Vaše magnificence vážený pane rektore, spectabilis paní proděkanko, spectabilé páni proděkani, profesores at doctores, academi civiteas, Vážení hosté, rodiče dnes promovaných studentů, přátelé.
Je pro mne velkou ctí promluvit na dnešní slavnostní promoci studentů technologické Fakulty University Tomáše Bati ve Zlíně. Zhostit se této role vzhledem k událostem posledních dní není snadné.
Začněme tradičně vzpomínkou na velkého průmyslového filosofa Tomáše Baťu, po němž byla nazvána i naše Alma Mater. V úvodu jeho knihy vydané v roce 1932, nazvané: Úvahy a projevy, najdeme tato slova:
Náš život je jediným předmětem na tomto světě, který nemůžeme považovati za své soukromé vlastnictví, neboť jsme ničím nepřispěli k jeho vybudování. Byl nám jenom propůjčen s povinností odevzdati jej potomstvu rozmnožený a zdokonalený.
Tento citát jsem nevybral náhodně, protože si můžeme položit otázku: Cožpak nejsou promoce první oslavou výsledků našich snah na cestě rozmnožování vědomosti a schopnosti, které máme předávat našim potomkům?
Letos, poprvé za více než 40 letou existenci slavnostních promocí absolventů Fakulty technologické byl přiznán titul Inženýr absolventovi, který splnil své studijní povinnosti, vypracoval diplomovou práci, ale tragická smrt mu zabránila možné obhajobě a složení státní zkoušky. Život však jde dál. A i přes tuto událost budeme za chvíli zpívat starodávnou studentskou hymnu, kde se v jedné sloce zpívá:
Vita nostra brevis est, Brevi finietur; Venit mors velociter, Rapit nos atrociter; Nemini parcetur.
Přeloženo:
Náš život je krátký, zakrátko se skončí, smrt přijde rychle, krutě nás uchvátí, nikdo nebude ušetřen.
V naší společnosti se o smrti mluví stále méně a méně. Ale nebylo tomu vždycky tak. Nedávno se mi dostalo do ruky komentované kázání Mistra Jana Husa, které připravil k výročnímu dni úmrtí císaře Karla IV. Píše se v něm:
Již za starodávna bývalo zvykem myslit na tyto věci. Vypravuje totiž Jan, patriarcha alexandrijský, že téhož dne, kdy byl císař korunován, brali umělci do rukou kousky různobarevných mramorů a přinášeli je korunovanému císaři s otázkou:
„Z kterého mramoru poroučí Tvoje Veličenstvo, aby mu byl udělán hrob?“
A slušelo se, aby si (císař) sám vybral, takže týž den, kdy mu byla vkládána na hlavu ozdoba královského vínku, byly činěny přípravy i k jeho poslednímu odpočinku.
Nehodlám se dnes vracet ke středověkým tradicím, ani předčítat zajímavé příběhy. Ale přesto, čistě akademicky, kdy jindy, než dnes by se slušelo, nebo chcete-li, mohlo být v duchu byzantinských tradic provoláno:
Strádání i radost nás provází bez ohledu na věk a tak my čerství absolventi prohlašujeme:
Vy, kteří jste se podíleli na naší dnešní naší slávě, postavte nám každému velký pevný hrob, aby bylo kde po naší smrti vytesat zásluhy a zvěčnit naše skutky. Už dnes bychom chtěli do kamene vytesat poděkování našim rodičům, přátelům a blízkým, protože, kdybychom nestihli udělat už nic, ať nejsou naše náhrobky prázdné a na našich hrobech ať jsou oslavovány jen správné počiny a skutky.
I když jsou dnes promoce a tedy čas radosti, dovolte mi ještě jednou pro svátečnost této chvíle přesunout se na chvíli do Paříže roku 1267. Dochoval se totiž záznam, že již v tomto roce zde studenti znali a zpívali zmíněnou píseň Gaudeámus Igitur.
V této době u nás vládl Přemysl Otakar II, známý jako král železný a zlatý. Jeho vláda trvala pětadvacet let a během ní bylo založeno a městskými právy obdařeno 25 nových měst. Jen v našem nejbližším okolí udělil tento král svá Privilegia Uherskému Hradišti, Uherskému Brodu, či Vsetínu. A v duchu jeho aktivit vznikají na našem území další města, například Kroměříž. Po celou dobu, kdy studenti v Evropě zpívali své Gaudeámus se na našem území žádnému jinému panovníkovi nic podobného nepodařilo zopakovat.
Povyšování obcí na města však sebou přineslo neuvěřitelný rozvoj řemesel. Historici spočítali, že v době Přemysla Otakara bylo rozlišováno na 220 druhů řemesel. V době tohoto krále se patrně poprvé začalo vařit teplé jídlo a prodávat. Např. pekaři se začali specializovat na výrobce koblihů, chleba, preclíků, či placek.
V té době se taky začaly stavět větší mlýny a prosazují se specialisté kameníci, kteří vyrábí jen mlýnské kameny. A dalo by se pokračovat. Nemáme na to dostatek času a tak jen dodejme, že po tomto rozmachu se dalších šest století struktura řemesel a jejich role výrazněji neměnila.
Další významný rozmach můžeme znovu pozorovat až v druhé polovině 19. století. Kdy se začínají v malé vesnici přehlédnuté Přemyslem Otakarem II. prosazovat myšlenky Valašského ševce. Především Tomáš Baťa začíná porušovat uvedená tradiční pravidla řemeslné výroby a zvyklosti ševcovského řemesla v jeho klasické cechovní podobě. Prosazuje dělbu práce, osobní odpovědnost a přitom všem se řídí heslem: Ne budovy a stroje, ale lidé.
V tomto zjednodušujícím historickém přehledu se symbolicky vraťme ke zmíněné studentské písni. Ve Velké Británii v šedesátých letech prohrála vládnoucí strana volby a nově vzniklá vláda ve snaze dokazovat chybné řízení předchůdců, umožnila přebudování dvacítce lepších středních škol na University.
Po necelém půlstoletí došlo k náhodnému porovnání měst, které transformaci škol na university provedli s těmi městy, kde k tomu nedošlo. Až na zanedbatelné výjimky, ve všech nových „universitních městech“ došlo k následnému rozvoji, výstavbě, či vzniku nových možností zaměstnání, kulturního vyžití…
Před deseti lety byla ve Zlíně jediná fakulta s přibližně osmi sty studenty. Dnes je zde universita s pěti fakultami a téměř 12 tisíci studenty. Počet spolupracujících universit v zahraničí se počítá v desítkách. Výměna pedagogů, studentů je tak rozsáhlá, že muselo být zřízeno oddělení pro zahraniční styky.
Zlín se stal dalším světovým místem, kde se, několikrát ročně po právu a po zásluze může důstojně a čestně zpívat Gaudeámus igitur. Dnes se zpívají jen dvě sloky z desíti. Požádali jsme Akademický pěvecký sbor Dvořák, aby nám v této slavnostní chvíli hymnu zapíval tak, abychom si mohli během ní vzpomenout na vše, co si naší vzpomínky zaslouží.
Na rodiče, přátele a nejbližší, kteří Vám pomáhali, povzbuzovali a sdíleli s Vámi všechny radosti i strasti. Vzpomeňme i na ty, kteří se těšili na tento okamžik, ale kterým nebyla účastnit na dnešní slavnosti dopřána.
A tak si všichni připomeňme slova, která spojují studenty na celém světě již déle než sedm století
Gaudeamus igitur, iuvenes dum sumus: post iucundam iuventutem, post molestam senectutem, nos habebit humus. Aneb, nechte nás slavit, když jsme mladí. Po veselém mládí, po mrzutém stáří, hlína nás pohltí.
Vivat academia, vivat professores, vivat membrum quodlibet, vivant membra quaelibet,
semper sint in flore!
Dlouhý život akademie, dlouhý život učitelé! Dlouhý život studente! Dlouhý život studentko!
Kéž vždycky se daří!
Vivant et republica et qui illam regit. Vivat nostra civitas, Maecenatum caritas Quae nos hic protegit. Dlouhý život Státe a Tobě, kdo mu vládneš! Žijte dlouho naše Města a jejich patroni, kteří se tu o nás starají.
Vivat nostra societas, Vivant studiosi Crescat una veritas, Floreat fraternitas, Patriae prosperitas. Žijte dlouho, naše společnosti, moudří vzdělanci a učenci, Ať pravda a upřímnost živí naše bratrství a blahobyt naší země.
Alma Mater floreat, Quae nos educavit; Caros et commilitones, Dissitas in regiones
Sparsos, congregavit. Ať vzkvétá naše Alma Mater, pramen vědění, Přátelé a kolegové, ať jste zblízka nebo zdáli, přijměte její pozvání!
QUOD BONUM, FELIX, FAUSTUM, FORTUNATUM - QUE SIT.
