Abych nedopadl jak při mé výstavě na Vlastivědných oslavách v Žarošicích, kde byla podobná přátelská atmosféra, jakou jsem pociťoval při chystání výstavy tady u Vás, abych se tedy při poděkování za všecku péči nerozbrečel jako tehdy tam, tak promiňte, že nebudu mluvit spatra. Včera večer když jsem si natíral svalstvo alpou, obolavělé z toho táhání zde nainstalovaných soch, mně napadlo, že v tomto prostoru jsou de facto dvě Oddanosti. Ta první a větší, ta tak zatraceně vážná, kde v duchu doby hraje svou důležitou funkci každá žíla, každý sval, a ta naproti, kde jedna ruka je větší a druhá ta menší má částečně simulovat dálku, kde z oka trčí bleděmodrý špalek, který má značit ten vhled oka v nebe šroubovaně řečeno, čili že aktér dramatu vidí anděla, který mu „in last minute“ zachytává ruku, přičemž jak už přede mnou řečeno - všichni tři v jakémsi současném hávu, neboť anděl je spíš podoben nějaké střele.
Shazuji tedy tamtu Oddanost? Asi ano. Ale oddanost k čemu? K nějaké naději, straně, slepotě víry? Čemu hlavně máme být oddáni? Křeči nebo radosti ze života? Povrchu jako je ženská pleť, prcka dítěte, květina, víno anebo k nějakým zaknutlovaným kořenům kdesi v nás a mimo nás? Máme mít oddanost k humoru, k přátelům anebo k ideologii a ve jménu té obětovat i to, co je nám nejdražší?
Jeden můj bývalý přítel v mládí vždy když jsme se třeba k narozeninám obdarovávali a já jsem mu dal nějakou svoji plastiku, on cvičený Olomoucí a jejím historismem, vzal tu moji věc a postavil ji vedle nějakého baroka, a řekl mi, co tomu říkáš? Byl to dobrý trénink. Mockrát jsme si vjeli do vlasů. Takže mně kromě naší ochoty k mé výstavě, pane děkane Petře Hlaváčku, a vašich spolupracovníků, potěšilo, že můžu jakkoliv nemilosrdně být konfrontován i s panem Myslbekem. Je to dobrá průprava pro psychiku. Resp. pro její trénink.
Ale abychom nemluvili jen v kontrastech. Dovolil bych si vás ještě upozornit na tamhle tu drobnější terakotu, kterou jsem nazval Národní Kůň. Jde o můj projekt pro tolik diskutovanou Letenskou pláň. Jde o model 1:125, čili reálná výška by měla být cca 45 m. Zájemcům blíže vysvětlím, kde by mohly být výtahy, kde rampy pro skejťáky, kde výhled na Prahu, kdoví, jestli by v tom břichu koně neměly být i knihy, koneckonců by v duchu zadání nebyly aspoň pod zemí.
Na závěr mé těkavé řeči bych vám chtěl už jenom sdělit, jak vůbec ta socha tamté Oddanosti vznikla. To šla uklizečka po Akademii a potkala školníka a říká mu: „Pane školník, to byste nevěřil, jaký bordel dnes po sobě zanechali študenti v šatnách?“ A pan školník řekl: „Neříkejte!“ A kolem šel akorát Myslbek a viděl toho školníka, to jeho nádherné gesto, a řekl.: „Pane školník, to je ono, zůstaňte tak chvíli!“ Přinesl si skicák a vznikla Oddanost.
Žádné komentáře:
Okomentovat