Vliv vína na globální oteplování Země

Petr Hlaváček, Antonín Blaha

Nejdříve, než přistoupíme k presentaci naší přednášky, zamysleme se nad konzumací vína a piva a nad globálním oteplováním.

Tak k jakému jsme dospěli závěru?

Pro nezbytné řešení tohoto složitého jevu, je nutné provést několik analýz. Klasicky se podobné problémy inženýrsky řeší provedením bilance hmoty, a následně bilance energie. Teprve po popsání a pochopení těchto jevů se přistupuje k bilanci finančních toků.

Povšimněme si rozdílu mezi pitím piva a vína z pohledu výše zmíněných bilancí. Slivovici a destiláty záměrně dnes ponecháváme stranou, přitom je neodsuzujeme, ale bohužel je to z pohledu dnešního tématu záležitost doplňková až okrajová. Nicméně se k tomuto tématu můžeme kdykoliv, nebo někdy příště, klidně vrátit.

Tak tedy víno, pivo a globální oteplování Země. Tak složité procesy je vždy dobré v úvodní části rozebrat na extrémních okrajových případech. Nechť je takovým prvním extrémním případem předpoklad nulového pití.

Tedy představme si, že by se na Moravě nepilo ani víno, ani pivo. To nepřichází v úvahu, (to nejde) to je jako bychom po Vás chtěli si představit Buchlov bez Barborky, nebo Blahu bez vousů.

Pojďme si tedy rozebrat případ opačný, a reálnější:

Nechť je vzat v úvahu výkonný moravský přítel vína a nechť je mu umožněna konzumace dobrého vína v míře dvou sedmiček, tedy přesněji řečeno - dvou lahví vína o objemu 0, 75 l, což činí 1,5 l za den, tzv. minimální program. Toto víno nechť je bílé a vychlazené na 14 º C. Po provedení této první části experimentu se náš Moravský přítel musí zbavit trávicím traktem a ledvinami prošlé kapaliny.

A zde je třeba pro zvýšení přesnosti zdůraznit, že za normálních podmínek opouští tato kapalina tělo našeho probanda v bodě A. Zde jsme upustili od obrazové podpory naší presentace, protože lokalizace tohoto bodu je obecně známa, neboť všichni již někdy pili víno.

Tok kapaliny probíhá po mírně zakřivené dráze - charakteristické pro šikmý vrh tělesa vzhůru, nebo dolu v délce přibližně 90 cm, nebo i významně méně. Tok kapaliny je laminární, v druhé polovině dráhy s mírným zvýšením podílů turbulence, někdy s pozorovatelným dělením toku na diskrétní sekvence.

Zde opět musíme z důvodů preciznosti výzkumu doplnit důležitou informaci. V našem experimentu jsme se nezabývali odlišnosti mezi pohlavími, protože to jednak při výzkumu ruší a potom data, která použijeme později, nejsou dělena na muže ženy, či kojence. Neexistují pro to ani jiné důvody, ženy zatím tuto část emancipace nezvládají, a my je za to nekritizujeme. Z technického pohledu je taky dráha proudění nažloutlé tekutiny u žen významně kratší, protože u toho sedí, nebo dřepí. Navíc sukně snižují turbulenci proudění vzduchu.

S povrchem planety se dostává tato na 37º C ohřátá nažloutlá kapalina do kontaktu se zemí v libovolném bodě Bx.

Ztráty tepla konvekcí a sáláním jsou po dobu proudění kapaliny zanedbatelné, prakticky veškerá tepelná energie je předána přímo zemí Zemi. Teplo, které tato kapalina předá zemi, způsobí na -základě známé hodnoty měrného skupenského tepla tání ledu roztání 0,5 kg alpského ledovce.

Nechť je porovnán tento jev s druhým probandem, který je schopen vypít 10 piv (načepovaných do v moravských podmínkách do půllitrových sklenic a po čárku). Předpokládejme, že budou dodrženy i podmínky proudění v rozsahu, jako to bylo popsáno v předešlém experimentu.

Tento předpoklad není automatický, ale je logicky opodstatněný.

Experiment je naplánován tak, aby oba probandi požili přibližně stejné množství etylalkoholu. Je zde jeden podstatný rozdíl, a sice ten, že pivařovo české tělo opouští v tomto případě 4,5 l kapaliny po stejné dráze o stejné teplotě.

V tomto případě ale dojde k roztání již 2,5 kg ledu z Alpského ledovce.

Závěry:

1. Z pohledu globálního oteplování planety je třeba jednoznačně dávat přednost vínu.
2. Informovat zelené o našich výsledcích a
3. Přimět i jiné vědní obory aby se problematice oteplování seriozně věnovaly.
4. Udělat podrobnější průzkum vlivu vína na globální oteplování podle odrůd (zdá se, že nejméně škodlivý je Muškát moravský a Rulanda šedá (podrobnější rozbor přineseme někdy příště)

Vedlejší produkt výzkumu bývá často významnější než hlavní výzkumný záměr.

Jako příklad mi dovolte poukázat na docela z pohledu globálního oteplování přehlížený vědní obor, jakým je akustika. Jak k tomu celému došlo. Jeden můj kolega koupil na služební cestě v Číně hodinky se svítivými ručičkami. Po návratu domů zjistil, že svítí jenom vteřinová ručička. A tak od té doby v kteroukoliv noční dobu poměrně přesně vím, kolik je vteřin.

Náš šéf si z Číny dovezl zobcovou flétnu, na kterou se dá hrát i v noci.

A pak už to bylo snadné, a vedlejším produktem našeho bádání bylo objevení nového způsobu měření Tuhosti zimy, tzv. „Hlaváček-Blahovou metodou“.

Správně by to měla být Blaha-Hlaváčkova noční metoda, ale šéf je šéf, dovezl mi hodinky …

Použité metody a zařízení:

2 sedmičky vína, nebo 10 piv, hudební sluch, hodinky se svítivou vteřinovou ručičkou, případně zobcová flétna.

Metoda:

Vypijeme z důvodů objektivity a reprokudovatelnosti měření výše uvedené objemy vína, nebo piva.

Odejdeme na místo, kde je nejméně 0,5 m² zasněžené plochy a soustředěně vyprazdňujeme obsah našeho měchýře. Zaznamenáme pozici vteřinové ručičky v okamžiku, kdy tok nažloutlé kapaliny narazí na sníh. Kontakt kapaliny se sněhem vydává zvuk velmi blízký tónu F. Po protavení sněžné hmoty se kapalina dostane do přímého kontaktu se zemí. Otepluje Zemi. To způsobí okamžitě změnu zvuku, který se sníží na dolní C. Tedy čistá kvarta. Indikátorem naší metody je zvuk a měří se doba tónu F, kdežto v případě tónu C je jeho existence hodnocena pouze jako informace prahová a jeho délku netřeba měřit.

Nyní předvedeme akustickou performanci.

Kategorizace:

	Doba tónu F	Tón C
Mírná zima	0 až 5 sekund	Indikován
Ladovská zima	Více než 5 sekund	Indikován
Ukrutná zima	nevýznamná	Neindikován

Tak to byla Noční metoda měření Tuhosti zimy.

Jazyk v botě

Jazyk v botě, aneb „brzi jazik (obuvy) nazívati“.

Karl Kraus kdysi napsal – „nerozumíme-li slovu, které pro určitou věc používáme, nemůžeme porozumět ani věci, kterou tím slovem popisujeme“. Zadané téma „Jazyk v botě“ v jakési náhodně koncentrované podobě dává klasikovi Krausovi natolik zapravdu, že je na místě objasnit si význam tak často používaných slov, jako jsou: bota, obuv, jazyk a komfort.

Nejdříve k pojmu bota. Podle odborné terminologie je slovo „bota“ vymezeno pro obuv vyšších střihů – pokrývajících zpravidla celou holeň nohou. Je to tedy jenom významně malá skupina z množiny výrobků, pro které spisovná a odborná čeština používá souborně zastřešující pojem obuv. Dále je nutné dodat, že holeňové střihy obuvi – botů – nejsou vybaveny jazykem (jediné a vzácné výjimky, které dnes na nohách již neuvidíme, byly šněrovací letní holínky z konce 60. let a pak šněrovací folklórní vyšší boty). Odborně správně by bylo třeba změnit zadání úvahy do jazykové podoby: „Jazyk v obuvi“. Používání pojmu bota/boty je odborníky vnímáno nejen neodborně, ale pejorativně.

A i když se shodneme na správném terminologickém zadání, nemáme vyhráno. Obuv je jeden z mála výrobků, který není oficiálně jednoznačně definován. Nejstarší definice obuvi, které je známa (Habanus Maurus?) tento lidský výrobek popisuje jako „pokrývku nohou“. Francouzští encyklopedisté (Diderot) zase jako lidský výrobek určený pro nohu. Na přelomu 19. a 20. století se již v národních encyklopediích a v prvních odborných učebnicích v souvislosti s definicí obuvi objevují zmínky o usních a technologiích výroby (jako základní rys typický pro obuv). V meziválečném období je definice nově rozšířena o ochranných vlastnostech obuvi, speciálně o ochraně nohou před, chladem, vlhkem, ostrými předměty, … V padesátých letech, zejména v Německu, ale i v jiných zemích, se do definice obuvi dostávají aspekty zdravotní nezávadnosti, nebo požadavky na ně.

Přání pyšných terminologů ale předbíhalo realitu. V druhé polovině 20. století se objevilo několik studií o zdravotním stavu evropské populace, které upozornily na skutečnost, že polovina populace starší padesáti let má deformované nohy a tuto skutečnost je třeba přičítat především nevhodnému obouvání. Kdybychom tato fakta konfrontovali s tehdy platnými definicemi, museli bychom konstatovat, že naše nohy je třeba před obuví chránit!

Kdy byl použit u obuvi poprvé dílec nazývaný jazyk, není přesně známo. Protože se objevuje jen u derbových a nártových svršků, dala by se určitě tato informace dohledat. Smíříme-li se s jistou mírou nepřesnosti, bylo to někdy v poslední čtvrtině 19. století. Tato zmíněná střihová řešení svršku se vyvinula pro průmyslovou výrobu obuvi (s vysokou mírou uplatněné dělby práce za použití dopravníků). S těmito revolučními myšlenkami se v Německu a Americe seznámil i Tomáš Baťa a v jeho závodech došlo k jejich dalšímu rozvíjení.

Výše zmíněné střihy svršků byly totiž vyráběny průmyslově, tedy na jednom tvaru kopyta o různých velikostech, který odpovídal jakési střední rozměrové proporcionalitě nohou. Přesnější padnutí obuvi na individuální tvary nohou zákazníka bylo řešeno právě novým druhem šněrování. Do prostoru pod šněrovacími usňovými pásky se připevňoval „jazyk“, patrně proto, aby do obuvi nevnikaly při chůzi drobné kamínky a nečistoty, aby (v zimě) neunikalo teplo a aby tkaničky netlačily přímo na nárt nohy.

Zůstaneme-li u problematiky přesnosti výkladu obuvnické terminologie, dostaneme se oklikou k jinému nedostatečně definovanému obuvnickému pojmu „komfort obouvání“. Ten je zejména díky reklamě významově mnohem vágnější, než samotná obuv. Komfort totiž nejde objektivně měřit a v souvislosti se skutečností, že každý z nás má osobní nepříjemný zážitek s nošením „diskomfortní“ obuvi, je podvědomě komfort vnímán jako pouhý opak „módnosti“. Je-li obuv opatřena jazykem, bude spíše patřit do kategorie obuvi komfortnější, nebo jinak řečeno, s vysokou pravděpodobností to nebude obuv módní, nebo extravagantní.

Jen pro úplnost. Obuv je výrobek se silným sociálním statusem. Je to tedy jakási „navštívenka“, kterou informujeme své okolí o tom, co chceme být, kdo je náš vzor, jak jsme bohatí, na co máme, čím pohrdáme…

A tak ti, kteří se ptají na význam jazyka v botě, přeneseně neví o čem mluví a na co se ptají. Je to smutný důkaz o současné existenci velmi nízkých vědomostí o potřebách našich nohou. V parafrázi Pravidel českého pravopisu jako by psali: „Brzi jazik (obuvy) nazívati.“
_________________________________________________________________________
Psáno pro revue RozRazil vydávanou ve spolupráci s Divadlem Husa na provázku a Centrem experimentálního divadla v Brně.