Vážené
kolegyně, kolegové,
Nikdy mne
nenapadlo, že někdy předstoupím před shromáždění mladých lidí, které budu
vyzývat, aby uctili památku velkého člověka - Václava Havla. Nikdy mne taky
nenapadlo, že budu souhlasit a doporučovat, aby se upustilo od veřejné zábavy.
Že budu stát před kapelou, jejíž koncert jsem měl tu čest již jednou uvádět a
budu nabádat hudebníky, aby hráli jen vážné věci. Je to paradoxní, já, který
nemá hudební sluch, a který si ještě v žádné kapele nikdy nezahrál.
Jak tedy
promluvit před hudebníky, zpěváky a milovníky hudby, abych jim oznámil, že dnes
večer je vhodné, a dovolte mi parafrázovat heslo našeho prvního presidenta
Tomáše Garrique Masaryka: Nebát se nesmát!
A jak
promluvit před Čechy, Moravany, Slezany i bratry Slováky. Jak před studenty,
kteří řízením osudu již nepoznali, když se na jeden příkaz muselo zpívat a
tančit a na jiný museli někteří mlčet.
Jak
promluvit před těmi, kteří si to prožili, či u kterých to vyvolalo odpor ke
stádovému chování. Vědom si všeho řečeného s pokorou před Vás dnes
předstupuji s prosbou:
„Uctěme si
prosím dnes památku Václava Havla!“
Možná si to
neuvědomujeme, ale kdo ví, kolika z nás ještě bude dopřáno prožít si něco
tak mimořádného, jako je smrt bývalého prezidenta, jehož uznává celý svět.
Moje
generace si pamatuje dobu, kdy byl tento disident pronásledován, kdy jej nemalá
skupina odsuzovala, ale kdy jiné těšilo, když občas zaslechlo jeho jméno
v zahraničním rozhlasovém vysílání. Nechci se dnes přidávat do unisono
zpívaného chorálu na téma HAVEL. Nechci ho ale v žádném případě rušit.
Jsem zticha, protože vím, že se ničeho podobného již nedožiji.
Jiný
s Václavem Havlem srovnatelný president Tomáš Garrique Masaryk kdysi
řekl:
Život měříme
příliš jednostranně; podle jeho délky a ne podle jeho velikosti. Myslíme víc na
to, jak život prodloužit, než na to, jak ho opravdu naplnit. Mnoho lidí se bojí
smrti, ale nedělají si nic z toho, že sami a mnoho jiných žijí jen položivotem,
bez obsahu, bez lásky, bez radosti.
Taky se mi vybavil
citát německého básníka Christiana Fridricha Hebbela:
Nejkrásněji umírá větev, která se láme pod
tíží vlastního ovoce.
QUOD BONUM, FELIX, FAUSTUM, FORTUNATUM - QUE
SIT.
