Vaše magnificence vážený pane prorektore, spectabilé páni proděkani, profesores, doctores at scholares, academi civiteas, Vážení hosté, rodiče dnes promovaných studentů, přátelé.
Je pro mne velkou ctí promluvit na dnešní slavnostní promoci studentů technologické Fakulty University Tomáše Bati ve Zlíně. V této složité době bych rád promluvil o významu tradice. Patrně nejstarší doklady o slavnostním ukončení univerzitního studia jsou uloženy v museu Boloňské univerzity. Předpisy pro promoce pochází již z druhé poloviny XIV. století. Stojí v nich, že by se měli rektoři a děkani věnovat promočnímu slavnostnímu projevu, který měl být již tehdy vždy pečlivě připraven, měl by studentům i hostům zdůraznit to nejaktuálnější a tak bylo zakázáno opakovat projevy z předešlých let.
Dnes se většina univerzit znova vrací ke starým, osvědčeným tradicím. Tradice, latinsky „traditio“ v obecném slova smyslu znamená předávání, někdy bývá dodáváno - předávání kulturního, či etického dědictví z generace na generaci. I dnešní naše slavnost se bude odvíjet v duchu starých akademických tradic, chcete-li v duchu předávání. Našim studentům již byly předány diplomy, ale k plnému naplnění symboliky předávání ještě nedošlo. Tak mi dovolte zmínit se o jiném „traditio“, které se neodehrálo v minutách, ale trvalo roky. I v tomto případě jste Vy studenti byli těmi, kdo přijímali. Ti, kteří předávali, byli Vaši rodiče a blízcí. Není třeba zdůrazňovat, že to bylo bez fanfár, talárů, kytic květů a slavnostních obleků. Obě zmíněná předávání však provází představy o Vaší lepší budoucnosti.
Jeden z velkých básníků napsal, že za drobné dary děkujeme okamžitě, ale to, že jsme dostali velké dary, si uvědomujeme až tehdy, kdy už není možné poděkovat. Tak tedy, dovolte mi promluvit za Vás milí studenti, kterým by pro dnešní velké prožívané štěstí nezbyl čas na slůvka díků. Milí rodiče, příbuzní, přátelé, mé životní zkušenosti mne opravňují jménem, dnes na podiu předstoupených, studentů ocenit Vaše „traditio“: Vám všem díky.
Dále mi dovolte promluvit o dalším předávání, za které bych možná netrval na okamžitém poděkování. Byl bych totiž rád, kdyby toto „traditio“ dneškem neskončilo a mohlo pokračovat. Mám na mysli ty, které mi tradice přikazuje oficiálně oslovit slovy: profesores at doctores. Aristoteles kdysi prohlásil, že dobrý žák je ten, který překoná svého učitele. Vám milé kolegyně a kolegové přeji, aby Vaše dílo a výsledky Vaší snahy byly v krátké budoucnosti mnohonásobně překonány. Protože učitel, který nepředává, nemůže být nikdy dobrým učitelem.
Než se obrátím k našim dnešním absolventům, snad nebudete protestovat, pronesu-li krátké laudatio na představitele státní moci. Jejich „traditio“ jsme možná nevnímali, ale v jakési formě jsme je všichni přijímali a možná i využívali. Bez ohledu na to, že žádný z politiků nepřijal naše pozvání na dnešní slavnost, dovolte mi předat jim slova díků.
Nakonec, Vážení inženýři, poslední dnešní slova patří Vám. A začněme je antickým citátem. Římané nebyli hrdí na své město, protože bylo velké, ale Řím byl velký proto, že na ni byli hrdí Římané. Velikost Vaší alma mater bude měřena Vaší hrdostí na ni. Anglický dramatik minulého století William Somerset Maugham napsal: Tradice je dobrý průvodce, nikoli vězení. Konec citátu. Tradici tedy nelze chápat, nebo na ni pohlížet, jako na překonané, nepotřebné pravidlo. Tradice pomáhá v orientaci, ukazuje směr, překonané tradice rychle zanikají.
V této souvislosti bych si dovolil připomenout myšlenku velkého průmyslového filosofa Tomáše Baťu, po němž byla nazvána i naše Alma Mater. V úvodu jeho knihy vydané v roce 1932, nazvané: Úvahy a projevy, najdeme tato slova:
Náš život je jediným předmětem na tomto světě, který nemůžeme považovati za své soukromé vlastnictví, neboť jsme ničím nepřispěli k jeho vybudování. Byl nám jenom propůjčen s povinností odevzdati jej potomstvu rozmnožený a zdokonalený.
Tento citát jsem nevybral náhodně, protože si můžeme položit otázku: Cožpak nejsou promoce první oslavou výsledků našich snah na cestě rozmnožování vědomosti a schopnosti, které máme předávat našim potomkům?
Promoce jsou ale časem prožívané radosti, a na závěr mi dovolte ještě jednou přesunout se do XIII. století. Z této doby totiž pochází nejstarší dodnes zpívaná píseň: Gaudeámus Igitur. Zvykli jsme si na slova v latině, ale stojí zato si je dnes připomenout:
Gaudeamus igitur, iuvenes dum sumus: post iucundam iuventutem, post molestam senectutem, nos habebit humus.
Aneb, nechte nás slavit, když jsme mladí. Po veselém mládí, po mrzutém stáří, hlína nás pohltí.
Vivat academia, vivat professores, vivat membrum quodlibet, vivant membra quaelibet, semper sint in flore!
Dlouhý život akademie, dlouhý život učitelé! Dlouhý život studente! Dlouhý život studentko! Kéž se Vám vždycky daří!
QUOD BONUM, FELIX, FAUSTUM, FORTUNATUM - QUE SIT.
Promoce 8. července 2010.
