Vaše magnificence pane rektore, honorábilé páni prorektoři, spektabilé páni děkani, academie civitae academicie, profesores, doctores at scholares, Vaše eminence otče arcibiskupe, paní senátorko, pane starosto, představitelé Uherského Hradiště, starostové okolních měst a obcí, drazí hosté a přátelé.
Je pro mne velkou ctí promluvit na dnešním setkání svolaném při příležitosti zřízení nové Fakulty logistiky a krizového řízení v královském městě Uherském Hradišti. Je to šestá fakulta Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně.
Podle starodávné tradice akademických obřadů je úkolem laudátora při slavnosti, zmínit se o hlavních důvodech, které zřízení fakulty předcházely, naznačit, co se od nové fakulty očekává a upozornit na to, co nebude snadné. Vystoupení má přitom vystihnout to nejpodstatnější, zejména to, co mohlo v životním spěchu ostatním uniknout.
Měl jsem poslední dva roky možnost osobně sledovat vše podstatné, co souviselo se zřízením nové fakulty v Uherském Hradišti. Tuto skutečnost ale zmiňuji jenom proto, abych zdůraznil, že to nebylo vždy snadné a jednoduché.
Veden upřímnou snahou vzdát hold a díky všem, kteří se o dnešní úspěch zasloužili, pokoušel jsem se sestavit přehled osobností, na které nelze zapomenout. Stará tradice však velí být stručný a tak prosím, aby mi bylo dnes odpuštěno, protože úplný přehled by přesáhl vymezený čas a jakýmkoliv výběrem bych mohl jen ublížit. Vaše magnificence, pane rektore, dovolte mi proto zvolit poněkud odlišnou formu dnešního laudátia.
Musím totiž nejdříve vzpomenout jednu z největších osobností našich dějin, bez níž by asi dnešní slavnosti nebylo. Mám na mysli jeho výsost - krále Přemysla Otakara II., který na těchto místech před více než 750 lety nechal vystavět vojenskou pevnost, aby chránil východní hranice Českého království.
Pevnost, která až později získává jméno Uherské Hradiště, nebyla po více než pět století dobyta. V roce 1782, kdy byly již její obranné schopnosti překonány, a nenašly se prostředky na její modernizaci, byla zrušena, ale i po jejím zrušení vojenská posádka ve městě zůstává.
V roce 1883 byl v Uherském Hradišti dislokován prapor Olomouckého pěšího pluku, který zde sídlil až do roku 1905.
Po vzniku Československa je v roce 1918 v Uherském Hradišti zřízeno posádkové velitelství československé armády. A v roce 1925 byla zahájena výstavba kasáren. Od roku 1932 zde sídlil 27. pěší pluk, aby byl po nástupu Německých vojsk v roce 1939 rozpuštěn.
Zde bych rád zdůraznil, že v době obou světových válek bylo Uherské Hradiště bez českých vojáků. I v roce 1968 hradišťská posádka krátce vzdorovala, ale nakonec byly brány pro okupační armádu otevřeny. Hradišťská historička dr. Rašticová uvádí, že Hradišťská pevnost byla ve své historii nejméně desetkrát dobývána, nebo atakována cizími vojsky, vzbouřenci, či žoldáky. Pro jejich rozmanitost a velký časový odstup jednotlivých pokusů město dobýt, je téměř nemožné popsat všechny příčiny a motivy. V jednom bodě se ale můžeme shodnout, nejdramatičtěji a nejzásadněji bylo vždy postiženo civilní obyvatelstvo. A to i případech, kdy nebyly porušovány dobové zákony, či pravidla válečníků. Naděje na ochranu civilních obyvatel byla dlouho spojována s existencí opevněných měst, pevností, či hradů.
Naopak, kulturnost a vyspělost společnosti je nejvýstižněji měřena vzdělaností. V případě Uherského Hradiště můžeme pozorovat zajímavý jev, čím více se snižoval význam hradišťské pevnosti, tím více se dařilo školství.
V počátcích historie evropských měst se velmi často nejdříve poukazuje na vzdělanost importovanou a teprve později na rozvoj vzdělanosti vlastní. Nelze se proto dnes nezmínit o příchodu slovanských bratří Cyrila a Metoděje, jejichž příchod nás zařadil do skupiny nejstarších evropských států s vlastním písmem.
Je třeba zmínit i Jana Amose Komenského, jeho smutný osud ve složitých časech. A zde bych si dovolil pro další hodnocení událostí v Uherském Hradišti zmínit jeden jeho citát:
„Všichni na jednom jevišti velkého světa stojíme a cokoliv se tu koná, všech se týká.“
První důkazy o organizovaném školství v Uherském Hradišti pochází z roku 1644, kdy byla v Hradišti zahájena výuka na jezuitském gymnáziu. Jen pro zajímavost, bylo to dva roky po té, co učitel národů - Nivnický exulant poprvé přijal nabídku od anglického parlamentu a přednášel v letech 1641-1642 na Královské akademii věd. Výuka na jesuitském gymnáziu v Hradišti byla zrušena až v roce 1773. A opět jemná paralela - Hradišťská pevnost v té době již ztrácí svoji schopnost chránit své obyvatele a hledají se možnosti její přestavby (po devíti letech úsilí o její záchranu je ale rozhodnuto o stržení hradeb a obraných bašt).
Po zrušení Jesuitského gymnázia nastalo období vyjadřované potřeby obnovit školu. V bouřlivém roce 1848 gymnázia u nás ztratila výlučně církevní charakter a byly vytvořeny základy novodobého všeobecného středního školství, zakončovaného maturitní zkouškou.
Od roku 1852 usilovalo město o zřízení německé reálky. Tehdejší Ministerstvo kultury a vyučování se zřízením školy souhlasilo za podmínky, že město si zajistí výstavbu budovy, učitele a učební prostředky. Pravidelná výuka, která začala v roce 1855, byla veřejnosti přístupná a fungovala (jako nižší reálná škola) deset let. Radní Uherského Hradiště nadále usilovali o zřízení reálného gymnázia, k čemuž došlo 1. října v roce 1864. Jen pro zajímavost, zítra tomu bude 145 let.
České obyvatelstvo vnímalo tento stav jako nespravedlnost v přístupu ke vzdělání. A po složitém projednávání žádostí ve Vídni vzniklo v roce 1884 soukromé české gymnázium, které nyní poskytuje všeobecné vzdělání již 125 let.
V dubnu 2001 opouští armáda Uherské Hradiště. 16 září 2006 je zřízeno Regionální vzdělávací centrum s pravidelnou vysokoškolskou výukou a 1. září roku 2009 byla zřízena nová Fakulta logistiky a krizového řízení ve zrekonstruovaných budovách opuštěných kasáren.
Existuje jeden fenomén, který je nazýván „genius loci“.
Bývá volně překládán jako duch místa. Řada velikánů se pokouší popsat „genia loci“ jako silný vliv navštíveného prostředí, který člověka ovlivňuje a který sám nedokáže logicky vysvětlit a neumí jej popsat ostatním.
Člověka zamrazí v zádech, když si z dnešního pohledu uvědomí původní důvody vybudování vojenské pevnosti Přemyslem Otakarem II.
I když historici zdůrazňují, že hradišťská pevnost nebyla nikdy dobyta, je třeba dodat, že dokázala chránit především její obyvatele. V dávné historii totiž její dosah několikrát nestačil zajistit bezpečnost občanům Uhersko-brodským, když ji plenili kuruci, Kunovjanům, které vyrabovali vojáci Matouše Čáka Trenčanského, či Boršičanům a mnichům na Velehradě když je vypálili husité.
V historii lidstva najdeme spoustu příkladů, kdy se lidstvo opíjí představami o věčném míru. Již prorok Izaiáš slibuje Izraelitům doby, kdy: „národy překují meče v pluhy". Tato představa byla opakovaně umělecky zvěčňována, ale stejně tak často i zpochybňována.
Pro válečníka Přemysla Otakara musí být velkou satisfakcí pozorovat historický vývoj svého Hradiště. Musel si jako první uvědomit dočasnost účinku obrané techniky a stálý růst významu vzdělání. A hlavně nezapomínat na to, čím to začalo - na potřebu ochrany a pomáhání civilnímu obyvatelstvu.
Všichni, kteří se zasloužili o to, aby se královské město Uherské Hradiště stalo univerzitním městem, si již prožili sílu historického genia loci. Všichni si prošli těžko vysvětlitelnými pocity, že Uherskému Hradišti je osudově určeno trvale se starat o ochranu civilních obyvatel. Že dosah jejich starostí obsáhne širší území, dále než obydlí Broďanů, Kunovjanů, či Velehradských mnichů.
Snad jsem již vyčerpal náplň laudátia. Zbývá ještě to poděkování.
Dovolte mi tedy poděkovat všem, kteří přidávali hodnotu ke společnému dílu, poznáte je podle toho, že byli odměněni prožitkem hradišťského „genia loci“. Ti, kteří hledali jen vlastní prospěch, psali anonymy, či překáželi, i ti mají šanci. Stačí, když se přidají k těm, dnes šťastným. A přidají-li ruku k dílu, určitě se začas přidají i k naší radosti.
QUOD BONUM, FELIX, FAUSTUM, FORTUNATUM - QUE SIT.
Slavnostní laudatium ke zřízení samostatné Fakulty logistiky a krizového řízení v královském městě Uherském Hradišti v sále Reduty dne 30. 09. 2009
Žádné komentáře:
Okomentovat