Můj děda

Můj děda, když komentoval něčí myšlenky, které se mu nějak nelíbily, používal průpovídky: „Esli si on neplete koše s baňama“.
Jen pro neznalé moravsko-slováckých reálií
– baňou se rozumí skleněný demižon na víno, případně slivovice a košem zase jeho opletení.
Sloveso plést znamená zaměňovat významy, či nesprávně používat. Ten, „kdo míchá koše z baňama“ je tedy člověk, který nerozumí tomu, o čem mluví.

Vzpomněl jsem si nedávno na svého dědu, to když mne přítel vyzval, abych porovnal obuv s autem. Je nutné dodat, že on (můj přítel) žije auty, vyzná se v nich a je jimi dlouhodobě okouzlován. Obuví neopovrhuje, ta je v jeho žebříčku hodnot pochopitelně o nějakou tu příčku níže než auto, ale chce mít jasno, zda svými postoji nechybuje.

Srovnávat něco, co jiní považují za nesrovnatelné, nemusí být výraz neschopnosti věcného hodnocení, může to být výzva. Musí se však rozumět oběma srovnávaným věcem.

Začněme tedy tím, co má obuv s autem společné. V nejobecnější rovině (jak auto, tak i obuv) umožňují člověku pohyb, přesněji řečeno zvětšují možnost vzdálení se od místa řekněme každodenního života. Bez obuvi bychom velmi obtížně mohli dorazit do práce, obchodu, či na úřad. S autem jsme si zvykli na to, že vzdálenosti našich pracovišť, obchodů či úřadů mohou být mnohem větší, nebo chcete-li dostupnost pracovišť, obchodů, či úřadu snadnější.

Ještě před sto lety sehrávalo vlastnictví obuvi velmi jednoduchou možnost roztřídění jedinců na zajištěných, či bohatých (vlastnících udržovanou, čistou obuv) od těch chudých (nosících roztrhané, silně ochozené boty či pohybující se bosky). Dnes je v Evropě málo jedinců obuv nevlastnících, a kritérium dělení se posunulo na ty, kteří vlastní auto a ty ostatní, co ho nemají. Obuv byla nahrazena auty. Dnes se sice dá ještě žít bez auta, ale už se rozhodně nedá žít bez obuvi. Přitom ochranná role obuvi není až taková, jak se uvádí.

Lidská noha je nejstarší vývojově ustálená část našeho těla a je stále schopná umožňovat náš pohyb po přírodních površích a to na vzdálenosti, které jsou několika násobně delší, než jsou dnes průměrně ujité vzdálenosti. Ještě v době Perských válek byli i řečtí těžkooděnci bosí. Nebylo neobvyklé vstoupit i do Římského senátu bosý. Maratonský běžec běžel bosý zvěstovat občanům Athénským zprávu, že byli Peršané poraženi. A dva tisíce let po něm to zopakoval i legendární Abe Bikila. V padesátých letech vynášeli nepálští šerpové náklad expedičních horolezců až do nejvyššího tábora rovněž bosí.

Lidská noha je však velmi adaptabilní a rychle si zvyká na zlepšující se podmínky komfortu. A tak dnes nejsme schopni bosí přejít kamínkovou pláž u moře, nejsme schopni ani ujít sto metrů po betonovém chodníku. Obuv se stala základní podmínkou našeho pohybu a zároveň velmi účinným prostředkem o našich společenských prioritách, životních cílech, o našem bohatství apod.

Auto na straně jedné několikanásobně prodloužilo rádius dosažitelnosti našich každodenních aktivit, na straně druhé ale výrazně snížilo naši pohyblivost. Překonáváme snadněji delší a delší vzdálenosti, ale vydáme přitom mnohem méně energie. Tedy přesněji řečeno, ujdeme přitom mnohem kratší vzdálenost, ale z hlediska bilance energie spotřebujeme naopak (především v pohonných hmotách) mnohem více energie. Auto velmi důstojně přebralo roli obuvi, snadno jím ukazujeme svému okolí, jak jsme bohatí, kdo je náš vzor a kým bychom chtěli být.

K tomuto posunu došlo i napříč proklamované logice „neviditelné ruky trhu“ a rentabilitě.  Porovnejme náklady na obouvání a s cenou jízdy autem v podmínkách prvního desetiletí nového milénia.

Začněme sčítat roční náklady na obouvání. Oficiální statiky uvádí pro ČR průměrnou spotřebu okolo 4 párů na osobu a rok. Průměrná cena obuvi v jakosti obvyklé činí 1200,- Kč. Na obouvání tedy vydáme za rok 4800,- Kč. Lékařské studie doporučují, aby člověk ušel minimálně 5 km denně. Budeme-li přísně respektovat toto doporučení, pro naše zdraví bychom měli ujít ročně nejméně 1825 km. To znamená, že průměrně odložíme obuv poté, co jsme v ní ušli (pouhých) 450 km!!! Přičteme-li k ceně obuvi cenu krémů a ošetřovacích prostředků (která je mimo jiné v ČR s porovnáním zejména se západoevropskými státy velmi
nízká) 100 Kč, pak nám vyjde, že jeden ujitý km nás stojí 2,70 Kč. Vzhledem k tomu, že většinu obuvi odkládáme, aniž by byly vyčerpány její užitné vlastnosti, je možné uzavřít tuto analýzu tak, že budeme-li chodit více (než 5 km), tak jak to doporučují lékaři, zákonitě snížíme i měrné náklady na obuv používanou při chůzi.

A jak je to s auty. Zůstaňme u osobních aut střední cenové kategorie. Jejich průměrná pořizovací cena je 350 000 Kč. Průměrné náklady na opravy za celou životnost takového auta činí podle statistik autoservisů 270 000 Kč. Při udávané spotřebě 7,6 l/100km a celkové životnosti 400 000 km teoreticky musíme nakoupit průměrně pro jedno takové auto 30 400 l benzínu. Při dnešních cenách 35 Kč/l vydáme další 1 064 000 Kč. A auto je třeba taky obouvat. Je-li životnost obvyklé pneumatiky 40 000 km, pak potřebujeme deset sad pneumatik za odhadem dalších 40 000 Kč.

Sečteno a přepočteno, náklady na jeden ujetý km průměrného auta činí 4,30 Kč. Jízda autem je nejméně 1,6 krát dražší, než chůze na stejně dlouhé dráze.

Ročně vydáme na obuv nezbytnou pro chůzi 4800,- Kč, při uváděném průměrně ujeté vzdálenosti 35 000 km ročně nás úhrnné ježdění autem stojí 168 000 Kč. Za provoz auta vydáme ročně 35 krát více, než za obuv používanou vlastní chůzi v délce doporučované lékaři.

Vlastně nás to ježdění bude stát více, nejméně 173 000 Kč, protože i do auta potřebujeme obuv. A jestli jsme mohli konstatovat, že prodlužováním denně ujité vzdálenosti pěšky dojde k dalšímu snižování nákladů, u aut je tomu opačně. Výpočet byl proveden na maximální výrobcem uvedenou životnost aut, tedy ve skutečnosti reálné ujeté vzdálenosti automobily střední cenové kategorie jsou kratší a tak měrné náklady budou ve skutečnosti vyšší.

Dovolte mi ještě jednou vzpomenout mého dědu. Jsem si jist, že by se usmál, nejsem si však jist, jestli by mi nezačal vysvětlovat co je to baňa a co koš. Sám jezdím autem, a denně ujdu s bídou tři km. A tak tedy závěr tak, abych nerozzlobil svého dědu.

Pokrok nezastavíme. Ale měli bychom jako pokrokoví chodit více a jezdit méně, nebo alespoň nejezdit zbytečně.