Promoce FT podzim 2009

Spectabilé páni proděkani, profesores, doctores at sholares, Vážení hosté, rodiče dnes promovaných studentů, přátelé.

Je pro mne velkou ctí promluvit na dnešní podzimní promoci studentů technologické Fakulty University Tomáše Bati ve Zlíně.

Většinu dosud přednesených promočních projevů jsem si obvykle připravoval v době velkých veder, deštivého počasí, ale taky jakéhosi intenzívně vnímaného ukončení semestru a školního roku, v atmosféře naplněné předsevzetími, představami, co se dá dohnat během prázdnin, či představami, do čeho se bude nutné pustit se po prázdninách.

Příprava na dnešní promoce, ale i jejich samotný průběh se od těch tradičních přece jen liší. Podzimní mlhy, sychravé počasí, zkracující se den a k tomu všemu se okolo nás se stále skloňují slova o nebezpečí ekonomické krize, o rozčarování s politiky a morálním úpadku naší společnosti. Tedy, ne zrovna vhodné kulisy k slavnostnímu zakončení jedné náročné etapy vysokoškolského studia.

Nicméně, oslavy, na rozdíl od svátků, nemívají pevně stanovená data. A důvody k oslavám se řídí úplně jinými zákonitostmi. Ale i pozdní podzim má své kouzlo. Tuto sobotu jsem se účastnil svátku vinařů na Velehradě, přátelé mne pozvali na testování Mešních a košer vín.

Vychutnával jsem si vynikávající víno z Golanských výšin, ve kterém měl být podle etikety zřetelný buket „střelného prachu“. Byl to Petit Syrah, vynikající vzorek, chuťově plný, vyvolávající asociace suchého teplého větru z Moabské pouště, s nezvykle zvláštním a dlouho působícím chuťovým vjemem.

Přitočil se ke mně jeden náš bývalý absolvent, bez pozdravu zvedl skleničku a dodal:

„Na zdraví, a na všechno, co tu bylo dobrého!“ Nejdřív jsem nevěděl, co tím myslí a tak jsem čekal, co dodá. A on pokračoval: „Na všecko, co se už nikdy nevrátí!“

Vysvobodil mne jiný přítel s nabídkou Rýnského Ryzlinku. Ale ten byl po košer vínu moc suchý, prudké a krátké v chuti, bez typické „lipovinky“.

Vrátil jsem se k tomu skeptikovi. Pod cihlovou klenbou cisterciáckého kláštera visela otázka nějakého smutného příběhu a tak jsem se zeptal: „Co se stalo?“

„Co by se stalo, nic, už dlouho se nestalo nic, co by stálo za to!“ A jedním dechem dodal: „Kde je stará sláva Baťů, co s tím budete dělat na univerzitě, která nese jeho jméno!“

To se stalo záhy po otevření koštu. Po celou dobu jsem ho neviděl s někým v delší debatě, neviděl jsem ho, že by se zasmál, neviděl jsem, že by si našel v některém ze skvělých vín něco krásného. No a v takové náladě jsem si druhý den připravoval dnešní projev.

Vážení absolventi bakalářského a magisterského studia, tato příhoda je pravdivá a tak mi dovolte použít jí jako motto pro dnešní promluvu.

Doufám, že ani podzimní nálada, ani drobné problémy, které jste museli během studia překonávat, Vás neovlivnily tak, jako našeho bývalého studenta. Uvažoval jsem, co se mu muselo asi přihodit, že to tak zásadně mohlo změnit chování mladého člověka.

Vytáhl jsem doma z knihovny drobnou knížku Tomáše Bati a úplně náhodně jsem našel jeho slova:

„Každá rána, kterou jsme utržili, vyrazí z nás nějaký klín, který nám překážel. Jde ovšem o to, jsme-li dosti rozumni, abychom se z ní poučili.“

Celou dnešní slavností mne provází trochu zvláštní divný pocit.

Vážení přítomní, když jsem přijímal Vaše sliby a pozoroval, jak si kráčíte pro diplomy, měl jsem a věřte mi u některých velmi silný pocit, že poučeni kráčíte po klínech, které se podařilo během studia z Vás vyrazit.

Čím větší klín, tím bolestivější ránou byl vyrážen, ale tím radostněji a lehčeji se kráčí pro diplom. Nepopisuji nic nového, již Aristoteles kdysi řekl: „Vzdělání má hořké kořínky, ale sladké plody!“

A pro toho, milí dnešní absolventi, u koho by ještě přetrvávala hořkost minulého období, bych nabídl jinou velkou osobnost Satchmo – Louise Armstronga. Kdo by neznal jeho nejčastěji citovaný výrok:

„Život je jako džezová trubka, když do ní nefoukáš, nic z ní nevyjde.“ A totéž řekl jinými slovy Johan Wolfgang Goethe: „Nestačí vědět, vědění se musí použít.“

Tyto citáty jsem nevybral náhodně, ale nejsou ani výsledkem svobodné volby. Vlastně mi je vnutily skeptické věty onoho mladíka na koštu vína. Ale tento diktát je užitečný, protože nás přinutil položit si otázku:

Cožpak nejsou podzimní promoce taky takovým chutnáním mimořádně dobrého vína?

Dovolte mi tedy symbolicky pozvednout číš toho nejchutnějšího vína a nejdříve připít na Vás, dnešní absolventi. Aby slunce nepřestalo osvěcovat vinice Vašich vědomostí, aby nikdy nezapadlo před ukončenou prací, aby se skeptici vyhýbali vašemu pomyslnému vinohradu a abyste měli dostatek přátel, kteří by se těšili a mohli být hrdí z výsledků Vaší práce.

Pak připíjím Vám, rodiče a blízcí dnešních promantů, v každém pohárku dnešního přípitku je kapka Vašeho úsilí a starostí překvašená do vyvážené, plné chuti, i s Vámi si připíjím a jménem našich studentů Vám děkuji.

Tady na Slovácku je takový zvyk, že poslední skleničkou se připíjí na kamarády. Tady bych si to trochu otočil. Dovolte mi připít na mé kamarády, tedy Vaše učitele. I oni se těšili z Vaší úrody a radují se z Vašich úspěchů.

Na mrtvé se nepřipíjí. A tak nad prázdným pohárkem věnujme tichou vzpomínku těm, kterým nebylo dopřáno upít z poháru dnešní slavnosti.

A nakonec prosím, přidejte se na chvilku k mým myšlenkám. Chtěl bych se v duchu obrátit k velkému průmyslovému filosofovi Tomáši Baťovi. Aby mi odpustil, že mi scházely slova a nedokázal jsem ho u sklenky vína na Velehradě před jedním velkým skeptikem obhájit. Přitom stačilo tak málo, vybavit si něco z Baťových výroků, např.:

„Když všichni mluví o nemožnostech, hledej možnosti!“

QUOD BONUM, FELIX, FAUSTUM, FORTUNATUM - QUE SIT