Feuchtwanger

Dámy a pánové,

dovolte mi, dříve než zahájíme jednání již šesté Vědecké rady Fakulty technologické, vzpomenout na jeden můj zážitek, který se mi vybavil v souvislosti s událostmi posledních dní.

Před víc než čtyřiceti lety jsem si vybral pro písemnou část maturitní zkoušky z českého jazyka esej. Téma bylo Můj oblíbený literární hrdina. Protože jsem krátce před tím četl Feuchtwangera, začal jsem psát o jednom jeho románu. Ale po chvíli nebylo psát o čem a tak jsem musel přidávat. A připsal jsem výrok jedné jeho hrdinky, která říkala něco ve smyslu:

„Člověk se učí dva roky mluvit, ale šedesát let se učí mlčet“.

Pointa k tomuto výroku byla v tom románu ale o pár stránek dále. Hrdinka to komentuje:

„Když jsem říkala, že po šedesáti umí člověk mlčet, nemyslela jsem tím, že by mlčel, ale že nemluví tolik o hloupostech.“

Na tuto esej jsem dostal dvojku a musel jsem si před celou třídou vyslechnout komentář, že je to proto, že jsem určitě Feuchtwangera nečetl, ale přečetl jsem si někde pěknou esej o Feuchtwangerovi. To se mne dotklo, a když jsem se s tím svěřoval své známé, usmála se a řekla:

„To bude tím (myslela češtináře), že ještě nemá šedesát!“

Takže je to tady. Dnešní naše vědecká rada má oproti minulému zasedání o jednoho šedesátníka navíc. Doufám, že poznáte, že alespoň trochu ubude nadbytečných řečí.

Dovolte mi připít si s Vámi na tuto událost. S Vámi v řečech shovívavějšími, i s Vámi, kteří stále ještě dáváte dvojky, kde by patřily jedničky.

Zahájení Vědecké rady FT UTB ve Zlíně, dne 16. 03. 2010

Oslava 60. narozenin

Vážení přátelé, srdečně Vás vítám.

Několik méně známých fakt z mého života. Narodil jsem se doma v Boršicích. Přišlo to rychle, k telefonu bylo dál, než k porodní babce. Bylo to po poledni. Táta, když se prý vracel z práce na kole, volali na něho sousedi: „Franto! Máš kluka!!!“

Protože byl kapelníkem, přišli před naše všichni jeho kamarádi, vzali si nástroje a hráli pod našimi okny až do večera. Vypili dědovi soudek Rýňáku, říkal mi, že to byl velice dobrý ročník. Tato první oslava mých narozenin se významně promítla do mého života. Od té doby si maminka vždycky přála, abych se „nepotatil“ a nehrál v dechovce. Její přání jsem splnil, ale kdo ví, jestli to přání nemůže nakonec za to, že jsem si vzal profesionální muzikantku.

Ta ulice, kde jsem se narodil, se jmenuje Raškoun. Až později jsem se dověděl, že je moje jediné „Nomen Omen“: Raška je prý staroslovansky švec.

Bylo mi tedy dopřáno prožít již šedesát let, ale zároveň šedesát dvě jara. To první jaro navíc bylo v šedesátém osmém. Hlavy nám pletly první lásky a do toho všeho voněla naděje… Bylo to krásné jaro navíc, i když mi zkomplikovalo život. Natolik, že jsem nesměl studovat na vysoké škole. Ale nakonec, vidíte, že osud je někdy relativní. A taky jsem chtěl říct, že všechna další jara byla krásná. I to jedno další – podzimní, prožité na jižní polokouli.

V září roku 2006 se u nás pily burčáky, když nás po týdenním jednání kolegové v Kapském Městě vyvezli na Stolovou horu. Popisovali místní endemity, keřík, co vypadal jako pampeliška a příkopy byly plné kal, bílých svatebních květin. Rozkvetlá Stolová hora je mnohem krásnější, než ji popisoval Julius Verne!!! Tak tedy první vzkaz patří Vám, mladším kolegům, plánujete-li svatbu, doporučuji Vám podzim, na Stolové hoře. Kaly zadarmo a vynikající vína!!!

Chtěl bych dnes taky doporučit něco mým starším kolegům, kteří mají šedesátku za sebou. Jen pro jistotu jsem se zeptal některých, jaké je to být šťastný po šedesátce. A výsledek průzkumu byl ohromující. Když je šedesátník šťastný, tak plácá blbosti.

Takže milí moji, tímto projevem jsem Vám jen chtěl dokázat, že šedesátka je tu a že jsem šťastný.

Už jenom jeden citát na konec. Je od sv. Tomáše Akvinského:

KDO NENÁVIDÍ VÍNO, HŘEŠÍ, I KDYŽ JE TO HŘÍCH BEZEJMENNÝ.

Ve jménu Vašeho zdraví nehřešte!

Řeč před zahájením koncertu Ivo Jahelky, pořádaném 10. 03. 2010 pro přátele na oslavu 60 narozenin.