíli velmi snadná replika. V mnohém je dnešní Vaše situace srovnatelná s počátky naší novodobé státnosti. Abychom se dostali na světovou, či alespoň evropskou úroveň, je třeba

Nebát se a neopisovat,

či chcete-li Nebát se a nepodvádět u zkoušek.

A trvat na správných překladech. Změněná varianta chyby americké korektorky v překladu do angličtiny by totiž zněla:

Bát se opisovat.

Zatímco přiznání „Bojím se opisovat!“ se v našich podmínkách jeví jako otevřené a upřímné stanovisko, na Západě je hodnoceno a vnímáno jako vysoce pravděpodobná a proto nepřijatelná možnost selhání.

A ještě o jedné situaci si dovolím promluvit. To ani nemusíte cestovat do zahraničí, stačí si promluvit se zahraničními studenty, kteří již začali jezdit k nám. V naprosté většině jsou tito studenti mnohem hrdější na svou universitu, než tomu bývá u nás.

Hrdost na příslušnost k nějaké skupině se nedá ani přikázat, ani vyžadovat. Hrdost na vlastní alma mater je většinou výsledkem dlouhodobé tvrdé práce předešlé generace, bývá podložena úspěchy a mezinárodním uznáním, ale taky vlastním osobním prožitým podílem na týmovém úspěchu.

Je to velmi podobné hrdosti hráče na dres sportovního klubu, za který hraje. Hráč bývá zpravidla hrdější, když je sám dobrým a platným hráčem. Bude-li ale hrát okresní třídu, bude hrdý jen v okrese, ve kterém hraje a to ještě, bude-li jeho tým v horní polovině tabulky a bude-li sám dávat branky.

Rád bych zde upozornil na to, že Fakulta technologická University Tomáše Bati, na které jste se rozhodli studovat, je universitou, která v minulosti dokázala a chystá se i nadále hrát důstojné zápasy na mezinárodním poli. Výsledky její práce jsou v zahraničí uznávány a za tři, či pět let studia budete mít nejednu příležitost s nimi blíže seznámit.

Vím, o čem mluvím, a protože nechci zdržovat dlouhými řečmi, dovolte mi zmínit již jen poslední poznámku.

Před týdnem jsem byl málem okraden. Bylo to v Aténách. Chytil jsem ruku útlé černovlasé dívky přehozenou šátkem, když se snažila otevřít zdrhovadlo mé ledvinky s doklady. Začala křičet a na pomoc mi přispěchal muž středního věku. Pustil ji, až když jsem zjistil, že se mi nic neztratilo. Dívka stačila vyskočit z tramvaje a já jsem onomu muži děkoval za pomoc. Dlouze se na mne podíval a dodal anglicky:

Pane, je mi velmi líto, ale musím Vám říct, ta dívka nebyla Řekyně.

Vedle mne sedící paní mi to zopakovala:

Pane, ta žena mluvila cizí řečí, není z Řecka.

Ptáte se mne, co je na té příhodě tak zajímavého, že se o ní zmiňuji na imatrikulační slavnosti?

Prostě jenom to, že se Řekové styděli, že v Řecku mohl být okraden cizinec. Krádež v tramvaji vnímali jako ostudu svého národa a urážku své kultury. Potřebovali se před cizincem vyznat z toho, že obvyklé je v Řecku nekrást!!

A já bych si přál, abyste někdy, někde, až budete svědky jakéhokoliv poklesku nehodného stavu člena akademické obce, měli neovladatelné nutkání říct:

To nemohl být nikdo z naší fakulty!

A pokud by se ukázalo, že pochybil někdo z akademické obce, abyste se nebáli zvolat:

To se příště na naší fakultě nesmí stát.

Přeji Vám, aby Vám dres University Tomáše Bati seděl, abyste měli příjemný pocit příslušnosti k týmu naší akademické obce, abyste prostřednictvím tohoto dresu posilovali pocit platné příslušnosti ke špičkovému týmu a byli více hrdí sami na sebe.

Přeji Vám hodně zdaru při studiu.

© 2007 Petr Hlaváček

Za Pavlou Šťastnou

Vážení pozůstalí,

dovolte mi, abych v této, pro Vás tak bolestné chvíli, jménem bývalé katedry kožedělné technologie vzdal poslední poctu naší bývalé kolegyni, paní RNDr. Pavle Šťastné, PhD.

Jim O´Brien, americký veterán z Vietnamské války, popisoval v jedné povídce svůj první kontakt se smrtí. Jako malý kluk se zamiloval do své spolužačky, která po krátké době zemřela. A on se tehdy přistihl, že s ní ve snech hovoří. Začal proto chodit brzy spát, aby s ní mohl hovořit. A tak se jí jednou zeptal, jaké je to být mrtvý. Ona mu odpověděla - jako bys byl s knihou ve velké knihovně. A kdykoliv si někdo na tebe vzpomene, jako by se ta kniha otevřela…

Jsou knihy v knihovnách, které si nikdo nevyžádá, ale kniha, kterou Pavla již drží v ruce, musí být pevná a mám obavy, že nebeský Knihovník už připravuje náhradní výtisky. Pavla paří bezesporu mezi ty, na které se vzpomíná velmi často.

Dovolte mi sdělit Vám pár vzpomínek a na dálku zalistovat stránkami její knihy. Pavla přišla do Zlína krátce po ukončení Karlovy university a okamžitě se zapojila do jednoho z nejrozsáhlejších měření nohou na světě. Patrně nežil a nežije na světě jiný člověk, který by ručně změřil tolik nohou jako ona. Obdiv a uznání si však získala nikoliv počtem změřených nohou, ale jejich vyhodnocením a publikacemi zaměřenými na zdravotní nezávadnost obouvání. Dnes málokdo ví, že pod jejím vedením byl vypracován první a zatím jediný katalog středních dvou dimenzionálních obrysů a obtisků nohou. Paradoxně, po jeho dokončení se dramaticky začala měnit výroba obuvi a země s tradiční obuvnickou výrobou se o tak přesné a cenné podklady přestaly zajímat.

Její bolestivé pozvolné odcházení z tohoto světa nás všechny zasáhlo. A toto úterý přišla ona smutná zpráva. Přinesli jí doktorandi, ke kterým měla nejblíže a v jejich podání byla tato zpráva pro nás ještě krutější. Tak mi dovolte abych na prvním místě poděkoval jim, kandidátům vědeckých hodností, kteří s ní neztratili kontakt ani v těch nejtěžších chvílích a nacházeli síly pro její návštěvy a povzbuzování.

Pak bych rád poděkoval svým kolegyním, které jí pomáhaly v době její největší slabosti. Byl jsem nesmírně hrdý na to, že v době zhoršující se situace mé kolegyně dobrovolně převzali část pedagogických úvazků a aniž to tušilo okolí, uchránili ji před administrativním tlakem a stresem, který by následoval. I Vám všem děkuji jejím jménem.

A je zde mnoho dalších stejně statečných lidí, kteří sdíleli bolest a strádali pomyšlením nad nezadržitelným vývojem její nemoci.

V neposlední řadě pak patří dík Vám nejbližším, Michaele, Mirkovi i malému Matějovi. Vy jste nesli tu největší tíhu a Pavla o Vás mluvívala nejčastěji.

Leonardovi da Vincimu je přisuzován výrok, že dobře prožitý den přináší pěkné sny a dobře prožitý život usnadňuje umírání.

Milá Pavlo, promiň nám, že tě budeme víc než ostatní rušit otvíráním tvých knih a návštěvami ve spánku.

Zlínské krematorium, 18. května 2007