středa 29. září 2010

Na začátku akademického školního roku

Vaše excelence, náš milý otče biskupe, vážení patres, profesores, doktores at scholares, dovolte mi, abych Vám všem vyjádřil poděkování za milé pozvání, zvláště za možnost aktivně se účastnit dnešního slavnostního zahájení akademického školního roku.

Když mi student naší fakulty donesl text dnešního čtení s prosbou, zda bych jej nemohl při mši svaté přečíst, byl jsem v časové tísni. Tak jsem slíbil, že se připravím a tak jako v předešlých letech i letos přijdu. Vzal jsem si výtisk domů a zjistil jsem, že mám přečíst úryvek z knihy Jób. Přečetl jsem ji jej několikrát a snažil se pochopit jeho poselství. Uvažoval jsem, jak vhodné je toto čtení pro příležitost slavnostního zahájení školního roku a co by si z něho měli vzít studenti a co vzkazuje pedagogům a co je určeno mně samotnému.

Ve stavu jisté bezradnosti a z toho vyplývající nepřipravenosti na dnešní vystoupení jsem musel odjet do zahraničí. Do letadla jsem si pro inspiraci vzal dvě knížky moudrých slov a po krátké chvilce hledání mne zaujal citát slovního ekvilibristy a rebela Oscara Wilde:
Modlitba by nikdy neměla mít žádnou odezvu, přestala by totiž být modlitbou a stala by se pouhou korespondencí.

A tak mne napadlo, jestli to není odpověď na Jóbova slova, jestli to není ozvěna jeho problému přeložená do dnešní doby.

Při zpáteční cestě mi půjčila kolegyně svou knihu od George Ivomira: The Black book, Kniha života. A v ní jsem našel jiný zajímavý pohled na problém lidských představ o komunikaci s Bohem. Dovolte mi tedy, abych se dnes k tomuto problému vyjádřil slovy jiných a ocitoval jednu pasáž ze zmíněné knihy:

Představ si, že máš jednoho výjimečného přítele na druhém konci světa, o kterém víš, že ti může splnit absolutně všechna přání. A kromě telegrafu nemáš žádnou jinou možnost, jak mu své přání sdělit.
Rozhodneš se, že by sis rád pořídil například auto. A začneš: Ta-tara-ta-ta-ta vyťukávat do telegrafu. Přeji si automobil. Ta-tara-ta-ta-ta Modrý. Ta-tara-ta-ta-ta S koženým interiérem. Atd.

A na druhé straně tvůj přítel trpělivě čeká, až mu sdělíš své přání. Druhého dne si uvědomíš, že jsi zapomněl dodat, že barva má být modrá metalíza, a po dalších dvou třech dnech, že to auto má být nové, po jisté další době, že má být sportovní a s určitými doplňky. A tvůj přítel čeká, aby věděl, co přesně Ti má splnit. A když konečně dozní poslední Ta-tara-ta-ta-ta a začne být jasné, že již více požadavků stran Tvého přání mít nebudeš, začne Tvůj přítel objednávku plnit… jak však pozná, že jsi se svou objednávkou skončil? Bude to tehdy, když dostatečně dlouhou dobu vyčká, aby pochopil, že po týdnu či dvou ještě něco nedoplníš. A začne se s prací. Čím větší je objednávka, tím více času zabere její „zpracování“. A jednoho dne (možná si již dokonce zapomněl) obdržíš automobil.

Jestliže však po celou dobu něco stran svého přání upřesňuješ či doplňuješ, nebo se Tvé přání změnilo do takové míry, že se stalo samoúčelností, a ty neustále ťukáš do telegrafu, že si to přeješ, tvůj přítel bude čekat, dokud neskončíš. Jinak by totiž bylo možné, že neučiní přesně to, co si přeješ. A on je Tvůj natolik dobrý přítel, že si něco podobného nemůže dovolit. A nakonec taky může dojít k tomu, že celý život ťukáš (a přítel čeká) a tvé přání zůstane nesplněno… Všechno záleží na tobě…

Vážení studenti, přeji Vám, abyste v nastávajícím Akademickém roce dokázali posílat ta nejpotřebnější a nejvýstižnější přání, abyste pochopili účel a smysl modlitby, abyste rozšířeným vzděláním dokázali psát kvalifikovaná přání a nezdržovali a neobtěžovali Nejvyššího svými nevyjasněnými, nepromyšlenými starostmi.

Projev po slavnostní mši svaté, 29. září 2010 v kostele Sv. Filipa a Jakuba ve
Zlíně.

70 let v Bratislavě

Vaše magnificence pane rektore, spektabilé, honorábilé, profesores, doctores at scholares,
vážení hosté,

dovolte mi tlumočit upřímnou gratulaci k Vašemu 70-letému výročí jménem Fakulty technologické ve Zlíně. Vaše výročí totiž považujeme za důvod k oslavám i u nás ve Zlíně.

Pro mne osobně je velmi obtížné vyjádřit se k okolnostem vzniku Vaší fakulty z mnoha důvodů.
Není žádným tajemstvím, že velký průmyslový filosof Tomáš Baťa, jehož jméno naše Universita převzala, byl známý tím, že neměl rád akademickou okázalost. Vždy si vybíral své spolupracovníky na základě jejich výsledků z jejich minulého působení, chtěl mít jistotu o jejich uplatnitelnosti a tvůrčích schopnostech.

Na straně druhé, ač mu to žádný zákon nepředepisoval, nechal postavit řadu škol, včetně obecných v okolních obcích. Dodnes je oceňován jeho jednoduchý vzdělávací systém, takzvané Baťovy školy práce. Dopoledne studenti pracovali, odpoledne se vzdělávali. Pragmaticky orientované přednášky obsahovaly nejnovější poznatky a zkušenosti z technologie, podnikové ekonomiky, vyučovaly se cizí jazyky, ale chování v určitých podmínkách včetně rozšiřování všeobecného kulturního přehledu.
Struktura a náplň jednotlivých předmětů takto organizované výuky ale nesplňovala tehdejším zákonem stanovené požadavky vysokoškolské výuky (o kterou ostatně ani Baťovci neusilovali).

A to se ukázalo jako velká výhoda v roce 1939. Němci po studentských demonstracích 28. října postřelili Jana Opletala, kdy se jeho pohřeb proměnil ve velkou protinacistickou demonstraci. Protektorátní Vyhláška rušící vysoké školy byla sice napsána pečlivě, ale přesto se při jejím sepisování zapomnělo na dobře organizovanou firemní Baťovu školu práce. To umožnilo legalizovat badatelské aktivity vysokoškolským odborníkům ze zrušených škol, zejména skupině okolo prof. Otty Wichterleho.

Výsledky jejich práce musely být dokonce utajovány, ale brzy se informace dostaly i k samotnému K. H. Frankovi, který na Staroměstském náměstí v Praze (manifestace byla svolána na počest narozenin Adolfa Hitlera) prohlásil, cituji:

Ich werde in Zlin keine Hochschule dulden!“ „Nestrpím ve Zlíně žádnou vysokou školu!“

Poprvé (z našeho pohledu) došlo k obrácené situaci, kdy výklad existujících zákonů zabránil likvidaci vzdělávání, v tomto případě vysokoškolských aktivit ve Zlíně. Co se ale nepodařilo K. H. Frankovi, povedlo se národním správcům. Po převratu v roce 1948 byla Baťova Škola Práce zrušena a administrativně převedena na státní střední školu. Zajímavé jsou výroky a zdůvodnění tohoto úkonu. Tehdejší národní správce JUDr. Ivan Holý prohlásil:

Úroveň naší technické vyspělosti (ve zlínských závodech) je tak vysoká, že i když úplně zrušíme technický rozvoj, nemůže nás západní Evropa dohnat ani za padesát let.

Tento výrok byl pronesen právníkem, bez analýzy, v evidentní snaze likvidovat třídního nepřítele, či protivníka.

Stačilo ale pár let a objevují se první vyjadřované potřeby technické inteligence provázené úvahami o založení vysoké školy technického typu v tehdejším Gottwaldově. Vznášené námitky nepřejících jsou systematicky odstraňovány a zdůvodňování je upravováno, až se podařilo najít východisko.
V roce 1959 byli přijati první gottwaldovští studenti právě v Bratislavě na STU, jejíž tehdejší vedení se usmívalo nad deset let starým výrokem národního správce a pomohli většinou starým Baťovcům v úmyslu vybudovat důstojné vzdělávací pracoviště , kteří se naopak z hloubi duše za výrok národního správce styděli.

Administrativně bylo toto pracoviště po dvou letech převedeno pod VUT v Brně, ale skupina zaměřená na koželužskou technologii zůstala až do roku 2002 administrativně součástí bratislavské fakulty. Což by mnohem lépe dokázal popsat a osobními zážitky doplnit současný děkan profesor Bakoš.

Dlouho jsem zvažoval, zda k řadě zmíněných příhod přidat i slova našeho státníka, který tehdy, ještě v jiné vysoké státní funkci, při návštěvě Zlína prohlásil:

Nemyslím si, že by měla být v každém městě universita a nepočítejte s mou podporou zřízení samostatné University ve Zlíně.

Nebránily mu v tom žádné zákony, ani nepředložil žádné důkazy. Prostě si jen nemyslel.

Vaše magnificence, pane rektore, spaktabilé, honorábilé,

nechtěl jsem dnešním vystoupením fatalisticky zdůrazňovat naše zlínské problémy. Ostatně diplomaticky by bylo lépe o nich nemluvit, chtěl jsem jen před akademickou obcí na našem případě konkrétně ukázat, že za dlouhou dobou existence vysokoškolských aktivit nejsou jen vědecké úspěchy, ale i překonávání velmi komplikujících aktivit mocných, kteří mají potřebu vzdělání rušit, nebo mu nepřát. A již jen malý dodatek, když byla nakonec v roce 2001 zřízena ve Zlíně Universita Tomáše Bati, na inauguraci nového rektora se dostavil jediný ministr - z Bratislavy.

Vaše magnificence pane rektore,

Má poslední slova patří Vašim moudrým předchůdcům, současným kolegům a pevně věřím i budoucím spolupracovníkům. Ohlédneme-li se dnes na uplynulých sedm dekád, není pochyb o tom, že je za co děkovat, je k čemu blahopřát.

Uprimne Vám blahoželáme a zo srdca dakujem.

QUOD BONUM, FELIX, FAUSTUM, FORTUNATUM - QUE SIT.

Projev na slavnostním zasedání Vědecké rady Fakulty chemickej a potravinárskej technologie Slovenské technické univerzity v Bratislavě, dne 29. září 2010