40 let fakulty

Čtyřiceti let existence Fakulty technologické, nebo jakéhokoliv jiného vzdělávacího pracoviště, již nemůže obsáhnout paměť jednoho člověka. Navíc, velký počet aktérů těch prvních počinů dnes již není mezi námi a řada událostí se postupně vytratila z paměti těch účastníků, kteří ještě přicházejí mezi nás. Bylo to v době jiného politického řádu, na který se nám nechce vzpomínat a v době, kdy se ekonomickému systému říkalo plánovaný. Proto se vznik Fakulty technologické ve Zlíně dnes mnohým může jevit jako jeden z řady jiných, běžných počinů, již zapomenutých, dnes obtížně dohledatelných. Přesto bude dobré si dubnové události roku 1959 a 1969 občas připomenout.

Jedno staré čínské přísloví říká, že „Velké věci vznikají tehdy, když člověk nepřehlédne příležitost, kterou mu dnešek přinesl“. Tento výrok sice lze vykládat alternativně, ale zachované doklady a vzpomínky pamětníků nám dokazují, že v případě vzniku Fakulty technologické ve Zlíně žádná z versí výkladu neplatila.

Těžko by se dnes dalo spočítat, kolik prozíravých a moudrých lidí na Zlínsku cítilo potřebu vychovávat techniky na vysokoškolské úrovni a kolik jich opakovaně tuto potřebu předkládalo na patřičných místech. Nikdo už taky nespočítá, kolik bylo těch, kteří to viděli jinak. Nicméně, jak pravil klasik: „Lze čelit invazi velké armády, nelze však čelit invazi myšlenek.“ To, že můžeme dnes slavit čtyřicítku fakulty a to, že máme ve Zlíně universitu je výsledek dlouholetého úsilí řady moudrých lidí, kteří systematicky „pronikali“ na „území obývané konzervativci“, kteří postupně a vytrvale své protivníky ovlivňovali, až museli ustoupit.

Při pročítání dobových dokladů a reakcí tehdejšího tisku si člověk uvědomí, že vládní vyhláška o zřízení Fakulty technologické byla již jen formální akt, kterému však předcházelo deset let tvrdé usilovné práce. Doklad o zřízení detašovaného pracoviště SVŠ v Bratislavě pochází z 22. dubna 1959. Slavíme tedy letos dvojnásobné výročí – 50 let od zahájení řádné vysokoškolské technicky orientované výuky a 40 let existence vysokoškolské fakulty ve Zlíně. Kdybychom měli přirovnávat dobu trvání fakulty s věkem člověka, hodil by se nejlépe výrok Dr. Milady Horákové, která si kdysi poznamenala: „Čtyřicet roků je stáří mladosti. Padesátka je zase mladost stáří.“

Pro vysokoškolské fakulty se obtížně hledá hranice mezi mládím a stářím. Nicméně fakultám sluší dlouhověkost (připadá mi nevhodné použít slovo stáří).

Generaci, která budovala Fakultu bylo souzeno žít ve složité době, plné politických a ekonomických změn. Ale i přes tyto složitosti nastává pomalu čas zamyšlení a hodnocení, ve smyslu, zda v této době byly našimi předky a konečně i námi samotnými využívány nabízené příležitosti tehdejších dní. Měli bychom se při těchto výročích na chvíli zastavit a ohlédnout se. Podívat se na to, co zůstalo za námi, na co jsme navázali, na co z naší práce bude možné navázat.

Čtyřicet let je doba, která se obvykle slaví. Slavný čínský básník a malíř Wang Wej, který žil již v osmém století, o prožitku svátků napsal: „O velkém svátku se touha a stesk po blízkých znásobí.“

Není čtyřicetiletá existence Fakulty technologické důvodem alespoň k malé oslavě? Slavení svátku je přece příležitostí k návratům, ke vzpomínkám a setkáním s přáteli z mládí, je spojeno s touhou vidět své blízké, radovat se z jejich úspěchů, či sdílet smutek z jejich neúspěchu. Z drobných výročí, a hlavně z vnímané potřeby je oslavovat, vznikají „Velké svátky“, které jsou příležitostí pro bilance, pro ohlížení do minulosti, pro uvědomění si, jak daleko jsme došli, pro možnost porovnání, jak se naplnily naše představy. Není však dobré, když se začne z našeho povědomí vytrácet to, bez čehož by nebylo počátku, na co by nebylo možné navazovat. Není taky dobré zapomínat na předchozí oběti a úsilí, není dobré přisvojovat si práci jiných.

Některé souvislosti vzniku samostatné fakulty v tehdejším Gottwaldově se z dnešního pohledu, zvláště mladé generaci, bez znalosti dobových reálií, zdají nepochopitelné, či úsměvné.

První, co nelze přehlédnout na historických dokladech, je jazyk a dobově politizovaná terminologie. Je velmi poučné přečíst si pozorně tyto doklady a snažit se pochopit okolnosti vzniku nového akademického pracoviště ve Zlíně. Čtyřicet let existence Fakulty technologické uhladilo původní aktuálnost dokladů, ze kterých, zvláště pro mladé, vyčnívá pár nezvyklých frázovitých obratů a dobových klišé. Přesto je tato dobová dokumentace poučná. Poučná v tom, že je vždy lepší být věcnější. I s odstupem času je nade vší pochybnost možné rozdělovat dobovou dokumentaci na tu, která byla platná jen po určitá jednání, a na tu, která se může číst i po čtyřiceti (a více) letech.

Druhá věc, která nás zaskočí, je neuvěřitelný pokrok v technice během posledních čtyřiceti let. Doklady související se zřízením fakulty se archivovaly v průklepových kopiích, veškerá korespondence prošla poštovním oddělením s nezbytným razítkem, jen výjimečně je archivována tiskovina a telefaxový zápis. Fakulta byla budována v době, kdy se nepoužívalo počítačů, počítalo se bez kalkulaček, nebyl internet, fax či kopírka. Taky první diplomové práce byly psány na psacích strojích, počítalo se na logaritmickém pravítku a grafy se rýsovaly tuží na pauzovací papír. Je až neuvěřitelné, kolik skript v té době bylo pracovníky fakulty sepsáno a vydáno. Některé byly psány ručně strojařským písmem na pauzovacím papíře a byly rozmnožovány světlotiskem. Tento kraj byl silně poznamenán pragmatismem průmyslníka Tomáše Bati. I když se jeho myšlenky dlouho nesměly šířit, přežívaly a jsou s odstupem času viditelné na řadě informací z doby těch nejranějších počátků.

Ne stroje a budovy, ale lidé!!!

Nadšené a zapálené jedince Fakulta technologická nikdy nepostrádala. Tam, kde pracovali tvořiví a odpovědní lidé, tam se objevily i dobré výsledky. Co dodat na závěr?

Nepřestaneme-li přidávat hodnotu ke společnému dílu, můžeme se již dnes začít těšit na oslavy 50. výročí založení FT. Na závěr bychom mohli parafrázovat známý výrok Winstona Churchilla: Historie na nás bude vzpomínat v dobrém, když ji sami budeme psát! Nabízí se však jiný, vhodnější citát. Když byl Jan Baťa požádán aby napsal úvod k nové knize o zdravotních aspektech obouvání, shrnul snahu autorů a zakončil svůj úvod slovy:

Hurá do práce!!!

Dobrý den stromy

_{Dobrý den stromy, dobrý den Vaše magnificence - pane rektore, dobrý den honorábilis profesores, doctores at scholáres, dobrý den mistře Ruszeláku, dobrý den přátelé fakulty technologické,}

_{dovolte mi, abych Vás všechny přivítal na dnešní druhé vernisáži v prostorách děkanátu Fakulty technologické ve Zlíně. Přípravu této výstavy již neprovázelo tolik otázek jako tu první.}

_{Když jsme zde pořádali před rokem výstavu díla Jaroslava Kovandy byli jsme dotazováni, proč to děláme zde a proč to vůbec děláme. Během výstavy a krátce po ní jsme ale dostali několik e-mailů a dopis, ve kterých nám návštěvníci děkovali. Neznámý návštěvník z Prahy dodal, že i v těch nejtužších dobách technické fakulty a některá pracoviště akademie věd umožňovaly ve svých prostorách vystavovat zakázaným umělcům. Mottem těchto neoficiálních výstav nebyla náprava nesmyslných zákazů, ale nabídka uměleckého zážitku akademikům. Dnes jsme v jiné době, nemusíme pořádat výstavy a ani nám není přikazováno je dělat. O to víc si ceníme skutečnosti, že nám Zlíská umělecká obec nabídla pomoc při oslavách 40. výročí založení fakulty ve Zlíně.}

_{Děkujeme tedy mistru Ruszelákovi, hercům Zlínského divadla, panu režisérovi Dodo Gombiarovi, cimbálové virtuosce a skladatelce Zuzaně Lapčíkové.}

_{V průběhu Velikonoc jsem slyšel tento příběh. Jeden slepec seděl na živé ulici a před kloboukem měl položenou lepenku s nápisem:}

_{Prosím přispějte, jsem slepý.}

_{Jeden novinář, který procházel okolo, nejdříve vhodil do klobouku drobnou minci, pak vzal lepenku, něco na ni napsal a odešel. Slepec po chvilce poznal, že do klobouku padají mince mnohem častěji a byl zvědavý, co se stalo. Když se novinář po chvíli vracel, byl sám zvědav, jestli se jeho nápisem něco změnilo. Slepec jej podle kroků poznal a zeptal se ho:}

_{„Co jsi mi napsal na lepenku, že jsem dostal několikrát více, než dříve?“}

_{Novinář řekl:}

_{„Neboj se, nenapsal jsem nic než pravdu.“}

_{A odešel. Večer to slepci přečetli, stálo tam:}

_{„Jak nádherné musí být jaro, které já nikdy neuvidím.“}

_{A to je alegorická odpověď všem, kteří pochybují o smyslu výstav v prostorách technických škol. Není moralizující, ani pesimistická. Nám naštěstí není odepřeno vidět krásu umění, jenom je třeba přiznat, že si ji často neuvědomujeme a tak nastal čas přepsat nápis na pomyslné lepence před kloboukem.}

_{Dnes jsme si vážená academi civitaes dovolili připravit novou výzvu a netrpělivě budeme čekat, zda se počet nezúčastněně procházejících nesníží. Ten náš výrok je taky míněn pravdivě. Jednoduše, chceme Vás všechny, převážně technicky orientované odborníky, v této turbulentní době vyzvat jednoduše k jinému pohledu na stromy.}

_{Strávil jsem s mistrem Ruszelákem několik odpolední a poslouchal jeho vyznání stromům. Vyprávěl mi svůj osobní tragický příběh, jak v té - pro něho těžké době - utíkal do lesa, jak se ho stromy ujaly a jak mu pomáhaly. Ze šuplíku stolu vytahoval verše o stromech od přátel – Kundery, Mikuláška, Skácela, Karena i od zlínských básníků Kotyzy, Bajaji a jiných. Postupně jsem si na tyto návštěvy přibíral své spolupracovníky a přátele.}

_{Dovolíte-li mi pokračovat v onom básnickém příměru: mistr Ruszelák nám každému přepsal lepenku s nápisem, nám žebrákům, s ledabyle nastavenými klobouky, do kterých již dlouho nebyl vhozen žádný obolus, nám, kteří si již dávno odvykli od sytého uměleckého zážitku.}

_{Pokud chcete protestovat, že není vhodné používat příměru o slepém žebrákovi. Dovolím si oponovat: každý z nás je svým způsobem slepý někdy, nebo slepý k něčemu.}

_{Za chvíli uvidíme umělecky ztvárněné prožitky se stromy, které jsme my neviděli. Uslyšíme básně, které jsme dosud neslyšeli, a tóny oslavující stromy, z nichž jsme se dosud neradovali.}

_{Na rozdíl od onoho slepce, je však můžeme uvidět a uvědomit si znova. Jsem si jist, že poté,}

_{co dnes vyslechneme, jak vidí stromy básníci,}

_{prohlédneme si, jak je ztvárnil mistr Ruszelák,}

_{poslechneme, jak o nich zpívá paní Lapčíková,}

_{při prvním setkání se stromem si jako pozdrav zopakujeme název dnešní výstavy:}

_{Dobrý den, stromy.}