Avion Swing Band

Dámy a pánové, drazí oslavenci,

S potěšením jsem převzal patronát nad dnešním slavnostním koncertem, který je pořádán při příležitosti třicátého výročí založení kapely Avion Swing Band.

Dnes před 299 lety zemřel Vilém Oranžský, před 213 lety došlo ve Francii k prvnímu úspěšnému seskoku s použitím padáku, dnes se před 199 lety narodil Ferenc List. Před 86 roky byl na trh uveden první toustovač, před 46 roky byla udělena Nobelova cena francouzskému filosofovi Jeanu Paulovi Sartrovi.

A přibližně dnes před třiceti roky byl ve Zlíně založen Avion Swing Band.

Na žádnou z těchto událostí, včetně té poslední, si nepamatuji. A proto jsem si přišel dnes poslechnout Avion Swing Band.

Přeji Vám všem, aby se kvůli vaší smrti nezačalo nesmyslně válčit, tak jako v Irsku, aby se Vám ve všech skocích, či pádech podařilo vždy včas otevřít svůj padák, abyste se ještě dlouho těšili poslechem Listovy hudby. Aby Vám ještě dlouho chutnaly tousty, abyste ještě před opuštěním tohoto světa vykonali něco, za co Vám po smrti bude udělena Nobelova cena. A aby se Vám líbila muzika Avion Swing Bandu nejméně tak, jako se líbí mně.

Ve Zlíně 22. října 2010, Sportovní hala, slavnostní řeč při příležitosti zahájení koncertu Avion Swing Band.

Zahájení 6. vědecké rady

Vážené dámy a páni profesoři, docenti a kolegové,

je mi potěšením přivítat Vás na šesté vědecké radě devátého

děkana Fakulty technologické UTB ve Zlíně.

Poslední dny proběhly ve znamení voleb a ještě dnes - třetí den po

uzavření volebních místností - neutichly hlasy nadšení, či zoufání.

Říkám to proto, že i dnešní den bude ve znamení voleb, či

hlasování. Na programu dnešní vědecké rady se budeme

hlasováním vyjadřovat k souhlasu, či nepodpoření návrhu

habilitační komise a odpoledne bude náš universitní akademický

senát volit rektora.

Snad to byl Euklides, velký antický matematik, který kdysi

měl prohlásit, že pravda se nerada zdržuje ve skupině většiny

a upozornil na to, že mnohokrát museli proti většině bojovat i

Olympští bohové.

Dovolte mi tedy vznést přání, nebo přesvědčení, že výsledky

hlasování na naší vědecké radě a stejně tak i dnešní volbou

rektora nebudou Olympští bohové pohoršeni.

Ostatně, mají dost práce napravovat hlasování řeckých odborářů

a udržet Řecko v náručí EU.

Děkuji Vám za přijetí pozvání a dovolte mi přejít k programu

našeho dnešního zasedání.

Zahájení zasedání Vědecké rady děkana FT UTB ve Zlíně dne 12. října 2010

Na začátku akademického školního roku

Vaše excelence, náš milý otče biskupe, vážení patres, profesores, doktores at scholares, dovolte mi, abych Vám všem vyjádřil poděkování za milé pozvání, zvláště za možnost aktivně se účastnit dnešního slavnostního zahájení akademického školního roku.

Když mi student naší fakulty donesl text dnešního čtení s prosbou, zda bych jej nemohl při mši svaté přečíst, byl jsem v časové tísni. Tak jsem slíbil, že se připravím a tak jako v předešlých letech i letos přijdu. Vzal jsem si výtisk domů a zjistil jsem, že mám přečíst úryvek z knihy Jób. Přečetl jsem ji jej několikrát a snažil se pochopit jeho poselství. Uvažoval jsem, jak vhodné je toto čtení pro příležitost slavnostního zahájení školního roku a co by si z něho měli vzít studenti a co vzkazuje pedagogům a co je určeno mně samotnému.

Ve stavu jisté bezradnosti a z toho vyplývající nepřipravenosti na dnešní vystoupení jsem musel odjet do zahraničí. Do letadla jsem si pro inspiraci vzal dvě knížky moudrých slov a po krátké chvilce hledání mne zaujal citát slovního ekvilibristy a rebela Oscara Wilde:

Modlitba by nikdy neměla mít žádnou odezvu, přestala by totiž být modlitbou a stala by se pouhou korespondencí.

A tak mne napadlo, jestli to není odpověď na Jóbova slova, jestli to není ozvěna jeho problému přeložená do dnešní doby.

Při zpáteční cestě mi půjčila kolegyně svou knihu od George Ivomira: The Black book, Kniha života. A v ní jsem našel jiný zajímavý pohled na problém lidských představ o komunikaci s Bohem. Dovolte mi tedy, abych se dnes k tomuto problému vyjádřil slovy jiných a ocitoval jednu pasáž ze zmíněné knihy:

Představ si, že máš jednoho výjimečného přítele na druhém konci světa, o kterém víš, že ti může splnit absolutně všechna přání. A kromě telegrafu nemáš žádnou jinou možnost, jak mu své přání sdělit.

Rozhodneš se, že by sis rád pořídil například auto. A začneš: Ta-tara-ta-ta-ta vyťukávat do telegrafu. Přeji si automobil. Ta-tara-ta-ta-ta Modrý. Ta-tara-ta-ta-ta S koženým interiérem. Atd.

A na druhé straně tvůj přítel trpělivě čeká, až mu sdělíš své přání. Druhého dne si uvědomíš, že jsi zapomněl dodat, že barva má být modrá metalíza, a po dalších dvou třech dnech, že to auto má být nové, po jisté další době, že má být sportovní a s určitými doplňky. A tvůj přítel čeká, aby věděl, co přesně Ti má splnit. A když konečně dozní poslední Ta-tara-ta-ta-ta a začne být jasné, že již více požadavků stran Tvého přání mít nebudeš, začne Tvůj přítel objednávku plnit… jak však pozná, že jsi se svou objednávkou skončil? Bude to tehdy, když dostatečně dlouhou dobu vyčká, aby pochopil, že po týdnu či dvou ještě něco nedoplníš. A začne se s prací. Čím větší je objednávka, tím více času zabere její „zpracování“. A jednoho dne (možná si již dokonce zapomněl) obdržíš automobil.

Jestliže však po celou dobu něco stran svého přání upřesňuješ či doplňuješ, nebo se Tvé přání změnilo do takové míry, že se stalo samoúčelností, a ty neustále ťukáš do telegrafu, že si to přeješ, tvůj přítel bude čekat, dokud neskončíš. Jinak by totiž bylo možné, že neučiní přesně to, co si přeješ. A on je Tvůj natolik dobrý přítel, že si něco podobného nemůže dovolit. A nakonec taky může dojít k tomu, že celý život ťukáš (a přítel čeká) a tvé přání zůstane nesplněno… Všechno záleží na tobě…

Vážení studenti, přeji Vám, abyste v nastávajícím Akademickém roce dokázali posílat ta nejpotřebnější a nejvýstižnější přání, abyste pochopili účel a smysl modlitby, abyste rozšířeným vzděláním dokázali psát kvalifikovaná přání a nezdržovali a neobtěžovali Nejvyššího svými nevyjasněnými, nepromyšlenými starostmi.

Projev po slavnostní mši svaté, 29. září 2010 v kostele Sv. Filipa a Jakuba ve

Zlíně.

70 let v Bratislavě

Vaše magnificence pane rektore, spektabilé, honorábilé, profesores, doctores at scholares,

vážení hosté,

dovolte mi tlumočit upřímnou gratulaci k Vašemu 70-letému výročí jménem Fakulty technologické ve Zlíně. Vaše výročí totiž považujeme za důvod k oslavám i u nás ve Zlíně.

Pro mne osobně je velmi obtížné vyjádřit se k okolnostem vzniku Vaší fakulty z mnoha důvodů.

Není žádným tajemstvím, že velký průmyslový filosof Tomáš Baťa, jehož jméno naše Universita převzala, byl známý tím, že neměl rád akademickou okázalost. Vždy si vybíral své spolupracovníky na základě jejich výsledků z jejich minulého působení, chtěl mít jistotu o jejich uplatnitelnosti a tvůrčích schopnostech.

Na straně druhé, ač mu to žádný zákon nepředepisoval, nechal postavit řadu škol, včetně obecných v okolních obcích. Dodnes je oceňován jeho jednoduchý vzdělávací systém, takzvané Baťovy školy práce. Dopoledne studenti pracovali, odpoledne se vzdělávali. Pragmaticky orientované přednášky obsahovaly nejnovější poznatky a zkušenosti z technologie, podnikové ekonomiky, vyučovaly se cizí jazyky, ale chování v určitých podmínkách včetně rozšiřování všeobecného kulturního přehledu.

Struktura a náplň jednotlivých předmětů takto organizované výuky ale nesplňovala tehdejším zákonem stanovené požadavky vysokoškolské výuky (o kterou ostatně ani Baťovci neusilovali).

A to se ukázalo jako velká výhoda v roce 1939. Němci po studentských demonstracích 28. října postřelili Jana Opletala, kdy se jeho pohřeb proměnil ve velkou protinacistickou demonstraci. Protektorátní Vyhláška rušící vysoké školy byla sice napsána pečlivě, ale přesto se při jejím sepisování zapomnělo na dobře organizovanou firemní Baťovu školu práce. To umožnilo legalizovat badatelské aktivity vysokoškolským odborníkům ze zrušených škol, zejména skupině okolo prof. Otty Wichterleho.

Výsledky jejich práce musely být dokonce utajovány, ale brzy se informace dostaly i k samotnému K. H. Frankovi, který na Staroměstském náměstí v Praze (manifestace byla svolána na počest narozenin Adolfa Hitlera) prohlásil, cituji:

„Ich werde in Zlin keine Hochschule dulden!“ „Nestrpím ve Zlíně žádnou vysokou školu!“

Poprvé (z našeho pohledu) došlo k obrácené situaci, kdy výklad existujících zákonů zabránil likvidaci vzdělávání, v tomto případě vysokoškolských aktivit ve Zlíně. Co se ale nepodařilo K. H. Frankovi, povedlo se národním správcům. Po převratu v roce 1948 byla Baťova Škola Práce zrušena a administrativně převedena na státní střední školu. Zajímavé jsou výroky a zdůvodnění tohoto úkonu. Tehdejší národní správce JUDr. Ivan Holý prohlásil:

„Úroveň naší technické vyspělosti (ve zlínských závodech) je tak vysoká, že i když úplně zrušíme technický rozvoj, nemůže nás západní Evropa dohnat ani za padesát let.“

Tento výrok byl pronesen právníkem, bez analýzy, v evidentní snaze likvidovat třídního nepřítele, či protivníka.

Stačilo ale pár let a objevují se první vyjadřované potřeby technické inteligence provázené úvahami o založení vysoké školy technického typu v tehdejším Gottwaldově. Vznášené námitky nepřejících jsou systematicky odstraňovány a zdůvodňování je upravováno, až se podařilo najít východisko.

V roce 1959 byli přijati první gottwaldovští studenti právě v Bratislavě na STU, jejíž tehdejší vedení se usmívalo nad deset let starým výrokem národního správce a pomohli většinou starým Baťovcům v úmyslu vybudovat důstojné vzdělávací pracoviště , kteří se naopak z hloubi duše za výrok národního správce styděli.

Administrativně bylo toto pracoviště po dvou letech převedeno pod VUT v Brně, ale skupina zaměřená na koželužskou technologii zůstala až do roku 2002 administrativně součástí bratislavské fakulty. Což by mnohem lépe dokázal popsat a osobními zážitky doplnit současný děkan profesor Bakoš.

Dlouho jsem zvažoval, zda k řadě zmíněných příhod přidat i slova našeho státníka, který tehdy, ještě v jiné vysoké státní funkci, při návštěvě Zlína prohlásil:

Nemyslím si, že by měla být v každém městě universita a nepočítejte s mou podporou zřízení samostatné University ve Zlíně.

Nebránily mu v tom žádné zákony, ani nepředložil žádné důkazy. Prostě si jen nemyslel.

Vaše magnificence, pane rektore, spaktabilé, honorábilé,

nechtěl jsem dnešním vystoupením fatalisticky zdůrazňovat naše zlínské problémy. Ostatně diplomaticky by bylo lépe o nich nemluvit, chtěl jsem jen před akademickou obcí na našem případě konkrétně ukázat, že za dlouhou dobou existence vysokoškolských aktivit nejsou jen vědecké úspěchy, ale i překonávání velmi komplikujících aktivit mocných, kteří mají potřebu vzdělání rušit, nebo mu nepřát. A již jen malý dodatek, když byla nakonec v roce 2001 zřízena ve Zlíně Universita Tomáše Bati, na inauguraci nového rektora se dostavil jediný ministr - z Bratislavy.

Vaše magnificence pane rektore,

Má poslední slova patří Vašim moudrým předchůdcům, současným kolegům a pevně věřím i budoucím spolupracovníkům. Ohlédneme-li se dnes na uplynulých sedm dekád, není pochyb o tom, že je za co děkovat, je k čemu blahopřát.

Uprimne Vám blahoželáme a zo srdca dakujem.

QUOD BONUM, FELIX, FAUSTUM, FORTUNATUM - QUE SIT.

Projev na slavnostním zasedání Vědecké rady Fakulty chemickej a potravinárskej technologie Slovenské technické univerzity v Bratislavě, dne 29. září 2010

Ing. Vlastimil Olivka

Vážená truchlící rodino, profesores, doktores at scholares, vážení smuteční hosté,

dovolte mi, abych se jménem vedení Fakulty technologické a s pověřením jeho magnificence pana rektora rozloučil se zesnulým ing. Vlastimilem Olivkou dlouholetým tajemníkem fakulty technologické a předsedou Klubu bývalých zaměstnanců University Tomáše Bati ve Zlíně.
Málokdo z akademických hodnostářů si na počátku svého funkčního období uvědomuje, že mezi jeho povinností patří nejen vítat nové členy akademické obce, přijímat jejich sliby, ale i loučit se s těmi, kteří ukončili své putování po této zemi.

Poslední období bylo pro nás obzvláště smutné, protože jsme se museli několikrát zmiňovat o smrti. V červnu minulého roku to bylo ve čtyřicetileté historii fakulty technologické poprvé, kdy byl jmenován inženýrem „in memoriam“ mladý student, který tragicky zemřel po odevzdání diplomové práce. Těžko se člověk brání dojetí, když dojde ke zmaření lidského života na samém počátku jeho dospělosti. Ale ani dnes, kdy se loučíme s jedním se zakladatelů Fakulty technologické, není snadné ovládat své city.

Ve středu před obědem se objevila na mém mobilu zpráva: „Zemřel tajemník Olivka“.
Vyšel jsem z kanceláře a rozhlížel se, komu tuto smutnou zprávu sdělit. Chodba byla prázdná, všechny dveře zavřené. V nezvyklém tichu bylo slyšet rychlé kroky. Mladý student doběhl ke stolům, všiml si mne na poslední chvíli a polohlasně, možná sám pro sebe promluvil: „Nechal jsem si tady své poznámky a skripta.“ Zvedl ze stolíku zapomenuté věci a odešel.

Stál jsem na té prázdné chodbě zaskočen vlastní bezradností a v té chvíli jsem si uvědomil, že pan Ing. Olivka už nikdy nepřijde, přesto, že si tady, na staré budově Fakulty technologické, toho nechal mnohem více než poznámky, či skripta. To přetrvávající ticho mi připomnělo jiný zážitek.

Při mé poslední zahraniční cestě do Číny jsem měl možnost znovu zajít do Konfuciánského kláštera na severu Pekingu. Hned u brány se mi nabídl mladý mnich, že mne provede. Mají tam jednu zvláštnost, celé Konfuciovo dílo vytesali do čtyř set čtyřmetrových kamenných stél. Za úplného ticha, rušeného jen jemným šuměním jinanových listů, jsme procházeli tímto kamenných lesem moudrosti.

Mnich se občas se zastavil, ukázal na určité vytesané místo a překládal mi text do angličtiny. Já jsem se bál porušit posvátnost toho okamžiku a litoval jsem, že nemám možnost si vše poznamenat.

Vážení přítomní, rád bych Vám dnes něco ze zmíněných moudrostí zopakoval, protože se to pro dnešní příležitost hodí. Odpusťte mi taky, že můj dnešní příspěvek nebude elegantní, protože, sám Konfucius pravil: Upřímná slova nejsou nikdy elegantní a elegantní zase nejsou upřímná.

Na jedné stéle stálo: „Nikdy nezapomínej na zakladatele a vždy usiluj o to, aby se v započatém díle pokračovalo, protože není nic horšího, než když po generaci zakladatelů a budovatelů přijde generace, která si výsledků jen užívá.“

A u jiné řekl: „Kdykoliv budeš pít vodu, pomysli na toho, kdo vykopal studnu.“

V loňském roce naše Fakulta technologická slavila 50 let od zahájení vysokoškolské výuky ve Zlíně, tehdy jako detašované pracoviště při n.p. Svit.

Ing. Vlastimil Olivka se podílel od samého začátku na vybudování FT. S ním jsme byli schopni seřadit fragmenty vzpomínek žijících účastníků se zachovanými doklady a dokumenty.

Dovolíte-li mi na závěr parafrázovat Konfuciovy citáty:

Ing. Vlastimil Olivka byl jeden z hlavních budovatelů studnice vysokoškolského vzdělávání ve Zlíně. A naší povinností je usilovat o to, aby se v započatém díle pokračovalo.

Pokud jsem v úvodu zmínil příhodu se zapomnětlivým studentem, pak proto, že jsem si v tom rozpoložení představil, co by tomu řekl Ing. Olivka, kdyby tam v tom okamžiku vedle mne stál. Asi by neřekl nic, ale jsem si jist, že by se usmíval, to dělal vždy, když měl pocit, že se něco povedlo.

QUOD BONUM, FELIX, FAUSTUM, FORTUNATUM - QUE SIT.

Promoce 8. července 2010

Vaše magnificence vážený pane prorektore, spectabilé páni proděkani, profesores, doctores at scholares, academi civiteas, Vážení hosté, rodiče dnes promovaných studentů, přátelé.

Je pro mne velkou ctí promluvit na dnešní slavnostní promoci studentů technologické Fakulty University Tomáše Bati ve Zlíně. V této složité době bych rád promluvil o významu tradice. Patrně nejstarší doklady o slavnostním ukončení univerzitního studia jsou uloženy v museu Boloňské univerzity. Předpisy pro promoce pochází již z druhé poloviny XIV. století. Stojí v nich, že by se měli rektoři a děkani věnovat promočnímu slavnostnímu projevu, který měl být již tehdy vždy pečlivě připraven, měl by studentům i hostům zdůraznit to nejaktuálnější a tak bylo zakázáno opakovat projevy z předešlých let.

Dnes se většina univerzit znova vrací ke starým, osvědčeným tradicím. Tradice, latinsky „traditio“ v obecném slova smyslu znamená předávání, někdy bývá dodáváno - předávání kulturního, či etického dědictví z generace na generaci. I dnešní naše slavnost se bude odvíjet v duchu starých akademických tradic, chcete-li v duchu předávání. Našim studentům již byly předány diplomy, ale k plnému naplnění symboliky předávání ještě nedošlo. Tak mi dovolte zmínit se o jiném „traditio“, které se neodehrálo v minutách, ale trvalo roky. I v tomto případě jste Vy studenti byli těmi, kdo přijímali. Ti, kteří předávali, byli Vaši rodiče a blízcí. Není třeba zdůrazňovat, že to bylo bez fanfár, talárů, kytic květů a slavnostních obleků. Obě zmíněná předávání však provází představy o Vaší lepší budoucnosti.

Jeden z velkých básníků napsal, že za drobné dary děkujeme okamžitě, ale to, že jsme dostali velké dary, si uvědomujeme až tehdy, kdy už není možné poděkovat. Tak tedy, dovolte mi promluvit za Vás milí studenti, kterým by pro dnešní velké prožívané štěstí nezbyl čas na slůvka díků. Milí rodiče, příbuzní, přátelé, mé životní zkušenosti mne opravňují jménem, dnes na podiu předstoupených, studentů ocenit Vaše „traditio“: Vám všem díky.

Dále mi dovolte promluvit o dalším předávání, za které bych možná netrval na okamžitém poděkování. Byl bych totiž rád, kdyby toto „traditio“ dneškem neskončilo a mohlo pokračovat. Mám na mysli ty, které mi tradice přikazuje oficiálně oslovit slovy: profesores at doctores. Aristoteles kdysi prohlásil, že dobrý žák je ten, který překoná svého učitele. Vám milé kolegyně a kolegové přeji, aby Vaše dílo a výsledky Vaší snahy byly v krátké budoucnosti mnohonásobně překonány. Protože učitel, který nepředává, nemůže být nikdy dobrým učitelem.

Než se obrátím k našim dnešním absolventům, snad nebudete protestovat, pronesu-li krátké laudatio na představitele státní moci. Jejich „traditio“ jsme možná nevnímali, ale v jakési formě jsme je všichni přijímali a možná i využívali. Bez ohledu na to, že žádný z politiků nepřijal naše pozvání na dnešní slavnost, dovolte mi předat jim slova díků.

Nakonec, Vážení inženýři, poslední dnešní slova patří Vám. A začněme je antickým citátem. Římané nebyli hrdí na své město, protože bylo velké, ale Řím byl velký proto, že na ni byli hrdí Římané. Velikost Vaší alma mater bude měřena Vaší hrdostí na ni. Anglický dramatik minulého století William Somerset Maugham napsal: Tradice je dobrý průvodce, nikoli vězení. Konec citátu. Tradici tedy nelze chápat, nebo na ni pohlížet, jako na překonané, nepotřebné pravidlo. Tradice pomáhá v orientaci, ukazuje směr, překonané tradice rychle zanikají.

V této souvislosti bych si dovolil připomenout myšlenku velkého průmyslového filosofa Tomáše Baťu, po němž byla nazvána i naše Alma Mater. V úvodu jeho knihy vydané v roce 1932, nazvané: Úvahy a projevy, najdeme tato slova:

Náš život je jediným předmětem na tomto světě, který nemůžeme považovati za své soukromé vlastnictví, neboť jsme ničím nepřispěli k jeho vybudování. Byl nám jenom propůjčen s povinností odevzdati jej potomstvu rozmnožený a zdokonalený.

Tento citát jsem nevybral náhodně, protože si můžeme položit otázku: Cožpak nejsou promoce první oslavou výsledků našich snah na cestě rozmnožování vědomosti a schopnosti, které máme předávat našim potomkům?

Promoce jsou ale časem prožívané radosti, a na závěr mi dovolte ještě jednou přesunout se do XIII. století. Z této doby totiž pochází nejstarší dodnes zpívaná píseň: Gaudeámus Igitur. Zvykli jsme si na slova v latině, ale stojí zato si je dnes připomenout:

Gaudeamus igitur, iuvenes dum sumus: post iucundam iuventutem, post molestam senectutem, nos habebit humus.

Aneb, nechte nás slavit, když jsme mladí. Po veselém mládí, po mrzutém stáří, hlína nás pohltí.

Vivat academia, vivat professores, vivat membrum quodlibet, vivant membra quaelibet, semper sint in flore!

Dlouhý život akademie, dlouhý život učitelé! Dlouhý život studente! Dlouhý život studentko! Kéž se Vám vždycky daří!

QUOD BONUM, FELIX, FAUSTUM, FORTUNATUM - QUE SIT.

Promoce 8. července 2010.

APRÁLES

Dámy a pánové,

Dnešní den slavíme ve Zlíně historicky již druhý APRÁLES.

Obraťme naši pozornost do historie. Podívejme se, jak významný je dnešní den.

Jen namátkou:

Dnes před 382 roky byla v roce 1628 ukončena třicetiletá válka, aby byla zahájena válka švédsko-francouzská.

Dnes před 110 roky byla v roce 1900 v Libni vyrobena první česká lokomotiva.

Dnes by taky oslavil Sadám Husain 71 narozeniny.

Dnes byl před 65 roky italskými partyzány popraven společně se svou milenkou Clarou Petacciovou duce Benito Mussolini.

Přeji Vám jménem vedení FT, aby se boj o záchranu výroby českých lokomotiv nepřeměnil v dlouholeté bitvy, ve kterých by byli popravováni novodobí diktátoři se svými milenkami.

Slavnostní řeč při příležitosti zahájení studentské slavnosti APRÁLES, 28 dubna 2010.

Feuchtwanger

Dámy a pánové,

dovolte mi, dříve než zahájíme jednání již šesté Vědecké rady Fakulty technologické, vzpomenout na jeden můj zážitek, který se mi vybavil v souvislosti s událostmi posledních dní.

Před víc než čtyřiceti lety jsem si vybral pro písemnou část maturitní zkoušky z českého jazyka esej. Téma bylo Můj oblíbený literární hrdina. Protože jsem krátce před tím četl Feuchtwangera, začal jsem psát o jednom jeho románu. Ale po chvíli nebylo psát o čem a tak jsem musel přidávat. A připsal jsem výrok jedné jeho hrdinky, která říkala něco ve smyslu:

„Člověk se učí dva roky mluvit, ale šedesát let se učí mlčet“.

Pointa k tomuto výroku byla v tom románu ale o pár stránek dále. Hrdinka to komentuje:

„Když jsem říkala, že po šedesáti umí člověk mlčet, nemyslela jsem tím, že by mlčel, ale že nemluví tolik o hloupostech.“

Na tuto esej jsem dostal dvojku a musel jsem si před celou třídou vyslechnout komentář, že je to proto, že jsem určitě Feuchtwangera nečetl, ale přečetl jsem si někde pěknou esej o Feuchtwangerovi. To se mne dotklo, a když jsem se s tím svěřoval své známé, usmála se a řekla:

„To bude tím (myslela češtináře), že ještě nemá šedesát!“

Takže je to tady. Dnešní naše vědecká rada má oproti minulému zasedání o jednoho šedesátníka navíc. Doufám, že poznáte, že alespoň trochu ubude nadbytečných řečí.

Dovolte mi připít si s Vámi na tuto událost. S Vámi v řečech shovívavějšími, i s Vámi, kteří stále ještě dáváte dvojky, kde by patřily jedničky.

Zahájení Vědecké rady FT UTB ve Zlíně, dne 16. 03. 2010

Oslava 60. narozenin

Vážení přátelé, srdečně Vás vítám.

Několik méně známých fakt z mého života. Narodil jsem se doma v Boršicích. Přišlo to rychle, k telefonu bylo dál, než k porodní babce. Bylo to po poledni. Táta, když se prý vracel z práce na kole, volali na něho sousedi: „Franto! Máš kluka!!!“

Protože byl kapelníkem, přišli před naše všichni jeho kamarádi, vzali si nástroje a hráli pod našimi okny až do večera. Vypili dědovi soudek Rýňáku, říkal mi, že to byl velice dobrý ročník. Tato první oslava mých narozenin se významně promítla do mého života. Od té doby si maminka vždycky přála, abych se „nepotatil“ a nehrál v dechovce. Její přání jsem splnil, ale kdo ví, jestli to přání nemůže nakonec za to, že jsem si vzal profesionální muzikantku.

Ta ulice, kde jsem se narodil, se jmenuje Raškoun. Až později jsem se dověděl, že je moje jediné „Nomen Omen“: Raška je prý staroslovansky švec.

Bylo mi tedy dopřáno prožít již šedesát let, ale zároveň šedesát dvě jara. To první jaro navíc bylo v šedesátém osmém. Hlavy nám pletly první lásky a do toho všeho voněla naděje… Bylo to krásné jaro navíc, i když mi zkomplikovalo život. Natolik, že jsem nesměl studovat na vysoké škole. Ale nakonec, vidíte, že osud je někdy relativní. A taky jsem chtěl říct, že všechna další jara byla krásná. I to jedno další – podzimní, prožité na jižní polokouli.

V září roku 2006 se u nás pily burčáky, když nás po týdenním jednání kolegové v Kapském Městě vyvezli na Stolovou horu. Popisovali místní endemity, keřík, co vypadal jako pampeliška a příkopy byly plné kal, bílých svatebních květin. Rozkvetlá Stolová hora je mnohem krásnější, než ji popisoval Julius Verne!!! Tak tedy první vzkaz patří Vám, mladším kolegům, plánujete-li svatbu, doporučuji Vám podzim, na Stolové hoře. Kaly zadarmo a vynikající vína!!!

Chtěl bych dnes taky doporučit něco mým starším kolegům, kteří mají šedesátku za sebou. Jen pro jistotu jsem se zeptal některých, jaké je to být šťastný po šedesátce. A výsledek průzkumu byl ohromující. Když je šedesátník šťastný, tak plácá blbosti.

Takže milí moji, tímto projevem jsem Vám jen chtěl dokázat, že šedesátka je tu a že jsem šťastný.

Už jenom jeden citát na konec. Je od sv. Tomáše Akvinského:

KDO NENÁVIDÍ VÍNO, HŘEŠÍ, I KDYŽ JE TO HŘÍCH BEZEJMENNÝ.

Ve jménu Vašeho zdraví nehřešte!

Řeč před zahájením koncertu Ivo Jahelky, pořádaném 10. 03. 2010 pro přátele na oslavu 60 narozenin.

Víno a deficit

Dámy a pánové,

já mám jeden takový problém. Když jsme psali ráno přednášku, tak jsem ji nechal kolegovi přečíst, jeho mínění je na fakultě vždycky vysoce ceněné a závažné, a on řekl, že tak slabý úvod ještě nečetl. Jak na to reagovat? Tak Tondo, zkus si to.

Ono je to trochu jinak. Já jsem ho ve skutečnosti pochválil za tak slabý úvod, protože bude potom prostor na gradaci, rozumíte. Ale přece jenom, když už ten úvod musí být, tak já bych to řekl takto. Jestli jste si všimli, ve všech těch přednáškách se autoři zabývali tím, v podstatě, čemu se říká, z pohledu chemicko-inženýrského samozřejmě, tou věcí kvality, ale ta kvantita, ta tam nebyla příliš rozebrána. Já vám proto zkusím vysvětlit, jak to s tou kvantitou je. To je takto. Napřed musíte udělat experimenty. Potom na tyto experimenty musíte nasadit matematický model. A potom zvolit účelovou funkci, podle které parametry matematického modelu na základě měření identifikujete.

No. Já se bojím, že oni mi moc nerozuměli.

To je takový ten stařecký problém, který má dvě stránky, a to je, že nemůžete ten problém uchopit, velice těžko se ten problém chápe, nebo-li uchopuje, a ten druhý stařecký problém je – opustit problém.

Na to právě slouží taková vhodná hesla, aby ten dotyčný začal mluvit o něčem jiném. Například. Zkuste někdy bradavice namáčet do kokakoly. Katastrofa.

Kolega tím chtěl říci, že se nemáme vyhýbat věcem, které na první pohled nemají s řešenými problémy nic společného. Například deficit v lidové písni. Tam by ho nikdo nehledal, ale nenechte se mýlit.

Dovolte nám dnes sáhnout do pokladnice českých lidových písní a vyložit si starou lidovou a známou píseň. Prosím muzikanty o její první sloku.

Letěla husička,

letěla z Vysoka,

nemohla doletět,

[spadla do potoka].

Tedy, jak lze text této písně správně vyložit, ale buďme konkrétnější, kde je deficit zakódován. V prvním verši jsou podezřelá, případně nejasná dvě klíčová slova.

Husička, tam nic nehledejme, je to známý vodní pták latinsky Anser anser – po jednoduchých úpravách je jedlý, nejchutnější v období okolo 11. 11., a to každoročně. V jiných obdobích se dá hovořit o jeho nabídkovém deficitu. Případně můžeme hovořit o jeho pobytovém deficitu, ke kterému dochází přibližně ve zmíněném ročním období. Důvody jsou dva - kulturně pěstovaní jedinci jsou připravovaní na vrcholný zážitek na Martinské hody, a ti divocí, nekulturní o to přichází, protože svatý Martin jim nic neříká, a tak si odtáhnou do teplých krajin.

Druhé záhadné slovo je ale Vysoko, respektive obrat „letěla z vysoka“ a jeho výklad není nikterak jednoduchý. Už slovní spojení je nesprávné a je pozoruhodné, že to dosud nikomu nevadilo.

Letěla z vysoka. Znáte nějaký případ, že by někdo letěl z vysoka?

Řešení je ale jednoduché. Toto slovo se ve zpěvnících psalo s chybou. Správná verze je s velkým V a měkkým i.

Z Visoka se nelétá vážení, podle stránek Internetu se město Visoko nachází v Chorvatsku ve Varaždinské Županiji a co je důležité, nemá letiště. Ale jak se nám podařilo zjistit, odpočívají tam husy, když táhnou jak do, tak i z teplých krajů.

Analýza druhého řádku této sloky je poměrně snadná.

Ne, to je třetí řádek. Třetí řádek: nemohla doletět. V původním výkladu jsem četl, že to byl energetický deficit. Že ta husa už nemohla. Je to jinak. Ona měla žízeň. V tom textu je spadla do potoka. To se odehrává většinou v noci, ornitologové to znají, ono to vypadá, jakože spadne, ale ona tam přistane, rozumíte. Ale důležité je, že přece jenom let je dlouhý, je porušený pitný režim, a takhle to dopadne.

Pád husičky je tedy způsoben sice málo prostudovaným, ale nepochybně existujícím jevem: husím nedodržováním pitného režimu. Její pád tedy vůbec nesouvisí s jakýmkoliv rozpočtovým deficitem, nýbrž to může být její nekázeň, případně kombinovaná jiným deficitem. Klíčem k celému problému je ale sloka druhá. Před tím, než nám ji naši kamarádi zahrají, si prosím povšimněme, že druhá sloka zdánlivě vůbec nenavazuje na sloku první. Autor totiž považuje národnostní problémy na chorvatsko-srbské hranici buď za vyřešené, nebo stále ještě velmi citlivé.

Tak tedy prosím hudbu.

Andulko, Andulko,

nebuď trucovitá,

kdybys byla moje,

[byla by jsi bita].

Tady teprve začíná hlavní problém. Ano, až dosud to bylo jednoduché, ale rozkódujme si slova druhé sloky této tak známé písně.

Především, kdo je Andulka, proč je trucovitá a případně, proč není moje.

Opět nám dovolte malý statistický průzkum. Prosím, aby zvedly ruku všechny přítomné Andulky. Prosím skrutátora, aby se ujal sčítání hlasů.

Není tomu tak.

Otázka druhá. Prosíme, ať zvednou ruku ty Andulky i ne-Andulky, které jsou trucovité. Prosím pořadatele, aby je vyvedli ze sálu.

Ještě by bylo dobré zjistit, která z přítomných byla někdy ve Visoku. Prosím zaznamenat. A která z vás již někdy spadla do potoka.

A nyní mi promiňte, ale průzkum musí být úplný. Nyní ať zvednou ruku ty Andulky, které byly moje.

Ano, vážení přítomní, tady vidíte, tak vypadá absolutní deficit pozitivních odpovědí.

Abychom to uzavřeli, všechny ženy, které nedokázaly odpovědět pozitivně na naše otázky, si po ukončení konference mohou vyzvednout potvrzení:

že nejsou husy, nebo že nespadly do potoka.

Po konzultaci s našimi právníky a v souvislosti s očekávaným vývojem věcí příštích jsme ustoupili od záměru vydávat potvrzení o trucovitosti přítomných žen.

Tak tedy pojďme ke sloce poslední.

Byla by jsi bita

tou lískovou holí,

tou to má Andulo

[tou to túze bolí].

Všimněte si té závažné změny, v předešlé sloce nebyla Andulka má, ale ve třetí sloce se jasně uvádí „ tou to má Andulko, tou to túze bolí“.

Vzal si neznámý autor nakonec Andulku?

Co já vím?

Nakonec? Nebo mezi druhou a třetí slokou?

My vlastně nemáme pražádného důkazu, že by mohla být Andulka trucovitá bita. Ale ani toto zjištění nás nepřimělo k ukončení našich badatelských aktivit. Podařilo se nám dnes ráno najít scházející dvě sloky, které se zpívaly na buchlovicku, ještě mezi světovými válkami.

Poslechněme si je obě.

Vodičku vypila,

aby ji šenkýři

[nelili do piva].

Raděj do gořalky

že se v ní mývají,

[buchlovské panenky].

Ano, potvrzuje se Blahova teorie, i když ne úplně. Deficit informací se ale podstatně podařilo snížit.

Přátelé, máme dost důkazů na to, abychom po dnešním našem jednání mohli podat návrh na hájení.

Nechť jsou Andulky hájené, ale především ty, které pijí vodu a umývají se ve slivovici. Trucovité a nepijící je povoleno lovit celoročně.

Děkujeme vám za pozornost.

Telefonování v masopustu

Taková zvláštní asociace. Volali mi včera ze Španělska a telefon mi začal blikat, že potřebuje dobít a to rychle, jinak že můžu přijít o důležitá data. Musel jsem se vrátit do práce, telefon napojit na dobíječku a vše se podařilo zachránit. A ta asociace? Je to vzpomínka na pana Baťu. Telefonoval mi kdysi, mluvili jsme asi hodinu, až se mi vybil mobil. Kdykoliv mi pak volal znovu, vždy se ptal, jestli mám dobrou „batérku“. Nemyslel to nikdy jako výčitku, bylo to konversační klišé, které mne nutilo vymýšlet si nové a nové odpovědi.

Pan Baťa už rok a půl nevolal… Taky akumulátory se od té doby zlepšily, ale člověk musí na telefon pořád myslet. Na setkání s panem Baťou se nedá zapomenout. Tak mne napadá, v tomto masopustním období, až nám jednou dojdou naše životní baterie, upozorní nás někdo?

Psáno pro MF Dnes