středa 21. prosince 2011

Památce Václava Havla

Vážené kolegyně, kolegové,

Nikdy mne nenapadlo, že někdy předstoupím před shromáždění mladých lidí, které budu vyzývat, aby uctili památku velkého člověka - Václava Havla. Nikdy mne taky nenapadlo, že budu souhlasit a doporučovat, aby se upustilo od veřejné zábavy. Že budu stát před kapelou, jejíž koncert jsem měl tu čest již jednou uvádět a budu nabádat hudebníky, aby hráli jen vážné věci. Je to paradoxní, já, který nemá hudební sluch, a který si ještě v žádné kapele nikdy nezahrál.

Jak tedy promluvit před hudebníky, zpěváky a milovníky hudby, abych jim oznámil, že dnes večer je vhodné, a dovolte mi parafrázovat heslo našeho prvního presidenta Tomáše Garrique Masaryka: Nebát se nesmát!
      
A jak promluvit před Čechy, Moravany, Slezany i bratry Slováky. Jak před studenty, kteří řízením osudu již nepoznali, když se na jeden příkaz muselo zpívat a tančit a na jiný museli někteří mlčet.

Jak promluvit před těmi, kteří si to prožili, či u kterých to vyvolalo odpor ke stádovému chování. Vědom si všeho řečeného s pokorou před Vás dnes předstupuji s prosbou:
„Uctěme si prosím dnes památku Václava Havla!“

Možná si to neuvědomujeme, ale kdo ví, kolika z nás ještě bude dopřáno prožít si něco tak mimořádného, jako je smrt bývalého prezidenta, jehož uznává celý svět.

Moje generace si pamatuje dobu, kdy byl tento disident pronásledován, kdy jej nemalá skupina odsuzovala, ale kdy jiné těšilo, když občas zaslechlo jeho jméno v zahraničním rozhlasovém vysílání. Nechci se dnes přidávat do unisono zpívaného chorálu na téma HAVEL. Nechci ho ale v žádném případě rušit. Jsem zticha, protože vím, že se ničeho podobného již nedožiji.   

Jiný s Václavem Havlem srovnatelný president Tomáš Garrique Masaryk kdysi řekl:    

Život měříme příliš jednostranně; podle jeho délky a ne podle jeho velikosti. Myslíme víc na to, jak život prodloužit, než na to, jak ho opravdu naplnit. Mnoho lidí se bojí smrti, ale nedělají si nic z toho, že sami a mnoho jiných žijí jen položivotem, bez obsahu, bez lásky, bez radosti.

Taky se mi vybavil citát německého básníka Christiana Fridricha Hebbela:

 Nejkrásněji umírá větev, která se láme pod tíží vlastního ovoce.


QUOD BONUM, FELIX, FAUSTUM, FORTUNATUM - QUE SIT.

Žádné komentáře: