Památce Václava Havla

Vážené kolegyně, kolegové,

Nikdy mne nenapadlo, že někdy předstoupím před shromáždění mladých lidí, které budu vyzývat, aby uctili památku velkého člověka - Václava Havla. Nikdy mne taky nenapadlo, že budu souhlasit a doporučovat, aby se upustilo od veřejné zábavy. Že budu stát před kapelou, jejíž koncert jsem měl tu čest již jednou uvádět a budu nabádat hudebníky, aby hráli jen vážné věci. Je to paradoxní, já, který nemá hudební sluch, a který si ještě v žádné kapele nikdy nezahrál.

Jak tedy promluvit před hudebníky, zpěváky a milovníky hudby, abych jim oznámil, že dnes večer je vhodné, a dovolte mi parafrázovat heslo našeho prvního presidenta Tomáše Garrique Masaryka: Nebát se nesmát!

      

A jak promluvit před Čechy, Moravany, Slezany i bratry Slováky. Jak před studenty, kteří řízením osudu již nepoznali, když se na jeden příkaz muselo zpívat a tančit a na jiný museli někteří mlčet.

Jak promluvit před těmi, kteří si to prožili, či u kterých to vyvolalo odpor ke stádovému chování. Vědom si všeho řečeného s pokorou před Vás dnes předstupuji s prosbou:

„Uctěme si prosím dnes památku Václava Havla!“

Možná si to neuvědomujeme, ale kdo ví, kolika z nás ještě bude dopřáno prožít si něco tak mimořádného, jako je smrt bývalého prezidenta, jehož uznává celý svět.

Moje generace si pamatuje dobu, kdy byl tento disident pronásledován, kdy jej nemalá skupina odsuzovala, ale kdy jiné těšilo, když občas zaslechlo jeho jméno v zahraničním rozhlasovém vysílání. Nechci se dnes přidávat do unisono zpívaného chorálu na téma HAVEL. Nechci ho ale v žádném případě rušit. Jsem zticha, protože vím, že se ničeho podobného již nedožiji.   

Jiný s Václavem Havlem srovnatelný president Tomáš Garrique Masaryk kdysi řekl:    

Život měříme příliš jednostranně; podle jeho délky a ne podle jeho velikosti. Myslíme víc na to, jak život prodloužit, než na to, jak ho opravdu naplnit. Mnoho lidí se bojí smrti, ale nedělají si nic z toho, že sami a mnoho jiných žijí jen položivotem, bez obsahu, bez lásky, bez radosti.

Taky se mi vybavil citát německého básníka Christiana Fridricha Hebbela:

 Nejkrásněji umírá větev, která se láme pod tíží vlastního ovoce.

QUOD BONUM, FELIX, FAUSTUM, FORTUNATUM - QUE SIT.

Na plovárně

Česká televize ČT2 odvysílala v neděli 18. září 2011 ve 21:30 v premiéře rozhovor s Markem Ebenem. Záznam pořadu je dostupný v archívu České televize.

Víno a zázraky

Petr Hlaváček a Antonín Blaha

Dámy a pánové

jsme oba realisti, a proto věříme na zázraky. Nejpodivnější na zázracích je totiž to, že se dějí.

Tak dobře, to nebylo naše, to řekli kdysi jiní, ale my si za tím stojíme. (Chesterton, Einstein, …)

Pro hladký průběh naši přednášky prosíme pořadatele, aby umožnili těm, kteří nevěří na zázraky, odsednout si od slušných lidí. Totiž pro ty slušné máme připraven omezený počet kousků zázračně upraveného vína. Jedná se o tyto odrůdy:

Chardonnay, Rulandské modré, Muskát žlutý a Zweigeltrebe, Zweigeltriebe růžové.

Pro jistotu, doporučujeme všem, kteří na zázraky nevěří, ať odejdou ze sálu. Představitelé televize a tisku prosíme, aby v případě pořizování audio-, či video-záznamu s tím neobtěžovali žádného z ministrů vlády.

Dámy a pánové,

Naše přednáška bude rozdělena do tří krátkých částí:

První: Děkujeme, přicházíme.

Druhá: Děkujeme, přijdeme.

Třetí: Závěr a potlesk.

Část první

Zde si musíme položit základní otázku: Proč je u nás po revoluci tak málo zázraků?

Odpověď: Se zázraky je to jako s medailemi v Rusku. Medaili v Rusku dostane jedině ten, kdo už nějakou má. Zázraky může dělat jedině ten, kdo už nějaké udělal. A my jsme se za zázraky styděli, my jsme to na školách mladé neučili, a jak to skončilo, vidíme každý den ve zprávách: zemětřesení, drogy, sex, násilí, předjíždění na dálnicích, sčítání lidu, poplatky u lékaře, Sodoma Gomora…

Ano, my - minimálně my dva - cítíme vinu a je čas se mladým lidem omluvit. Je nám velice líto, že jsme v minulosti neprojevovali dostatečnou občanskou statečnost a neučili Vás, že existují zázraky.

Napravit chyby nebude snadné, nejsou odborníci, není literatura a akreditační komise udělí právo vzdělávat o zázracích pouze těm, kteří mohou prokázat, že za posledních pět let provedli alespoň pět českých zázraků a pokud možno, alespoň jeden v Angličtině. A to by byl první zázrak, kdybychom alespoň jednoho takového našli.

Dále - naše universita si nemůže dovolit presentovat nekvalitní výsledky, akreditační komise nám neuzná žádné neprůkazné, nedokončené, nebo nedokonavé zázraky, a nesmíří se ani se zázraky pouze slíbenými. Zázraky jsou nedostatkovým zbožím a to nemluvíme o víně. Jak říkával náš velký vzor Tomáš Baťa: Neříkejte mi, jak to nejde, hledejte způsob, jak to jde.

Kdo chce být přítomen zázraku, nechť prosím dobrovolně uhradí zázrakový regulační poplatek. Jeho výši jsme odvodili od Julínkova zdravotního regulačního poplatku. Pozor, tento poplatek musí zaplatit všichni přítomní, kojenci, nenarození, důchodci učitelé i novináři.

Upozorňujeme, že poplatek v žádném případě nevracíme, a to ani v případě, že se zázrak nepovede. Prostě zaplaťte, děkujeme, odejdeme a ani Vám neřekneme, jak s penězi naložíme.

Doufáme, že Vás lékaři již vychovali a povinný poplatek Vám lékař taky nevrací, i když vás nevyléčí, nebo když třeba umřete. Jeden důchodce se šel zeptat do ambulance, kolik teď stojí zdravotní poplatek. Sestřička ho zinkasovala, řekla mu, že 30 Kč. On přišel celý šťastný domů a umřel. Ani na pohřeb mu nepřišli.

Navrhujeme, aby od zázrakového regulačního poplatku byli oproštěni všichni přednášející v Buchlovicích, dále osoby obojího pohlaví, které nám alespoň jednou tleskali, a ty které už v životě někdo alespoň jednou zklamal slibem zázraku a slib jim nebyl splněn … Takže zas o nějaký horentní počet nepůjde.

Jaký tedy bude učiněn dnes zázrak?

Experimentální část.

Výroba vína je provázena nutnými technologickými ztrátami. Odhaduje se, že 5 až 7 % vína neskončí v našich útrobách, ale rozlije se. Skončí tedy na zemi, na stole, pod stolem na košili, či halence, na stěnách lahví, skleniček a jinde. Rozlité víno je víno nevratně ztracené. Jen výjimečně se dá olíznout, ale je to jen zanedbatelný objem z vína rozlitého.

Rozlité, či vylité, víno je tedy víno odpadové, i když je to odpad ekologický.

Přičemž tento problém je problémem řešitelným. Stačí převést víno do podoby skupenství tuhého a tudíž omyvatelného. Upadne-li Vám kousek tuhého vína, prostě ho zvednete, opláchnete a pokračujete v konzumaci. U vína v tuhém skupenství prakticky není možné podávat a účtovat podmírové dávky. Všichni naši studenti vědí, že měření hmotnosti je 1000 krát přesnější, než měření objemu. Hmotnost tuhého vína nezávisí na teplotě a odpadají problémy s teplotní objemovou roztažností vína.

A my si dnes dovolíme, zatím v omezeném množství, předložit výsledek našeho zázraku. Jistě jste již pochopili, že zázračnou přeměnu vybraných odrůd tuhého vína ukážeme jen těm, kteří řádně a včas uhradili zázrakový regulační poplatek.

Ti, kteří si připlatí, mohou si kuličku nadstandardně upustit, umýt a pak bezrizikově pozřít.

Další výhody: Ubude skleniček. Takové víno se dá servírovat třeba následovně: stolní víno v průměru tlačenky, pozdní sběr jako moravská klobása, výběr z hroznů jako vídeňský párek, výběr z bobulí jako kuličky.

Navíc - upadlá kulička zanechává stopu na povrchu, se kterým přišla do styku. Skáče, zanechává stopy a je omyvatelná.

Je zdravotně nezávadná, i když pochází z Číny. Prokazatelně byl nosič tuhosti v Číně pozřen a nemáme zprávy, že by Číňanů ubylo. Je zatím neškodný. Určitě bude v krátké době označen jako hrubá vláknina a tudíž zdraví prospěšný. Nosičem tuhosti je sodná sůl kyseliny polyakrylové. Ta jak je známo, nemá žádnou dvojnou vazbu v polymerním řetězci, prochází zažívacím ústrojím, není síťovaná, takže se lehce rozpadne a víno působí okamžitě. V takové kuličce je 99,2 % vína a jen 0,8 % sodné soli.

Dámy a pánové, jak jsme slíbili v úvodu, v závěru přednášky odejdeme, abychom přišli na košt do zámku. Děkujeme.

(upravené)

Bezpečnosť a kvalita surovín a potravín

Vaše magnificence pane rektore, spektabilé páni - emeritní i inaugurovaný - děkané, honorábilé, profesores, doctores at scholares, vážení hosté,

dovolte mi poděkovat za možnost vystoupit na dnešní Vaší konferenci. I když jsem neodeslal v termínu abstrakt přednášky a dokonce se ani řádně nepřihlásil na Vaši konferenci. I mé důvody proč jsem požádal o slovo, jsou nezvyklé.

Než přejdete k odborné části dnešní konference, dovolte mi zmínit se jedné útlé knížečce, která se mi shodou okolností dostala k rukám. Má zajímavou historii. V roce 1953 byla ve Francii vypsána literární soutěž na téma: POZORUHODNÝ, NEVŠEDNÍ ČLOVĚK.

Přihlásil se neznámý člověk Jean Giono s povídkou nazvanou „Člověk, který sázel stromy.“ Vznešená hodnotící komise ale jeho desetistránkový příběh nepřijala s odůvodněním, že „nesplňuje zadání.“

Povídka popisovala skutečný příběh jednoho muže, který se rozhodl změnit pustou krajinu. Každou volnou chvíli začal sázet stromy. Vysadil jich za tři roky sto tisíc. Jen dvacet tisíc se ujalo. On počítal s tím, že ještě polovinu z nich ztratí, o něco se postarají hlodavci, další pojme Prozřetelnost, jejíž záměry není možné předvídat. Ale stále věřil, že může přežít alespoň deset tisíc dubů, které porostou na místech, kde ještě nedávno nebylo nic. Představoval si, že za deset, či padesát let budou touto krajinou procházet ti, jejichž paměť nesahá do dob, kdy zde byla pustina, a oni nebudou muset strádat žízní a nedostatkem stínu.

Každý z nás mohl, měl, ale taky nemusel, nechtěl, nemohl, či nesměl sázet stromy. Myslím na ty abstraktní, bez listů, či jehličí. Jenže příběh každého z nás se dříve, nebo později dostane před komisi, jejímž úkolem bude odpovědět, zda jsme splnili zadání.

Spektábilis pane emeritní děkane,

budiž mi odpuštěno, pokud promlouvám nevhod, ale upřímně rád bych vyjádřil silný pocit, že jsem měl již příležitost užívat stínů stromů, které jsi kdysi zasadil. Na základě řady osobních setkání bych rád prohlásil:

Pane emeritní děkane,

splnil jsi zadání. Dovol mi jménem vedení Fakulty technologické University Tomáše Bati ve Zlíně poděkovat ti za všechny stromy, které jsi za svého působení vysadil a které budou dlouho přispívat příjemnému pocitu kultivace lidského ducha.

A nyní mi profesores, doctores at scholáres dovolte obrátit se na čerstvě inaugurovaného děkana.

Spektábilis pane děkane, přeji Vám hodně štěstí a příležitostí sázet stromy. A abych nebyl tak patetický, Vy určitě znáte anekdotu o výměně prezidentů v bývalém Československu. Ten odstupující předával tomu nastupujícímu dvě obálky. Na první stálo: „Otevřít v případě první velké krize“.

Stála v ní rada odstupujícího presidenta: „Sveď všechno na mne“

Na druhé obálce bylo napsáno: „Otevřít jen v případě té nejhorší situace“

A uvnitř stálo: „Napiš dvě obálky!“

Doba se mění a lidé s nimi. Dnes se je nebezpečné předávat na veřejnosti obálky. Jak Vás znám, ani Vy netoužíte, abyste se zítra ocitl na stránkách bulvárního tisku.

A tak mi dovolte, v duchu kultury akademického prostředí, předat Vám něco lepšího. Je to láhev děkanského vína, kterou pro mne pěstují v Prušánkách na Moravě.

Až Vám bude těžko, otevřete ji. Pomáhá to, povznáší, zahání starosti. A kdyby Vám bylo ještě někdy později hůř, zavolejte mi. Možná už nebudu děkanem, ale rád přijedu a probereme si při skleničce spolu něco důležitého, třeba kde by se měl zasadit nový strom.

QUOD BONUM, FELIX, FAUSTUM, FORTUNATUM - QUE SIT.

Projev na slavnostním otevření VI. Mezinárodní vědecké konference Bezpečnosť a kvalita surovín a potravín (Safety and Quality of Raw Materials and Foodstuffs) v Nitře, dne 2. února 2011, v přítomnosti emeritního děkana prof. Jozefa Bully, DrSc. a nově

inaugurovaného děkana prof. Ing. Jána Tomáše, CSc.

Výstup na Akrokorint

Dámy a pánové,

dovolte mi zahájit dnešní v pořadí již sedmou vědeckou radu děkana Fakulty technologické. Zahájit musím omluvou za změnu plánovaného termínu našeho zasedání a poděkováním za to, že jste naši situaci pochopili a vyšli nám vstříc. Místo rozvádění situace, kterou jsme museli řešit, mi dovolte připomenout jeden antický příběh.

Korintský král se rozhodl pozvat učitele z Athén, aby mu pomohli vychovávat mládež, která podle radních pustla a stále více podléhala zlým mravům. Hodně si od toho sliboval a protože chtěl mít jistotu, zašel do místních lázní za nejslavnější vědmou. Zeptal se jí, co má pro příchod Athénských udělat. Ona mu řekla: Musíš vystoupit na Akrokorint, tedy na vysokou horu nad Korintem, ale v noci a z východní strany, to je z té strany, co na horu nevede cesta.

Král tak učinil, šel sám v noci za vydatného deště a proti silnému větru. Když nad ránem vystoupil na vrchol, nikdo ho tam nečekal, brány byly zavřeny a tak se promoklý a podchlazený vrátil po západní pohodlné cestě do paláce.

Tam na něho čekal posel z Athén se vzkazem, že Athénští nemohou přijet.

Král se rozzlobil a poslal vojáky, ať mu vědmu předvedou. Vzteky na ni křičel: „Jaká jsi to vědma! Věděla jsi, že Athénští nepřijedou?“

Ona odpověděla: „Věděla!“

„A proč jsi mne posílala v noci a dešti na Akrokorint?“

A ona odpověděla: “Abys pochopil, že někdo za deště a větru nemůže přijet!“

Dámy a pánové,

Někdy se zlobíváme na nevinné, anebo přisuzujeme nepěkné věci lidem neoprávněně. Přejděme k programu dnešní vědecké rady nezatíženi zlobou, vždyť nikdo z nás nekráčel v noci v dešti a větru na Korintskou Akropol.