Dámy a pánové,
dovolte mi zahájit dnešní v pořadí již sedmou vědeckou radu děkana Fakulty technologické. Zahájit musím omluvou za změnu plánovaného termínu našeho zasedání a poděkováním za to, že jste naši situaci pochopili a vyšli nám vstříc. Místo rozvádění situace, kterou jsme museli řešit, mi dovolte připomenout jeden antický příběh.
Korintský král se rozhodl pozvat učitele z Athén, aby mu pomohli vychovávat mládež, která podle radních pustla a stále více podléhala zlým mravům. Hodně si od toho sliboval a protože chtěl mít jistotu, zašel do místních lázní za nejslavnější vědmou. Zeptal se jí, co má pro příchod Athénských udělat. Ona mu řekla: Musíš vystoupit na Akrokorint, tedy na vysokou horu nad Korintem, ale v noci a z východní strany, to je z té strany, co na horu nevede cesta.
Král tak učinil, šel sám v noci za vydatného deště a proti silnému větru. Když nad ránem vystoupil na vrchol, nikdo ho tam nečekal, brány byly zavřeny a tak se promoklý a podchlazený vrátil po západní pohodlné cestě do paláce.
Tam na něho čekal posel z Athén se vzkazem, že Athénští nemohou přijet.
Král se rozzlobil a poslal vojáky, ať mu vědmu předvedou. Vzteky na ni křičel: „Jaká jsi to vědma! Věděla jsi, že Athénští nepřijedou?“
Ona odpověděla: „Věděla!“
„A proč jsi mne posílala v noci a dešti na Akrokorint?“
A ona odpověděla: “Abys pochopil, že někdo za deště a větru nemůže přijet!“
Dámy a pánové,
Někdy se zlobíváme na nevinné, anebo přisuzujeme nepěkné věci lidem neoprávněně. Přejděme k programu dnešní vědecké rady nezatíženi zlobou, vždyť nikdo z nás nekráčel v noci v dešti a větru na Korintskou Akropol.
