Na předvánočním koncertě

Profesores, doktores at scholárés, akademí civitaes, Vážený pane hejtmane, přátelé.

Dovolte mi, abych Vás s pověřením jeho magnificence rektora Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně profesora Ignáce Hozy, přivítal na dnešním předvánočním koncertě.

Zpočátku se zdálo, že uvítací oslovení hostů nebude žádný problém. Stačí, když nezapomeneme poděkovat všem spolupracovníkům, příznivcům a přátelům. Nevynecháme rodinné příslušníky, přestavitele kulturní, duchovní a společenské obce. A když jsme to sepsali, vydalo to na půldruhé stránky. A tak mi dovolte místo čtení připraveného projevu, zmínit zde jeden zážitek z přípravy koncertu.

Po oznámení programu jsme s napětím čekali, jaký bude zájem. Ale už za týden nám zbylo jen posledních dvacet lístků. Probírali jsme své adresáře, a telefonní seznamy a hledali, jestli jsme na někoho nezapomněli. Na jednoho z dlouholetých přátel Fakulty technologické jsme skutečně zapomněli. Když jsme mu zavolali, omluvil se, že ve středu nemůže, ale že by věděl komu dát zbývající lístky. Již delší dobu pomáhá Dětskému domovu na Burešově a ti by určitě přivítali, kdyby je někdo vzal na předvánoční koncert.

Dohodli jsme se. Druhý den ráno, když jsem přišel do práce, paní Jitka, která odvedla nejvíce organizační práce, již ve dveřích hlásila: „Žádné volné lístky už nejsou!!!“

Co teď s opuštěnými dětmi na Burešově?

Paní Jitka navrhovala přidat řadu židlí. Nebude to ale bezohledné, nechat děti, kterým osud nedopřál výchovu ve vlastní rodině sedět na méně pohodlných židlích. A co tak vyzvat všechny hosty, aby nabídli dětem svou židli a symbolicky se zřekli pohodlného křesla? A nebude lepší raději se Dětskému domovu omluvit?

V tom zazvonil telefon: paní ředitelka z Burešova moc děkuje, ale zároveň se omlouvá, že ve středu již mají děti odpoledne jinou akci a nebylo by možné je na sedm hodin do Auly přesunout.

Problém byl tedy vyřešen, ale nikomu z nás se neulevilo. Byli jsme na jedné straně šťastní, že přijde tolik lidí a na druhé straně nás mrzelo, že děti na Burešově nemohou přijít. Nezbývá než rozhodnutí, že koncert příští rok zopakujeme a na děti z Burešova nesmíme zapomenout.

To spojení dětí, rodiny a Vánoc se ale nedalo z našich myslí již vytlačit. Na další kouzlo nechtěného jsme přišli při přípravě informací o dnešním programu. Aniž to bylo nějak zamýšleno, uvědomili jsme si, že oba autoři dnes předváděných opusů byli kantoři.

Camillovi Saint Saëns, když mu byly čtyři měsíce, zemřel mu otec a vychovávala ho jeho teta. Ve třech letech už dokázal číst, v sedmi mluvil plynule latinsky, nakonec života se dočkal uznání. Jakub Jan Ryba jako by Saint Saënsův osud vyvažoval. Neužil si ani uznání a sám svůj život ukončil sebevraždou. Nicméně oba ve svých dílech dokázali bravurně vyjádřit náladu Vánočního příběhu a dokázali přispět k oslavě nejkrásnějších a nejtradičnějších svátků roku.

Saint Exupéry kdysi napsal, že dospívání není nic jiného, než nabývání nových zkušeností, které nahrazují dětské sny. A Vánoce jsou z tohoto pohledu jakýsi slepenec těch našich nejkrásnějších dětských snů, který si schováváme jako již nepoužívané, ale stále předměty z období našeho mládí.

Vraťme se tedy na chvilku do našich dětských snů, kdy vše bylo možné, kdy naše starosti se rozpouštěly v objetí mámy. Kdy jsme věřili, že na salaši v Betlémě, který byl kdesi nedaleko od našeho domu, se narodil Ježíšek, že tam leží na seně, zavinutý v plenčičkách, Maria mu zpívala, chtíc aby spal…

Až tam s pastýři dojdeme, bude tam plno a od Východu budou přicházet další koledníci, ponesou dary, a mají přijít i tři králové.

A lidí tam bude přibývat, a abychom nepřekáželi, ujmou se nás cherubíni a serafíni, andělé, jejichž jedinou povinností je oslavovat Hospodina. Narostou nám křídla, se kterými stačí jen jednou, či dvakrát zamávat a my se budeme vznášet nad jesličkami a tiše, abychom nevzbudili Jezulátko, budeme s anděly zpívat píseň, jak ji zaznamenal evangelista Matouš a jak ji uslyšíme za chvíli:

Gloria in excelsis Deo et in terra pax hominibus bonae voluntatis.

Neboli:

Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle.

A tak už jen poslední větu, místo toho naznačeného poděkování v úvodu:

Pokoj Vám, lidé dobré vůle!!!

Zlín, Aula AC, 17. prosince 2008

Za docentem Krákoškou

Vážení přátelé,

včera večer jsem sedl k počítači, abych napsal trochu obsáhlejší omluvu z dnešního zasedání Olomoucké pobočky Antropologické společnosti. Měl jsem k tomu dva důvody, již dvakrát jsem se zasedání neúčastnil a dnes se má podle programu zahajovat vzpomínkou na doc. RNDr. Josefa Krákošku.

Proč jsem se chtěl omluvit? Dnes byla pálenice v Buchlovicích vyhrazena pro pěstitele oskeruší. Pro ty, kteří mne ještě neslyšeli propagovat Oskeruše, tedy jenom pár slov. Poprvé jsem o oskeruších slyšel mluvit mého tátu s jakýmsi hostem v našem vinném sklepě. Bezdechu jsem, tehdy jako malý kluk, poslouchal, že Oskeruše je Pan strom s velkým „P“. Že je tajemný, za války že se oskeruše vykupovali v lékárnách, že mají plno vitamínů, že je to přirozený kříženec hrušky s jeřabinou, ale taky to, že kdo zasadí Oskeruši – jejich plodů se nedočká. Bylo to tak vzrušující, že jsem záhy poté s kamarádem vylezl do koruny Oskeruše v sousedově zahradě. Z výšky koruny jsme se dívali na Boršice s dnes už s těžce popsatelným pocitem, že jsme Páni, když sedíme na stromě s velkým „P“. Vzpomínám si ještě na jednu zvláštnost - již tehdy jsem si všiml, že Oskeruše zvláštně – naprosto specificky za vánku šumí. Později jsem z těchto důvodů chodil k jednomu takovému stromu, zvláště tehdy když mi bývalo smutno, uklidnit se tímto uklidňujícím šumem.

Taky mám ještě někde schovaný článek z Mladé fronty ze sedmdesátých let, kde je uvedeno, že Oskeruše je ohrožený strom, a že jich v té době mělo být na jižní Moravě jen okolo sedmdesáti.

Tehdy můj táta zasadil Oskeruši a i u nás se potvrdila stará tradice - jejich plodů se nedožil. Až letos se poprvé zarodilo a sklidili jsme okolo 70 kg jejich vzácných plodů. Oskeruše se netrhají, ale sbírají se plody, které upadnou, musí se zbavit stopky a nechat na slunci „zhniličat“. Pak se suší a usušené strouhají, nebo se rovnou drtí a sypou do bečky na kvas.

Mít oskerušový kvas znamená na Jižní Moravě něco jako být příslušníkem šlechty. Protože pěstitel oskeruší sklízí ze stromů, které byly zasazeny moudrostí a prozíravostí někoho, kdo tu již není. Každý takový pěstitel cítí za své oskeruše zvláštní odpovědnost. Tvrdí se taky, že Oskeruše, která nepatří ušlechtilému vlastníkovi, sama uschne. O dvou takových případech vím. Ta, na které jsem seděl s kamarádem, již není, nejdříve jí zasáhl blesk, a pár let na to uschla. Taky ta uklidňující oskoruše, ke které jsem chodil, již není, les byl vrácen v rámci restituce, pozemek byl prodán, oplocen a oskeruše předloni uschla.

Pálení oskerušového kvasu je obřad, kdy se pálenice pro ostatní zavírají. Přístup mají jen ti, kteří přivezli oskerušový kvas. Hodnotí se destilát z každého kotle a čeká se na okamžik, kdy se lihoměr ponoří po čárku ukazující 50 % alkoholu. Tomuto produktu se říká „prezidentská kapka“, podle starého páleničáře proto, že kterýsi pěstitel odebral tento vzorek a zavezl ho do Hradišťa, když tam byl pan president Masaryk na návštěvě. Někdy se tomuto vzorku říkalo Baťovská, to tehdy, když byla obzvláště dobrá a k polknutí se dodávalo: „Tu by mohl i pan Baťa!“

Když jsem včera uvažoval o tom, co napsat jako omluvu na dnešní setkání a co přidat jako vzpomínku na docenta Krátošku, zazvonil telefon. Volali mi z pálenice. Na Buchlovsku je nás - šlechticů z Oskeruše - jen sedm a v rámci rituálního ubezpečování, že všichni přijdeme pálit, jsem si postesk, že se mi to kryje s termínem dnešní schůzky v Olomouci, kde bych chtěl a měl vzpomenout na zemřelého kolegu a spolupracovníka.

Na Jižní Moravě se na pohřby chodí a rozloučení se zemřelým se ctí. Do hodiny mi zavolal páleničář znova: „Chlapi říkali, že bez tebe by to nebylo ono a že my, co se staráme o oskeruše, musíme držet spolu. Pálit se bude za týden!

A dodal, že to jistě musel být moudrý člověk, se kterým se jeden z nás - pěstitelů oskeruší - chtěl jít rozloučit v době, kdy byl jediný termín pálení!“

Děkuji tedy ušlechtilým Moravanům, kteří jsou schopni zamíchat v pořadí svých životních hodnot a i v této složité době reagují jen na postesknutí toho, kdo se taky s nimi stará o zapomenuté ovoce.

Vážení,

u pálení oskeruší se mluví dost, ale nikdy ne planě a zbytečně. Až budeme za týden koštovat tu prezidentskou kapku, která bude určitě v kategorii Baťovské, vzpomenu si na doc. Krákošku a těm ušlechtilým chlapům povyprávím, kvůli komu se to odložilo. A tak jim jenom řeknu, že to byl člověk, který sázel ušlechtilé stromy, aniž by měl jistotu, že si užije jejich plodů. A že v jeho blízkosti jsem často vnímal jakési uklidňující šustění, velmi podobné šustotu oskerušového stromu, které sázívali jen staří moudří vinaři na místech jejich srdcím milých.

Petr Hlaváček

V Olomouci, 11. prosince 2008