Vaše magnificence pane rektore, spektabilé páni - emeritní i inaugurovaný - děkané, honorábilé, profesores, doctores at scholares, vážení hosté,
dovolte mi poděkovat za možnost vystoupit na dnešní Vaší konferenci. I když jsem neodeslal v termínu abstrakt přednášky a dokonce se ani řádně nepřihlásil na Vaši konferenci. I mé důvody proč jsem požádal o slovo, jsou nezvyklé.
Než přejdete k odborné části dnešní konference, dovolte mi zmínit se jedné útlé knížečce, která se mi shodou okolností dostala k rukám. Má zajímavou historii. V roce 1953 byla ve Francii vypsána literární soutěž na téma: POZORUHODNÝ, NEVŠEDNÍ ČLOVĚK.
Přihlásil se neznámý člověk Jean Giono s povídkou nazvanou „Člověk, který sázel stromy.“ Vznešená hodnotící komise ale jeho desetistránkový příběh nepřijala s odůvodněním, že „nesplňuje zadání.“
Povídka popisovala skutečný příběh jednoho muže, který se rozhodl změnit pustou krajinu. Každou volnou chvíli začal sázet stromy. Vysadil jich za tři roky sto tisíc. Jen dvacet tisíc se ujalo. On počítal s tím, že ještě polovinu z nich ztratí, o něco se postarají hlodavci, další pojme Prozřetelnost, jejíž záměry není možné předvídat. Ale stále věřil, že může přežít alespoň deset tisíc dubů, které porostou na místech, kde ještě nedávno nebylo nic. Představoval si, že za deset, či padesát let budou touto krajinou procházet ti, jejichž paměť nesahá do dob, kdy zde byla pustina, a oni nebudou muset strádat žízní a nedostatkem stínu.
Každý z nás mohl, měl, ale taky nemusel, nechtěl, nemohl, či nesměl sázet stromy. Myslím na ty abstraktní, bez listů, či jehličí. Jenže příběh každého z nás se dříve, nebo později dostane před komisi, jejímž úkolem bude odpovědět, zda jsme splnili zadání.
Spektábilis pane emeritní děkane,
budiž mi odpuštěno, pokud promlouvám nevhod, ale upřímně rád bych vyjádřil silný pocit, že jsem měl již příležitost užívat stínů stromů, které jsi kdysi zasadil. Na základě řady osobních setkání bych rád prohlásil:
Pane emeritní děkane,
splnil jsi zadání. Dovol mi jménem vedení Fakulty technologické University Tomáše Bati ve Zlíně poděkovat ti za všechny stromy, které jsi za svého působení vysadil a které budou dlouho přispívat příjemnému pocitu kultivace lidského ducha.
A nyní mi profesores, doctores at scholáres dovolte obrátit se na čerstvě inaugurovaného děkana.
Spektábilis pane děkane, přeji Vám hodně štěstí a příležitostí sázet stromy. A abych nebyl tak patetický, Vy určitě znáte anekdotu o výměně prezidentů v bývalém Československu. Ten odstupující předával tomu nastupujícímu dvě obálky. Na první stálo: „Otevřít v případě první velké krize“.
Stála v ní rada odstupujícího presidenta: „Sveď všechno na mne“
Na druhé obálce bylo napsáno: „Otevřít jen v případě té nejhorší situace“
A uvnitř stálo: „Napiš dvě obálky!“
Doba se mění a lidé s nimi. Dnes se je nebezpečné předávat na veřejnosti obálky. Jak Vás znám, ani Vy netoužíte, abyste se zítra ocitl na stránkách bulvárního tisku.
A tak mi dovolte, v duchu kultury akademického prostředí, předat Vám něco lepšího. Je to láhev děkanského vína, kterou pro mne pěstují v Prušánkách na Moravě.
Až Vám bude těžko, otevřete ji. Pomáhá to, povznáší, zahání starosti. A kdyby Vám bylo ještě někdy později hůř, zavolejte mi. Možná už nebudu děkanem, ale rád přijedu a probereme si při skleničce spolu něco důležitého, třeba kde by se měl zasadit nový strom.
QUOD BONUM, FELIX, FAUSTUM, FORTUNATUM - QUE SIT.
Projev na slavnostním otevření VI. Mezinárodní vědecké konference Bezpečnosť a kvalita surovín a potravín (Safety and Quality of Raw Materials and Foodstuffs) v Nitře, dne 2. února 2011, v přítomnosti emeritního děkana prof. Jozefa Bully, DrSc. a nově
inaugurovaného děkana prof. Ing. Jána Tomáše, CSc.
Žádné komentáře:
Okomentovat