Na začátku akademického školního roku

Vaše excelence, náš milý otče biskupe, vážení patres, profesores, doktores at scholares, dovolte mi, abych Vám všem vyjádřil poděkování za milé pozvání, zvláště za možnost aktivně se účastnit dnešního slavnostního zahájení akademického školního roku.

Když mi student naší fakulty donesl text dnešního čtení s prosbou, zda bych jej nemohl při mši svaté přečíst, byl jsem v časové tísni. Tak jsem slíbil, že se připravím a tak jako v předešlých letech i letos přijdu. Vzal jsem si výtisk domů a zjistil jsem, že mám přečíst úryvek z knihy Jób. Přečetl jsem ji jej několikrát a snažil se pochopit jeho poselství. Uvažoval jsem, jak vhodné je toto čtení pro příležitost slavnostního zahájení školního roku a co by si z něho měli vzít studenti a co vzkazuje pedagogům a co je určeno mně samotnému.

Ve stavu jisté bezradnosti a z toho vyplývající nepřipravenosti na dnešní vystoupení jsem musel odjet do zahraničí. Do letadla jsem si pro inspiraci vzal dvě knížky moudrých slov a po krátké chvilce hledání mne zaujal citát slovního ekvilibristy a rebela Oscara Wilde:

Modlitba by nikdy neměla mít žádnou odezvu, přestala by totiž být modlitbou a stala by se pouhou korespondencí.

A tak mne napadlo, jestli to není odpověď na Jóbova slova, jestli to není ozvěna jeho problému přeložená do dnešní doby.

Při zpáteční cestě mi půjčila kolegyně svou knihu od George Ivomira: The Black book, Kniha života. A v ní jsem našel jiný zajímavý pohled na problém lidských představ o komunikaci s Bohem. Dovolte mi tedy, abych se dnes k tomuto problému vyjádřil slovy jiných a ocitoval jednu pasáž ze zmíněné knihy:

Představ si, že máš jednoho výjimečného přítele na druhém konci světa, o kterém víš, že ti může splnit absolutně všechna přání. A kromě telegrafu nemáš žádnou jinou možnost, jak mu své přání sdělit.

Rozhodneš se, že by sis rád pořídil například auto. A začneš: Ta-tara-ta-ta-ta vyťukávat do telegrafu. Přeji si automobil. Ta-tara-ta-ta-ta Modrý. Ta-tara-ta-ta-ta S koženým interiérem. Atd.

A na druhé straně tvůj přítel trpělivě čeká, až mu sdělíš své přání. Druhého dne si uvědomíš, že jsi zapomněl dodat, že barva má být modrá metalíza, a po dalších dvou třech dnech, že to auto má být nové, po jisté další době, že má být sportovní a s určitými doplňky. A tvůj přítel čeká, aby věděl, co přesně Ti má splnit. A když konečně dozní poslední Ta-tara-ta-ta-ta a začne být jasné, že již více požadavků stran Tvého přání mít nebudeš, začne Tvůj přítel objednávku plnit… jak však pozná, že jsi se svou objednávkou skončil? Bude to tehdy, když dostatečně dlouhou dobu vyčká, aby pochopil, že po týdnu či dvou ještě něco nedoplníš. A začne se s prací. Čím větší je objednávka, tím více času zabere její „zpracování“. A jednoho dne (možná si již dokonce zapomněl) obdržíš automobil.

Jestliže však po celou dobu něco stran svého přání upřesňuješ či doplňuješ, nebo se Tvé přání změnilo do takové míry, že se stalo samoúčelností, a ty neustále ťukáš do telegrafu, že si to přeješ, tvůj přítel bude čekat, dokud neskončíš. Jinak by totiž bylo možné, že neučiní přesně to, co si přeješ. A on je Tvůj natolik dobrý přítel, že si něco podobného nemůže dovolit. A nakonec taky může dojít k tomu, že celý život ťukáš (a přítel čeká) a tvé přání zůstane nesplněno… Všechno záleží na tobě…

Vážení studenti, přeji Vám, abyste v nastávajícím Akademickém roce dokázali posílat ta nejpotřebnější a nejvýstižnější přání, abyste pochopili účel a smysl modlitby, abyste rozšířeným vzděláním dokázali psát kvalifikovaná přání a nezdržovali a neobtěžovali Nejvyššího svými nevyjasněnými, nepromyšlenými starostmi.

Projev po slavnostní mši svaté, 29. září 2010 v kostele Sv. Filipa a Jakuba ve

Zlíně.