středa 15. dubna 2009

Dobrý den stromy


Dobrý den stromy, dobrý den Vaše magnificence - pane rektore, dobrý den honorábilis profesores, doctores at scholáres, dobrý den mistře Ruszeláku, dobrý den přátelé fakulty technologické,

dovolte mi, abych Vás všechny přivítal na dnešní druhé vernisáži v prostorách děkanátu Fakulty technologické ve Zlíně. Přípravu této výstavy již neprovázelo tolik otázek jako tu první.

Když jsme zde pořádali před rokem výstavu díla Jaroslava Kovandy byli jsme dotazováni, proč to děláme zde a proč to vůbec děláme. Během výstavy a krátce po ní jsme ale dostali několik e-mailů a dopis, ve kterých nám návštěvníci děkovali. Neznámý návštěvník z Prahy dodal, že i v těch nejtužších dobách technické fakulty a některá pracoviště akademie věd umožňovaly ve svých prostorách vystavovat zakázaným umělcům. Mottem těchto neoficiálních výstav nebyla náprava nesmyslných zákazů, ale nabídka uměleckého zážitku akademikům. Dnes jsme v jiné době, nemusíme pořádat výstavy a ani nám není přikazováno je dělat. O to víc si ceníme skutečnosti, že nám Zlíská umělecká obec nabídla pomoc při oslavách 40. výročí založení fakulty ve Zlíně.

Děkujeme tedy mistru Ruszelákovi, hercům Zlínského divadla, panu režisérovi Dodo Gombiarovi, cimbálové virtuosce a skladatelce Zuzaně Lapčíkové.

V průběhu Velikonoc jsem slyšel tento příběh. Jeden slepec seděl na živé ulici a před kloboukem měl položenou lepenku s nápisem:

Prosím přispějte, jsem slepý.

Jeden novinář, který procházel okolo, nejdříve vhodil do klobouku drobnou minci, pak vzal lepenku, něco na ni napsal a odešel. Slepec po chvilce poznal, že do klobouku padají mince mnohem častěji a byl zvědavý, co se stalo. Když se novinář po chvíli vracel, byl sám zvědav, jestli se jeho nápisem něco změnilo. Slepec jej podle kroků poznal a zeptal se ho:

„Co jsi mi napsal na lepenku, že jsem dostal několikrát více, než dříve?“

Novinář řekl:

„Neboj se, nenapsal jsem nic než pravdu.“

A odešel. Večer to slepci přečetli, stálo tam:

„Jak nádherné musí být jaro, které já nikdy neuvidím.“

A to je alegorická odpověď všem, kteří pochybují o smyslu výstav v prostorách technických škol. Není moralizující, ani pesimistická. Nám naštěstí není odepřeno vidět krásu umění, jenom je třeba přiznat, že si ji často neuvědomujeme a tak nastal čas přepsat nápis na pomyslné lepence před kloboukem.

Dnes jsme si vážená academi civitaes dovolili připravit novou výzvu a netrpělivě budeme čekat, zda se počet nezúčastněně procházejících nesníží. Ten náš výrok je taky míněn pravdivě. Jednoduše, chceme Vás všechny, převážně technicky orientované odborníky, v této turbulentní době vyzvat jednoduše k jinému pohledu na stromy.

Strávil jsem s mistrem Ruszelákem několik odpolední a poslouchal jeho vyznání stromům. Vyprávěl mi svůj osobní tragický příběh, jak v té - pro něho těžké době - utíkal do lesa, jak se ho stromy ujaly a jak mu pomáhaly. Ze šuplíku stolu vytahoval verše o stromech od přátel – Kundery, Mikuláška, Skácela, Karena i od zlínských básníků Kotyzy, Bajaji a jiných. Postupně jsem si na tyto návštěvy přibíral své spolupracovníky a přátele.

Dovolíte-li mi pokračovat v onom básnickém příměru: mistr Ruszelák nám každému přepsal lepenku s nápisem, nám žebrákům, s ledabyle nastavenými klobouky, do kterých již dlouho nebyl vhozen žádný obolus, nám, kteří si již dávno odvykli od sytého uměleckého zážitku.

Pokud chcete protestovat, že není vhodné používat příměru o slepém žebrákovi. Dovolím si oponovat: každý z nás je svým způsobem slepý někdy, nebo slepý k něčemu.

Za chvíli uvidíme umělecky ztvárněné prožitky se stromy, které jsme my neviděli. Uslyšíme básně, které jsme dosud neslyšeli, a tóny oslavující stromy, z nichž jsme se dosud neradovali.

Na rozdíl od onoho slepce, je však můžeme uvidět a uvědomit si znova. Jsem si jist, že poté,

co dnes vyslechneme, jak vidí stromy básníci,

prohlédneme si, jak je ztvárnil mistr Ruszelák,

poslechneme, jak o nich zpívá paní Lapčíková,

při prvním setkání se stromem si jako pozdrav zopakujeme název dnešní výstavy:

Dobrý den, stromy.







Žádné komentáře: