Zahájení výstavy soch Jaroslava Kovandy

Honorabile profesores, doctores at scholares, milí hosté, Majstre.

Doufám, že první část oslovení není třeba vysvětlovat, zato druhou nelze nerozebrat. Na Jižní Moravě se lidem, kteří perfektně zvládali své řemeslo, říkalo „Pan Mistr“ nebo prostě „Maistr“. Pozor, na Jižní Moravě pátým pádem voláme „Pane Mistr!“, popřípadě „Mistre“ a někde taky „Majstre!“ Tak měla každá dědina svého Mistra zedníka, kováře, ševce a na Horňácku se tak titulovali cimbáloví primáši.

Jsem rád, že mohu dnes slavnostně otevřít výstavu Majstra Kovandy. Známe se možná již dvě desítky let a seznámili jsme se, kde jinde, než na koštu vín v Buchlovicích. Jarda je poslední umělecký polyhistor, vydal 11 knih, uspořádal desítky výstav. Sochá do karerského mramoru, pískovce, dlabe do lípového, habrového, či dubového dřeva. Odlévá do bronzu, maluje olejem, kreslí tuší. Píše tužkou, perem i na počítači. Redigoval časopis Psí víno. Učil na lidové škole umění herectví…

Na konferencích v Buchlovicích si u vína navzájem chválíme své přednášky a domluvíme se na dišputace v jeho ateliéru. Před několika lety jsme řešili složitosti vývoje lidstva a za námi stál nedodělaný lipový Abrahám. Ve tři hodiny ráno, po třech sedmičkách Sylvánského, jsem místo spaní vytáhl bibli a četl si o Abrahámovi. Byl prvním biblickým patriarchou a praotcem vyvoleného národa - původním jménem Abram. Narodil se v mezopotámském městě Ur, asi 2000 let př. n. l. Byl nejstarší ze tří synů. Oženil se s nevlastní - o deset let mladší - sestrou. Manželství se Sarai bylo stále bezdětné. Na radu své manželky zplodil Abram ve svých 86 letech prvního syna Izmaela, jehož matkou byla služka Hagar. V době, kdy Abramovi bylo 99 let, Bůh potvrdil platnost své smlouvy a zavázal se rozmnožit Abramovo potomstvo, které vzejde ze Sarai. Na znamení platnosti svého slibu změnil jejich jména – Abram na Abrahám (otec mnohých národů) a Sarai na Sáru. V devadesáti letech se Sáře narodil syn Izák, ze kterého vzešel izraelský národ, který posléze dědičně obdržel zaslíbenou zemi Kanaán.

Když se Izák narodil, bylo Abrahámovi sto let. Když pak syn dorůstal, poručil mu Bůh, aby ho obětoval na Hoře Moria. Abrahám, stár a zdrcen se vypraví k hoře, Izák si sám nese otep obětního dříví. Svázal ho, zakryl mu tvář a napřáhl ruku s obětním nožem. V poslední chvíli jej Bůh zadržel a poslal mu k obětování berana.

Po smrti Sáry (127 let) pojal Abraham za manželku Ceturu, která mu porodila ještě dalších šest synů. Abrahám zemřel ve 175 letech v Hebronu, kde byl pochován v rodinné hrobce vedle své první ženy Sáry.

Izákův příběh, správně bychom měli mluvit o zkoušce Abraháma, se stal jedním z nejsilnějších dramat v dějinách lidské kultury. Na toto téma si netroufli ani pozdější mistři řeckých antických tragedií. V evropské kultuře, vycházející z židovsko-křesťanského náboženství si téma „Izákovy oběti“ zkusilo jen pár malířů. Ona je tato starozákonní oběť totiž předehrou příběhu novozákonního. Tentýž Bůh, zkoušející Abrama, nechává zabít svého syna Ježíše. A k tomu již nelze přidat nic dramatičtějšího. To je na první pohled konec dramatu. Jak ale napsal dnes již zapomínaný básník, lékař (léčil mimo jiné i Wericha), cestovatel Hovorka: Není definitivních konců. Kde něco končí, tam začíná tisíce nových možností.

Postmoderní doba rozkládá všechna klasická témata, hledá závislosti v každodennosti, nevnímá časové následnosti …

A tak náš Majster Kovanda v postmoderním duchu znázornil horu Moria jako žlutý kopeček, na kterém pokorně klečí Abram. Oblečený v riflích a na nohách pracovní obuv jistě certifikovanou podle ISO/DIN. Ze soustředěné, emočně vypjaté vousaté tváře obrácené k nebi vystupuje zoufalý zmaterializovaný pohled do nebes. Pravá ruka Abrama - svírající rituální nůž - je zadržována lazurovým andělem. Levou rukou pečlivě zakrývá Izákovy oči. Izák leží beze strachu, na nohách NONAME tenisky s dokonale propracovaným protiskluzným povrchem podešví, jaké se k nám začaly dovážet v devadesátých letech. To vzhledem k době vzniku sochy znamená, že postmoderní Izák se musel odívat a obouvat skromněji, než jeho kamarádi, kteří nosili mnohem honosnější světové značky sportovní obuvi.

Problém oběti je věčný, vyvíjí se jako všechno na světě. Snad jej tak nevnímáme, jako jej vnímali naši předkové, neboť obětování není nic příjemného. Možná namítnete, že jste se setkali s řadou zbytečných obětí. Nicméně, bez oběti to ani dnes nejde. Oběti si prožili všichni, ne jen silní duchem a otcové národů.

Dámy a pánové,

nerad bych tuto dnešní řeč ukončil, tak pateticky. Takže po židovsky, na konec dvě důležité informace. Ta první je špatná. V Anglii zkoumali strach podle profesí. Velmi zle dopadli lékaři, u kterých zjistili, že se nejvíce bojí, mají-li být operováni. Daleko před nimi byli ale učitelé, kteří mají být přezkoušeni.

Dobrá zpráva – Hospodin zkoušel Abraháma až v jeho 112, či 116 letech. To už my učitelé si ani nevzpomene co je to stres ze zkoušky a budeme mít tolik zkušeností s chirurgickými zákroky, že se jich už nebudeme bát.

Děkuji Vám za pozornost.

Proslov pronesený dne 21. listopadu 2007 na FT UTB ve Zlíně při příležitosti slavnostního zahájení výstavy soch Jaroslava Kovandy.