Slavnostní vědecká rada

Vaše magnificence pane rektore, spektabilé, honorábilé, profesores, doctores at scholares, vážení hosté.

Promluvit k účastníkům dnešní slavnostní vědecké rady FT UTB ve Zlíně není snadné. Lidská paměť není schopna uchovat všechny události v původních souvislostech, s časem začíná přikrášlovat, či zapomenuté nahrazovat.

Dovolte mi místo obvyklého vzpomínání na uplynulé období, k jejichž kořenům stále ještě sahá paměť některých z nás, začít dnešní zamyšlení připomenutím rozporuplné historické osobnosti. Mám na mysli byzantského stratega Konona, který později jako císař přijal jméno Leon III. (přívlastkem Syřan). Pod jeho vedením a za jeho vlády Byzantinci odrazili několik soustředěných útoků na Konstantinopol. Kdyby tehdy zvítězila muslimská armáda sultána Omara II., s vysokou pravděpodobností by dnes v Evropě nebylo gotických katedrál, barokních soch a ani středověkých universit. Tento císař nebyl v minulosti oslavován, protože jeho působení je spojováno s první vlnou obrazoborectví. Tak se stalo, že je v mnoha starších historických učebnicích označován jako kariérista, zlosyn, či zrádce. Moderní historici se snaží upozornit na jiné jeho zásluhy, které bezesporu ovlivnili nejen počátky naší státnosti, ale později i vývoj celé Evropy.

Málo se ví, že v roce 726 vydal Leon III. Syřan trestní kodex Eklogé. Ten byl přeložen bratry Cyrilem a Metodějem do staroslověnštiny a pod názvem Zákon sudnyj ljudem se na Moravě používal i po zákazu sloužit bohoslužby ve slovanském jazyce. Historici tento málo známý počin označují jako významný a naší společnosti nedoceněný.

Chtěl bych však zmínit jinou skutečnost. Císař Leon III. je taky první známý císař, který zrušil universitu. Přitom Konstantinopolská universita se v jeho době těšila velmi dobré pověsti.

Obě zmíněné události se v naší historii ještě několikrát zopakují.

Jan Amos Komenský ve složité a komplikované době viděl své poslání spíše v roli obhájce reformované víry, než jako vědec pedagog. Zákon sudnyj ljudem je v jeho době již zapomenut. V nových kodexech se zdůrazňuje článek: „Kujus regijo, ešus religio“ (Cuius regio, eius religio) a ten přinutí později označovaného Učitele národů opustit svou vlast. Je doloženo, že dlouho odmítal nabídky různých universit, až nakonec přijal nabídku Britského parlamentu a v letech 1671-2 začíná přednášet na Londýnské akademii věd.

Připomeňme si v této souvislosti taky osud nejstarší moravské univerzity v Olomouci, která po revolučním roce 1848 upadla v nemilost a nové právní předpisy umožnily Habsburkům její postupnou likvidaci. Cenné universitní insignie byl převezeny na Leopolds Universität v Insbrucku a jako celek byla universita zrušena dekretem 1860.

Věnujme pozornost i průmyslovému filosofovi Tomáše Baťovi, jehož jméno naše Universita převzala. Není žádným tajemstvím, že neměl rád akademickou okázalost. I když měl ve svém týmu několik absolventů universit, nevybíral své spolupracovníky nikdy podle akademických titulů. Vždy přihlížel k výsledkům z jejich minulého působení a chtěl mít jistotu o uplatnitelnosti a tvůrčích schopnostech.

A ač mu to žádný zákon nepředepisoval, nechal postavit řadu škol, včetně obecných (ve Slušovicích, Malenovicích, na Kudlově, v Loukách či na Letné).

Po krátké době rozvoje firmy Baťa je již v roce 1925 zakládána Baťova škola práce (původně jen pro hochy a od roku 1929 i pro dívky). V roce 1933 bylo ve třech internátech 4 500 zájemců o studium a v následujícím roce 1934 bylo žadatelů již 19 000. Pro studium bylo vybíráno 1 000 až 1 500 nováčků nejen z Československa, ale i z Anglie, Ameriky, Francie, Německa, Holandska, Egypta, Polska, Bulharska, Rumunska a Jugoslávie.

Pro pečlivě vybíranou skupinu mladých mužů ve své době vybudoval vzdělávací systém, z dnešního pohledu za neuvěřitelných podmínek. Dopoledne se pracovalo a odpoledne byla výuka. Přednášky obsahovaly nejnovější poznatky a zkušenosti z technologie, podnikové ekonomiky, učili se cizím jazykům, ale chování v určitých podmínkách včetně rozšiřování všeobecného kulturního přehledu.

Struktura a náplň jednotlivých předmětů takto organizované výuky ale nesplňovala tehdejší zákonem stanovené požadavky vysokoškolské výuky (o kterou ostatně ani Baťovci neusilovali).

A to se projevilo jako velká výhoda v roce 1939, kdy Němci po studentských demonstracích 28. října postřelili Jana Opletala, kdy se jeho pohřeb proměnil ve velkou protinacistickou demonstraci. Protektorátní Vyhláška rušící vysoké školy byla napsána pečlivě, ale přesto se při jejím sepisování zapomnělo na dobře organizovanou firemní Baťovu školu práce. To umožnilo legalizovat badatelské aktivity vysokoškolským odborníkům ze zrušených škol, zejména skupině okolo Otty Wichterleho.

Výsledky musely být dokonce utajovány, ale brzy se informace dostaly i k samotnému K. H. Frankovi, který na Staroměstském náměstí (manifestace byla svolána na počest narozenin Adolfa Hitlera) prohlásil:

„Ich werde in Zlin keine Hochschule dulden!“

„Nestrpím ve Zlíně žádnou vysokou školu!“

Poprvé (z našeho pohledu) došlo k obrácené situaci, kdy výklad existujících zákonů zabránil likvidaci vzdělávání, v tomto případě vysokoškolských aktivit ve Zlíně. Co se ale nepodařilo K. H. Frankovi, povedlo se národním správcům. Po převratu v roce 1948 byla BŠP zrušena a administrativně převedena na státní střední školu. Zajímavé jsou výroky a zdůvodnění tohoto úkonu. Tehdejší národní správce JUDr. Ivan Holý prohlásil:

Úroveň naší technické vyspělosti je tak vysoká, že i když úplně zrušíme technický rozvoj, nemůže nás západní Evropa dohnat ani za padesát let.

Byl pronesen právníkem, bez analýzy, v evidentní snaze likvidovat nepřítele, nebo protivníka.

Stačilo ale pár let a objevují se první vyjadřované potřeby technické inteligence provázené úvahami o založení vysoké školy technického typu v tehdejším Gottwaldově. Vznášené námitky nepřejících jsou systematicky odstraňovány a zdůvodňování je upravováno.

Dlouho jsem zvažoval, zda k řadě zmíněných příhod přidat i slova našeho státníka, který tehdy ještě, v jiné vysoké státní funkci při návštěvě Zlína prohlásil:

Nemyslím si, že by měla být v každém městě universita a nepočítejte s mou podporou zřízení University ve Zlíně.

Nebránily mu žádné zákony, ani nemusel obětovat náklady na vzdělání pro obranu evropské kultury, či tradice. Prostě si jen nemyslel.

Vaše magnificence, pane rektore,

nechtěl jsem dnešním laudatiem fatalisticky zdůrazňovat, že přeloženým Zákoníkem Leona III. byly na Moravu přineseny základy zákonů spolu s trendy vzdělání rušit, nebo mu nepřát.

Výčet zmíněných událostí byl totiž zvolen vědomě, byl inspirován výroky amerického historika Lewise - specializujícího se na problémy orientu, především na islám a na vývoj střetávání západní a islámské kultury.

Podle něho je lidský pokrok výsledkem vyrovnávání se s neúspěchy. V podstatě se dají dohledávat dvě hlavní charakteristické reakce na neúspěch.

V případě prvním se především hledají viníci neúspěchu mimo skupinu neúspěšných a připravují se plány na to, jak zlikvidovat svého protivníka.

U druhé skupiny se naopak hledá reserva a chyby v aktérech samotných a sbírají se síly na odstranění příčin neúspěchu.

To první generuje komplexy a vytváří prostředí pro rozvoj terorismu a hlavně, je tomu chování věnována nezvyklá pozornost sdělovacích prostředků.

To druhé obvykle zůstává veřejnosti utajeno a nebývá tak často publikováno a proto se ani nestává součástí našeho vědomí.

Co dodat?

* Dne 24. dubna 1959 bylo rozhodnuto o zahájení vysokoškolské výuky technického typu ve tehdejším Gottwaldově a 15. dubna 1969, pár dní před nástupem dr. Gustava Husáka do funkce generálního tajemníka KSČ, je zřízena fakulta technologická.

* K 1. lednu 2001 byla zřízena samostatná universita Tomáše Bati ve Zlíně.


Civitae academie,

Začali jsme Leonem III. a končíme filosofem Lewisem.

Ten první zabránil vstupu Omarovy armády na evropské území, ten druhý se snaží z dobových materiálů dopátrat, co posouvá lidstvo v pokroku.

Vaše magnificence pane rektore,

děkuji Vám, že jste ocenil tři významné brněnské osobnosti, které nás učili dohledávat naše reservy a od samotného počátku v nás nehledali nepřítele.

Poslední slova patří mým kolegům současným i minulým Vážení, při výročích blahopřeje a děkuje. Ohlédneme-li se dnes na proběhlé období, není pochyb o tom, že je za co děkovat, je k čemu blahopřát. Mohu nezvratně dokázat, že naše současné postavení je převážně výsledek našich vnitřních reserv a odstraňování nedostatků. Přijměte všichni mé díky a blahopřání.

Ale nezapomínejme si trvale, ne jen dalších čtyřicet, promiňte čtyřista let pokládat si tu druhou Lewisovu otázku:

Co ještě děláme špatně, že stále nejsme nejlepší?


QUOD BONUM, FELIX, FAUSTUM, FORTUNATUM - QUE SIT.
_______________________________________________________________

Při zasedání vědecké rady byli oceněni brněnští profesoři prof. Ing. Petr Vavřín, DrSc., prof. Ing. Emanuel Ondráček, CSc. a doc. RNDr. Ing. Jan Vrbka, DrSc., Dr.h.c. .

Imatrikulace

Honorabile páni proděkani, profesores, doctores at scholares, academii civie academicie, drazí studenti, vážení hosté, příbuzní našich studentů, přátelé!!!!

Je pro mne velkou ctí přivítat Vás dnes v takovém počtu při slavnostní imatrikulaci. Smyslem dnešní slavnosti je podle historické tradice složení slibu, po kterém jste se formálně stali členy akademické obce University Tomáše Bati ve Zlíně. Pokud jsem v předchozí větě uvedl slovo formální stav, mínil jsem to vážně a dovolím si tuto použitou formulaci zdůraznit.

Vedou mne k tomu události posledních dní. Zajisté jste se setkali ve veřejných sdělovacích prostředcích s kauzami, ve kterých se skloňuje slovo „plagiát“. Jen namátkou:

• Z. S., soudce Nejvyššího soudu a L.N., člen nejvyššího státního zastupitelství, opisovali a publikovali pod svými jmény cizí odborné texty
• J. H., jako kytarista skupiny Support Lesbiens použil v písničce In Da Yard motiv starší písničky Jana Kalouska Chodím ulicí.
• Proděkan Právnické fakulty jedné university opsal desítky stran své disertační práce. I oponentský posudek disertace, který vypracoval děkan právnické fakulty byl plagiátem.

Co je to plagiát? Norma ČSN ISO 5127-2003 definuje plagiát jako „představení duševního díla jiného autora půjčeného nebo napodobeného v celku nebo z části, jako svého vlastního“. Na stránkách internetu najdete stovky diskusních stránek s názory, ze kterých vyplývá snaha problém relativizovat, zpochybňovat a bránit se ve smyslu, že je to přece normální, že se tomu zabránit nedá, že přece nevznikla žádná škoda, že to v této podobě zakázáno není a ani to zakázat nelze.

Dovolte mi před dalším pokračováním zdánlivě odbočit od zmíněného problému.

Nedávno jsem se setkal v čekárně se svým bývalým spolupracovníkem. Je již dlouho nahluchlý a nedokáže mluvit potichu. Na celou čekárnu mi vyprávěl, jak mu policie sebrala „papíry“. Večer si popili a ráno nadýchal. Vykřikoval na celou čekárnu, jak se bránil, jak jim zkoušel tvrdit, že to musí být jenom zbytek ústní vody, kterou ráno použil, protože večer měli česnekové topínky. Policie ho odvezla do nemocnice a tam mu vzali krev. Je už půl roku bez papírů a jaký je to u nás „nepořádek“, když v sousedním Německu by mu pro pár promilí nic neřekli.

Bylo mi ho jaksi líto, ale nechtělo se mi v čekárně s ním hlasitě diskutovat, o tom, co je normální a co je šikana. Myslel jsem si, že bude lépe ho nechat v jeho přesvědčení, že mu policisté ublížili.

Oba jsme přitom nepostřehli, že z ordinace vyšla starší paní o berlích. Opřela je o zeď a pomalu se oblékala do kabátku pověšeného na věšáku. Já jsem si všiml, že má problémy se vsunutím druhé ruky do rukávu, ale byla ode mne snad pět metrů a mnohem blíže bylo několik mladších pacientů. Než bych vstal a došel k ní, určitě by mne někdo předběhl. Zvládla to bez pomoci, ale zastavila se a dívala se chvíli do země, jako by odpočívala. Můj bývalý spolupracovník pokračoval: jak se u nás policajti, místo toho aby řídili dopravu, vyžívají v šikaně. On že se nedočká takového přístupu jaký je v Německu.

Paní se najednou otočila a namířila si to rovnou k nám. Zastavila se před mým sousedem, zvedla hlavu a mírně vzrušená řekla:

Pane, takový frajer jako vy, mne srazil vloni před Velikonocemi. Chodím o berlích už půl roku. A taky tvrdil, že to byla ústní voda.

Nečekaně se otočila i ke mně:

A Vám se pane děkane divím, že posloucháte takové řeči a nic mu neřeknete!!!

Odešla. Já jsem se jen díval, jak se ti mladší předbíhají aby jí otevřeli dveře. Nevím, kdo byla ta žena, nevím, odkud mne znala. Bylo mi hrozně.

Z ambulance vyšla sestřička a zavolala: Další!

Můj spolupracovník využil situace a ač nebyl na řadě, vběhl do ambulance. V čekárně bylo absolutní ticho. V tom tichu a ponížení jsem uvažoval, co bych udělal, kdybych mohl situaci změnit.

Já sice nejezdím v opilosti, ale udělal jsem něco pro to, aby nejezdili i jiní?

Ta – úrazem postižená paní sice zvládla oblečení kabátku, ale neměl jsem jí přece jenom pomoc i když byli mladší blíž. A jaká je moje vina, když jsem nechal mluvit svého známého a neoponoval jsem mu, i když jsem nesouhlasil s jeho nebezpečnými názory.

Určitě bych mu v tom vráceném čase alespoň řekl, že je lepší nepít, nebo počkat s řízením, nebo, že já zásadně v opilosti za volant nesedám. Určitě bych té paní pomohl do kabátu. Jenže, v životě není kdyby.

Vážení studenti, ode dnešní přísahy jste se stali novými členy akademické obce. University si zakládají na akademické svobodě bádání. Svoboda bez etických bariér zabíjí. A pro tuto chvíli by se asi nelépe hodil citát antického filosofa:

Je lépe se poučit z chyb jiných, než z chyb vlastních.

Proto se s Vámi, jako s rovnoprávnými členy akademické obce University Tomáše Bati dělím o zkušenosti vlastní.

Té paní jsem neublížil, ale taky nepomohl, když jsem pomoci měl.

Svého spolužáka jsem nechtěl ponížit, ale taky jsem ho nechal ve vědomí, že se choval správně, když se zbytkovým alkoholem musel mít opožděné reakce a statistiky dokazují, že v takových stavech dochází velmi často k dopravním nehodám.

Je něco divného v naší společnosti, když z popsané situace v čekárně vychází jako morální vítěz dopravní nehodou postižená žena!!!

A nyní se vraťme zpátky k problému plagiátorství. Ve včerejší anketě na Internetu zvítězil názor, že opisování na střední škole je normální. Výsledek této ankety mne rozladil ještě více, než nedávný nepříjemný zážitek z čekárny.

Profesor Duda z Krakova mi na závěr své stáže u nás v přátelském rozhovoru kdysi řekl: „Čím je méně je společnost vyspělá, tím více potřebuje předpisy.“

Vážení noví členové akademické obce, přeji Vám ze srdce, aby jste se během studia utvrdili v přesvědčení, že je lépe se chovat eticky, než hledat v džungli předpisů způsob obrany na vzniklý prohřešek.

Ze srdce Vám přeji, aby Vaši příslušnost k akademickému stavu neponížila poznámka jakkoli poškozené ženy, která by k újmě nepřišla, kdyby bylo obvyklé chovat se podle dobrých mravů.

Nejsem životní pesimista, ale zdá se mi, že přibývá jedinců, kteří si myslí, že je přípustné dělat vše, na co se nepřijde.

Přeji Vám upřímně, aby jste během příštích tří, či pěti let získali co nejvíce v životě uplatnitelných vědomostí a aby jste se jako technici, nebo chcete-li technicky uvažující vzdělanci, upevnili v etickém chování. Brzy poznáte, že pokrok nelze zastavit a Vaše dnes nevinně vypadající prohřešky mohou být pomocí moderní technologie odhaleny mnohem později a sděleny Vám v nečekaných chvílích.

Řeknu to ještě jinak, je lépe odolat pokušení získat výhody nečestně – opisováním, či vykrádáním myšlenek - než si nechat vytknout pochybení.

Přeji Vám hodně zdaru při studiu.

QUOD BONUM, FELIX, FAUSTUM, FORTUNATUM - QUE SIT.

Laudatium v Uherském Hradišti

Vaše magnificence pane rektore, honorábilé páni prorektoři, spektabilé páni děkani, academie civitae academicie, profesores, doctores at scholares, Vaše eminence otče arcibiskupe, paní senátorko, pane starosto, představitelé Uherského Hradiště, starostové okolních měst a obcí, drazí hosté a přátelé.

Je pro mne velkou ctí promluvit na dnešním setkání svolaném při příležitosti zřízení nové Fakulty logistiky a krizového řízení v královském městě Uherském Hradišti. Je to šestá fakulta Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně.

Podle starodávné tradice akademických obřadů je úkolem laudátora při slavnosti, zmínit se o hlavních důvodech, které zřízení fakulty předcházely, naznačit, co se od nové fakulty očekává a upozornit na to, co nebude snadné. Vystoupení má přitom vystihnout to nejpodstatnější, zejména to, co mohlo v životním spěchu ostatním uniknout.

Měl jsem poslední dva roky možnost osobně sledovat vše podstatné, co souviselo se zřízením nové fakulty v Uherském Hradišti. Tuto skutečnost ale zmiňuji jenom proto, abych zdůraznil, že to nebylo vždy snadné a jednoduché.

Veden upřímnou snahou vzdát hold a díky všem, kteří se o dnešní úspěch zasloužili, pokoušel jsem se sestavit přehled osobností, na které nelze zapomenout. Stará tradice však velí být stručný a tak prosím, aby mi bylo dnes odpuštěno, protože úplný přehled by přesáhl vymezený čas a jakýmkoliv výběrem bych mohl jen ublížit. Vaše magnificence, pane rektore, dovolte mi proto zvolit poněkud odlišnou formu dnešního laudátia.

Musím totiž nejdříve vzpomenout jednu z největších osobností našich dějin, bez níž by asi dnešní slavnosti nebylo. Mám na mysli jeho výsost - krále Přemysla Otakara II., který na těchto místech před více než 750 lety nechal vystavět vojenskou pevnost, aby chránil východní hranice Českého království.

Pevnost, která až později získává jméno Uherské Hradiště, nebyla po více než pět století dobyta. V roce 1782, kdy byly již její obranné schopnosti překonány, a nenašly se prostředky na její modernizaci, byla zrušena, ale i po jejím zrušení vojenská posádka ve městě zůstává.

V roce 1883 byl v Uherském Hradišti dislokován prapor Olomouckého pěšího pluku, který zde sídlil až do roku 1905.

Po vzniku Československa je v roce 1918 v Uherském Hradišti zřízeno posádkové velitelství československé armády. A v roce 1925 byla zahájena výstavba kasáren. Od roku 1932 zde sídlil 27. pěší pluk, aby byl po nástupu Německých vojsk v roce 1939 rozpuštěn.

Zde bych rád zdůraznil, že v době obou světových válek bylo Uherské Hradiště bez českých vojáků. I v roce 1968 hradišťská posádka krátce vzdorovala, ale nakonec byly brány pro okupační armádu otevřeny. Hradišťská historička dr. Rašticová uvádí, že Hradišťská pevnost byla ve své historii nejméně desetkrát dobývána, nebo atakována cizími vojsky, vzbouřenci, či žoldáky. Pro jejich rozmanitost a velký časový odstup jednotlivých pokusů město dobýt, je téměř nemožné popsat všechny příčiny a motivy. V jednom bodě se ale můžeme shodnout, nejdramatičtěji a nejzásadněji bylo vždy postiženo civilní obyvatelstvo. A to i případech, kdy nebyly porušovány dobové zákony, či pravidla válečníků. Naděje na ochranu civilních obyvatel byla dlouho spojována s existencí opevněných měst, pevností, či hradů.

Naopak, kulturnost a vyspělost společnosti je nejvýstižněji měřena vzdělaností. V případě Uherského Hradiště můžeme pozorovat zajímavý jev, čím více se snižoval význam hradišťské pevnosti, tím více se dařilo školství.

V počátcích historie evropských měst se velmi často nejdříve poukazuje na vzdělanost importovanou a teprve později na rozvoj vzdělanosti vlastní. Nelze se proto dnes nezmínit o příchodu slovanských bratří Cyrila a Metoděje, jejichž příchod nás zařadil do skupiny nejstarších evropských států s vlastním písmem.

Je třeba zmínit i Jana Amose Komenského, jeho smutný osud ve složitých časech. A zde bych si dovolil pro další hodnocení událostí v Uherském Hradišti zmínit jeden jeho citát:

„Všichni na jednom jevišti velkého světa stojíme a cokoliv se tu koná, všech se týká.“

První důkazy o organizovaném školství v Uherském Hradišti pochází z roku 1644, kdy byla v Hradišti zahájena výuka na jezuitském gymnáziu. Jen pro zajímavost, bylo to dva roky po té, co učitel národů - Nivnický exulant poprvé přijal nabídku od anglického parlamentu a přednášel v letech 1641-1642 na Královské akademii věd. Výuka na jesuitském gymnáziu v Hradišti byla zrušena až v roce 1773. A opět jemná paralela - Hradišťská pevnost v té době již ztrácí svoji schopnost chránit své obyvatele a hledají se možnosti její přestavby (po devíti letech úsilí o její záchranu je ale rozhodnuto o stržení hradeb a obraných bašt).

Po zrušení Jesuitského gymnázia nastalo období vyjadřované potřeby obnovit školu. V bouřlivém roce 1848 gymnázia u nás ztratila výlučně církevní charakter a byly vytvořeny základy novodobého všeobecného středního školství, zakončovaného maturitní zkouškou.

Od roku 1852 usilovalo město o zřízení německé reálky. Tehdejší Ministerstvo kultury a vyučování se zřízením školy souhlasilo za podmínky, že město si zajistí výstavbu budovy, učitele a učební prostředky. Pravidelná výuka, která začala v roce 1855, byla veřejnosti přístupná a fungovala (jako nižší reálná škola) deset let. Radní Uherského Hradiště nadále usilovali o zřízení reálného gymnázia, k čemuž došlo 1. října v roce 1864. Jen pro zajímavost, zítra tomu bude 145 let.

České obyvatelstvo vnímalo tento stav jako nespravedlnost v přístupu ke vzdělání. A po složitém projednávání žádostí ve Vídni vzniklo v roce 1884 soukromé české gymnázium, které nyní poskytuje všeobecné vzdělání již 125 let.

V dubnu 2001 opouští armáda Uherské Hradiště. 16 září 2006 je zřízeno Regionální vzdělávací centrum s pravidelnou vysokoškolskou výukou a 1. září roku 2009 byla zřízena nová Fakulta logistiky a krizového řízení ve zrekonstruovaných budovách opuštěných kasáren.

Existuje jeden fenomén, který je nazýván „genius loci“.

Bývá volně překládán jako duch místa. Řada velikánů se pokouší popsat „genia loci“ jako silný vliv navštíveného prostředí, který člověka ovlivňuje a který sám nedokáže logicky vysvětlit a neumí jej popsat ostatním.

Člověka zamrazí v zádech, když si z dnešního pohledu uvědomí původní důvody vybudování vojenské pevnosti Přemyslem Otakarem II.

I když historici zdůrazňují, že hradišťská pevnost nebyla nikdy dobyta, je třeba dodat, že dokázala chránit především její obyvatele. V dávné historii totiž její dosah několikrát nestačil zajistit bezpečnost občanům Uhersko-brodským, když ji plenili kuruci, Kunovjanům, které vyrabovali vojáci Matouše Čáka Trenčanského, či Boršičanům a mnichům na Velehradě když je vypálili husité.

V historii lidstva najdeme spoustu příkladů, kdy se lidstvo opíjí představami o věčném míru. Již prorok Izaiáš slibuje Izraelitům doby, kdy: „národy překují meče v pluhy". Tato představa byla opakovaně umělecky zvěčňována, ale stejně tak často i zpochybňována.

Pro válečníka Přemysla Otakara musí být velkou satisfakcí pozorovat historický vývoj svého Hradiště. Musel si jako první uvědomit dočasnost účinku obrané techniky a stálý růst významu vzdělání. A hlavně nezapomínat na to, čím to začalo - na potřebu ochrany a pomáhání civilnímu obyvatelstvu.

Všichni, kteří se zasloužili o to, aby se královské město Uherské Hradiště stalo univerzitním městem, si již prožili sílu historického genia loci. Všichni si prošli těžko vysvětlitelnými pocity, že Uherskému Hradišti je osudově určeno trvale se starat o ochranu civilních obyvatel. Že dosah jejich starostí obsáhne širší území, dále než obydlí Broďanů, Kunovjanů, či Velehradských mnichů.

Snad jsem již vyčerpal náplň laudátia. Zbývá ještě to poděkování.

Dovolte mi tedy poděkovat všem, kteří přidávali hodnotu ke společnému dílu, poznáte je podle toho, že byli odměněni prožitkem hradišťského „genia loci“. Ti, kteří hledali jen vlastní prospěch, psali anonymy, či překáželi, i ti mají šanci. Stačí, když se přidají k těm, dnes šťastným. A přidají-li ruku k dílu, určitě se začas přidají i k naší radosti.

_{QUOD BONUM, FELIX, FAUSTUM, FORTUNATUM - QUE SIT.}

Slavnostní laudatium ke zřízení samostatné Fakulty logistiky a krizového řízení v královském městě Uherském Hradišti v sále Reduty dne 30. 09. 2009

Gobelín Odpočinek na cestě do Egypta

Uživatel youtube jménem galiaondrej byl tak laskav a pořídil video z vernisáže rekonstruovaného gobelínu nazvaného Odpočinek na cestě do Egypta od neznámého mistra, zatím stále v gobelínce ve Valašském Meziříčí. Gobelín o rozměru 340 x 435 cm pro Olomoucké arcibiskupství zrestaurovala Moravská gobelínová manufaktura ve Valašském Meziříčí.




Improvizovaná řeč při příležitosti slavnostní vernisáže nově zrekonstruovaného gobelínu se týká obuvi na tomto gobelínovém obrazu.
Datum 14.09. 2009

Odkazy: Olomoucká arcidiecéze, Proglas.

Numb3rs

Při vyšetřování zločinů se kriminalisté často spoléhají na soudní znalce z různých oborů. Na místě činu pátrají po stopách, ať jsou to otisky prstů, různé předměty, způsob chování a nebo stopy samotné, většinou stopy bot. Proto je pochopitelné, že se se soudními znalci setkáváme i v detektivkách, včetně těch na televizní obrazovce. Televize NOVA nedávno odvysílala druhou řadu amerického televizního seriálu Vražedná čísla. Tento seriál původně natočila v roce 2005 televize CBS pod názvem Numb3rs, ta trojka místo pímene "e" není překlep, ale zdůrazňuje význam matematiky a čísel v našem životě, včetně vyšetřování zločinů. O úloze znalců jistě není pochyb, přesto ale překvapí, když se americký detektiv v 16. minutě jednoho dílu (2/18 31. díl) tohoto americkém seriálu odvolává na českého znalce obuvi.

Lepší mravy

Dámy a pánové,

Dovolte mi zahájit již pátou vědeckou radu Fakulty technologické ve Zlíně.

Vítám Vás srdečně, především Vás, kteří jste vážili cestu z daleka, ale i Vás, místní.

Dnes nás čeká jedna obhajoba a diskuse ke studijním programům, schvalování a dalších věci. …

Když jsem se včera večer připravoval na dnešní jednání, přišel mi Email od jednoho novináře, který připravuje článek na téma Krize a Baťa. Takové téma - druhý den po volbách a před vědeckou radou. Podle něj má být v posledních měsících u nás nejčastěji skloňované slovo Krize.

Já jsem vyrůstal v době, kdy jsme se učili, že krizi znají jen na Západě. Tak tedy, je-li krize u nás, je to důkaz, že jsme již součástí Západu.

Zlín je ale poněkud na Východ, což, mne opravňuje k většímu optimismu, že dnešní vědecká rada ještě nebude ovlivněna krizí a starostmi kolem ní.

A chcete-li ještě jiný důvod proč to říkám: je to klasický antický citát Plinia mladšího. Podle něj - Bohatství mění mravy, nikoli k lepšímu.

Takže dovolte mi zakončit úvodní řeč slovy:

Vzhůru, vstříc chudým zítřkům, které bezpochyby zlepší naše mravy!

Zlín 9. června 2009

Jak jsem se stal cyklopoutníkem

 Někdy v květnu 2007 jsme si s děkanem Sechuanské University z Číny zajeli na Velehrad. Při prohlídce basiliky jsem si všiml plakátu s adresou cyklopoute.cz. O pár dní později jsem si adresu na internetu vyhledal. A hned jsem napsal Petrovi Gabrielovi, jestli bych taky mohl a jestli to není jenom pro mladé. Odpověděl okamžitě, že tam pojedou mnohem starší a že to určitě zvládnu. Pak přišel Email, že mám uvést druh kola na kterém pojedu. Odpověděl jsem, že mám žluté s přehazovačkou. Po pár dnech se mne v telefonu zeptal, jestli náhodou nejsem děkanem FT UTB ve Zlíně.

Den první (Zlín – Uherský Brod) Z práce jsem odešel až po obědě. Vyšlapal jsem s kolem pěšky na Kudlov a pak už to z kopce jelo samo. Z poutníků jsem nikoho neznal. Večer jsem měl přednášku Po cestách sv. Pavla. Seskládal jsem několik obrázků z badatelského pobytu v Řecku a doplnil to o informace z Internetu. Podařilo se mi najít asi deset obrázků sv. Pavla od slavných malířů. Na všech je sv. Pavel zobrazován jako moudrý stařec, ale podle historiků byl popraven ve věku asi 57 let, a tak mne napadlo, že bych měl upozornit přítomné cyklopoutníky na to, že apoštol byl popraven celkem mladý, ne tak starý, jak je zobrazován. Když jsem to řekl, mezi poutníky to zašumělo. První varování, že skupina, jejíž chci být členem, má na věk jiné měřítka. No ale, co už.

Den druhý (Uherský Brod - Mikulov) Ráno se začínalo mší svatou. Seděl jsem v lavici s brodskými babičkami a ty mne při vycházení z lavice poprosily: „Pomodlete se tam aj za nás!“ Zjistilo se, že nejsem zapsaný do žádného týmu, do kterého se měli všichni rozdělit. Založil jsem vlastní tým, pracovně nazvaný RETARDER, jehož výhodou bude něco jako posilování toho kterého týmu, který bude ten který den poslední. Moje role bude zdůrazňování Coubertenova hesla, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Tak se má nízká sportovní výkonnost snadno dá zastínit službou bližnímu. Start byl důstojný, pro mne premiérový zážitek a vzácná zkušenost. Poprvé v životě jsem odjížděl z první pozice. A i když mne pořád někdo předjížděl, měl jsem pocit, že neztrácím kontakt se špičkou. Zejména v Hradčovicích, kde závora na přejezdu celý peloton zastavila. Už v Kunovicích jsem se ale dověděl, že odbočuji špatně a že jsem poslední… Ujal se mne vzácný člověk: Franta, povoláním velitel profesionálního hasičského sboru v Uh. Brodě. Člověk širokého srdce, napravovatel nepravostí, stravovací a občerstvovací důstojník, prostě záruka pocitu bezpečného dojezdu. Byl mi poslán z Nebe, bez něho bych do Mikulova, prvního cíle poutě, určitě nedojel … V Hodoníně jsme zabloudili, ale nebyli jsme na tom ještě tak špatně. Přestože jsme si tentokrát mysleli, že jsme poslední, pořád nás někdo předjížděl a ptal se nás na cestu. Bylo to velmi poučné, i když si člověk zoufá a myslí si, že je poslední, je vždycky ještě někdo za ním.

Podle plánované trasy jsme mohli jet přes Prušánky. To bylo první významné místo na trase, protože tam mám kamarády. Boženku, spolužačku ze střední školy, kterou jsem dlouho neviděl a jejího muže Jána, který má vinohrad. „Franto, jedem na návštěvu!“ Byli doma, v Prušánkách bylo před hodama a ani Boženka, ani Jáno nevěřili, že se dá na kole dojet až do Mariazell. Pán domácí nám nabídl výborné Sylvánské a Boženka domácí špek. Dali jsme si jenom symbolicky a slíbili, že se v Mariazell za ně pomodlíme. Do Mikulova jsem dojel na kyslíkový dluh… předposlední. Tím poslední byl jakýsi student, který nechtěl zmoknout a tak čekal až déšť přejde v autobusové čekárně.

Den třetí (Mikulov - Vídeň) Vyjel jsem raději dříve a s představou, že náskok si udržím co nejdéle a pak splním slib hodný názvu týmu. Do Vídně jezdím několikrát ročně a myslel jsem si, že trasa bude po rovině a bude to brnkačka. Je to tam ale zvlněné a boční cesty rozbité, takže jsem pokorně šlapal vedle kola. Před Poysdorfem kráčel proti mně mladík s širokým kloboukem a holí v ruce. Na klobouku měl mušli. Kýval na mně, ať mu to kolo dám, že on na něm pojede. Zastavil jsem se a ptám se ho, kam kráčí. Vyšel z Říma a chce dojít do Čenstochové! Ptal se na poutní místa u nás a možnosti ubytování. Doporučoval jsem mu Brod, Hostýn, Kopeček u Olomouce. Kýval hlavou. Ty nemáš mapu? Ne! Proč, jsem v rukách Božích!!! Pomodli se za mne v Mariazell! A ty za mne v Czenstochowé! Než jsem stačil dojet do Mistelbachu, předjelo mne asi 30 poutníků a hlavně dojel mne Franta hasič. Pozval jsem ho na skleničku stolního bílého a to nás asi předjeli všichni ostatní a já jsem neměl koho zdržovat. Odbočili jsme směrem k poutnímu kostelíku a jeli „lesní trasou“. A zas ty kopce, Franta řekl, že mne počká na kopci. Tlačil jsem kolo pěšky a tak v půli kopce se mne zeptal starší zedník v montérkách. Kam všichni v těch červených tričkách jedete? Do Mariazell! Poutníci? Gréto, dones víno! Byl jsem tak vyčerpán, že jsem odmítal jenom ze slušnosti a ze sebezapřením. Decinka domácího vína ze sklepa a chladná voda ze studny… Už jsem věděl, jak se platí: Ano pomodlím se za vás v Mariazell. A až pojedete příště, už tady budeme mít vinárnu, stavte se! Franta měl na kole tachometr a tak hlásil: Ještě 25 (20, 10) km do Vídně. Tak jsme si udělali odpočinek v trávě. Proti informacím z plánku to ale bylo o dobrých 20 km delší. A zatměli jsme. V předměstí mne předjížděl Mercedes. Zastavil a muž sportovní figury nám doporučil, abychom šli pěšky, že nemáme světla, že on je (hodný) policajt, ale ostatní nám můžou dát pokutu a zabavit kolo. Zasedli jsme na zahrádce u nejbližší benzinky a zavolali Petrovi Gabrielovi. Nic víc se nedalo dělat, je dobré cestovat s Gabrielem…

Den čtvrtý (Vídeň) Odjíždíme metrem ke gotickému kostelu Pany Marie Na Nábřeží. Přivítali nás místní krajánci, nějaká paní profesorka – Kunsthistorička a její výklad byl působivý. Po prohlídce dělám nábor na výstavu o terakotové armádě. Vstupné je ale vysoké 12 Euro. Smlouváme, ale nedaří se. Nakonec se pro prohlídku rozhodne jen asi pět. Jdeme se podívat i do kostela sv. Karla Boromejského, ten je ale přeměněn v museum s výtahem až ke klenbě. Tady už za vstupné neutrácíme.

Den pátý (Vídeň – Krems) Nechce se nám přes ten ranní provoz přes město. Vyjedeme metrem k Dunaji, odkud je jen kousek k cyklostezce. Metrem to bylo jednoduché, ale mezi stanicí metra a Dunajem byly mosty, nadjezdy a žádné značení. Logika neplatila, když vám Vídeňáci ukáží, kde je Dunaj, vede tam čtyřproudová silnice bez sjezdu v dohledu, bez možnosti přejití na opačnou stranu. Zkusíme to opačně, půjdeme ve směru od Dunaje a ejhle, za rohem byly schody z mostu, pak už jenom se vrátit do parku a vlny krásného modrého Dunaje jsou na dosah. Ještě se nestačíme ani zaradovat, už nás dojeli ti mladí, trénovaní a zkušenější. Náskok v čudu, ale ještě bude koho zdržovat. Jede nás dnes (díky metru) víc, většina je při sile, odpočinutí po dnu volna a tak se rozhoduji pro další důstojnou strategii z arzenálu týmu RETARDÉR. Pánové, před námi je Klostenneuburg. Tam je klášter, kde mniši vyvinuli moštoměr. Tam jsem chtěl vždycky zajet (když jsme nemohli cestovat). Franta hasič mne podporoval, že je to jasné, že se tam jede. Vyjeli jsme na kopec ke klášteru, zamkli kola, zašli si prohlédnout nádherný klášterní kostel a pak do vinotéky. Chtěl jsem objednat Neuburské, ale dověděl jsem se, že ho tahy pijí jako Martinské a tak že už není. Třetím v týmu byl další Franta profesionální voják. Ten nepil a navíc nás rušil poutnickou pohodu úvahami o škodlivosti alkoholu. Jinak byl ale dobrák, když zjistil, že už nemůžu na kole sedět, půjčil mi svůj gelový potah sedla a výrazně zmírnil tlakové diskomfortní pocity. Pokračovali jsme v jakési pohodě. Počasí bylo ale proti nám. Pršelo a foukal silný protivítr. V protisměru jsme potkávali desítky cyklistů, kteří jeli až z Passau. V jednom okamžiku, jeli proti nám bez šlapání, jenom roztáhli ruky s pláštěnkami a vítr tlačil… Pak sjíždíme kousek od Dunaje. U topolové aleje je dřevěná budka s lavičkami, kde prodávají místní sedláci své produkty. Sesedáme a Franta zavelel: Občerstvovací pausa. Z nabídky objednávám Must, v domnění, že je to jablečný mošt. Byl to poctivý jabčák. A tak jsem dostal dvojitou dávku, protože Franta voják nepije.

Den šestý (Krems – Gaming) To už pršelo od rána. Ale vyjíždíme netuše, že nás čeká nejtěžší etapa. Vítr a déšť. Žádný sklep po cestě, restaurace zavřené, Američani si asi prodloužili pobyt. Celý den potkáváme (tedy přesněji řečeno: nás předjíždí) jenom cyklopoutníci z Uh. Brodu. Podle mapy jsme zjistili, že asi po 60 km jede vlak až do Gamingu, našeho útočiště. Po obědě (tatranky s vodou obohacenou tabletou šumivých vitamíny), jsme přejeli Dunaj a po chvilce bloudění v dešti jsme našli vlakové nádraží. Koupili lístky a pod své mokré dresy nacpali všecky možné prospekty nabízené cestujícím v čekárně. Po hodině jsme pohodlně a včas dorazili do kláštera. Autem museli dovézt asi 30 cyklopoutníků. Petr Gabriel ale všechno zvládl. Nejezděte na žádnou pouť na kole, pokud vás nebudou jistit Orli z Brodu.

Den sedmý (Gaming – Mariazell – Zlín) Někdo rozšířil zprávu, že podle rádia má přestat pršet v 10 hodin. To zviklalo většinu unavených a vyčerpaných. Vyrážím přesto za mrholení, ještě před 9 hodinou. Do cíle zbývá jen asi 40 km, ale dvakrát se musí překonat velký výškový rozdíl. Několik místních mladíků profičí okolo v autech a povykují na všechny, kteří tlačí kolo do kopce. Sjezdy dolů už neprožívám, jenom urychlují pocit přibližujícího se k Mariazellu. Nakonec cílová rovinka a před poutním městem mne čekají spolupoutníci. Dojíždím jako první v kategorii netrénovaných padesátníků. Odkládám kolo a jdu se podívat do poutního chrámu. Kostel je zvenku obyčejný, ale uvnitř nádherný a plný poutníků. Hlavním vchodem zrovna prochází procesí. U pilíře je odloženo několik desítek skládacích turistických holí. Chci si je vyfotit, ale před objektivem uvidím mávající ruku kněze z procesí. „No foto!“ Ještě jednou zahrozil a rychle se vrátil do průvodu a okamžitě se soustředil na modlitbu. Nefotím, tady se nevyjednává. Jak se ten kněz ale mohl rychle zase soustředit… Uvědomil jsem si, že za 10 minut odjíždí auto, které mne vezme zpět do Zlína. A já se zdržuji focením turistických holí. A to jsem slíbil, že se tady pomodlím, za brodské babičky, za Boženku, za Jána, za poutníka z Říma, za vinaře u Poysdorfu, za vídeňského policajta, … Bože můj, ještě za mé blízké. A za nepřátele bych taky měl… a za Fakultu… a za ty, kterým jsem ublížil… To se nedá stihnout! Vždyť se nemůžu po tom všem ani soustředit. Musím se sem vrátit. Určitě se sem vrátím. Dej Bože můj, dej abych se sem mohl ještě vrátit!

Post scriptum. Vzpomínky na cyklopouť jsem sepsal až na Velikonoční pondělí 2008. A poslal jsem první verzi rukopisu nejdřív pár známým. Děkuji všem za připomínky a podněty. Ano, máte pravdu, bylo tam mnohem více zážitků, mnohem více kamarádů. Nezmínil jsem se např. o Janíkových. Když nás dojeli se svým čtyřletým synem u větrných elektráren, neomaleně jsem paní Janíkové řekl, že mi připomněla nejstarší zmínku o Slovanech, vlastně o Avarech, které Slovanské ženy z rozmaru zapřahali do povozů místo koní a nechali se jimi vozit. Ona mi za to druhý den ve chvíli mého úplného vyčerpání nabídla energetický nápoj a ten mi fakt pomohl. Už jsem zapomněl, že bych měl z celkové délky ujeté trasy odečíst asi 3 m, které jsem překonal letem bez kontaktu se svým žlutým kolem s přehazovačkou do oraniska. Nezmínil jsem se o Vláďovi, a mlčenlivém kamarádovi od Pardubic. O starších pánech, kteří byli použiti při mém přesvědčování jako argument, že to zvládnu. To musím vytknout Petrovi Gabrielovi, že to nebylo zrovna fér, ale díky za ten klam, jinak bych nejel. O studentovi, kterého jsem v tělocvičně ve Vídni přesvědčoval o tom, že je třeba změnit názor na hodnocení Leona III. Isarijského a který mi řekl: „No, to už nechytám!“ O manželech od Třebíče, kteří s námi jeli pár zastávek vlakem do Gammingu a jejichž vzájemnou úctu přeji všem ženatým. O tom dobrém muži, který za mnou přišel na pokoj v Gammingu, říct mi, že je tam pravoslavná kaple a já jsem se hodinu předváděl o Ikonopisu. O léčivé vodě u kostelíka, o mamince hlídající malou dcerku na zahrádce, co nám dala vodu, o tom jak mi chtěl Franta voják pomáhat, ale jeho aura měřila jenom 2 m. O zdravotní službě, která se snažila pomoci mi se zhoršujícím brnění malíku a ukazováčku… Všem se omlouvám. Až budu veliký, tak to všecko dopíšu. Ale mám jiný nápad, pojďme uchovat to pěkné a pojďme si to zopakovat. Já vím, a slyším vaše námitky: Nikdy nevkročíš do stejné řeky! Pojďme si tedy prožít nové zážitky na pouti do Čenstochové.

Post sciptum 2. Pojedu opět na žlutém kole s přehazovačkou. V sobotu odlétám do Číny a pozvu i děkana ze Sechuanské University. Kdyby on býval byl k nám tehdy nepřijel, nebyl bych dnes bohatší o to, co nemám čas podrobněji sepsat.